Třikrát sláva, zařvali si fanoušci melodií postavených na skřípání, vrzání, krkolomných rytmech a schizofrenní atmosféře. V pátek 15. dubna se totiž v Praze zastavili Gorguts. Je dost sváteční příležitost vidět Luca Lemaye a spol. naživo, kanadská hydra do Evropy nakoukla snad jen pětkrát za svoji existenci.

Než se ale vůbec poprvé hrábne do strun, čeká nás ještě slavnostnější okamžik – pokec se samotným Lemayem. Zprvu cosi datluje do notebooku, jeho pantátovský úsměv od ucha k ucha a pokusy o češtinu dávají tušit, že se nachází v dobrém rozpoložení. Čekáme půl hodiny, pak odcházíme do klidu kapelního autobusu, usadíme se do pohodlných kožených sedaček a čeká nás hodina klábosení. Lemay do sebemenšího detailu popisuje, jak s Hurdlem a Cloutierem dávali dohromady Obscuru, mluví o marihuaně jako jejich tehdejší velké inspiraci při skládání, o jeho vztahu k vážné hudbě a samozřejmě také o tom, jak vznikal nový materiál Pleiades‘ Dust. Nebudu vás napínat, o všem se dočtete v rozhovoru na stránkách Marastu.

Povídání končí o půl osmé, kdy se na pódiu objevují Italové Nero di Marte. Ještě před koncertem mám tu možnost prohodit pár slov s basákem, i on je z dosavadního průběhu turné nadšený. Pokud jsem ho pochopil správně, na soupisku si jeho skupinu vybral sám Lemay. Není se co divit, jde o podobně laděnou hudbu. Nero Di Marte sice zprvu začali hrát rychlejší death ovlivněni všemocnými Ulcerate (to ještě pod hlavičkou Murder Therapy), po EP Molochian, které značí velký odklon od původního směru, mění jméno a začínají operovat v pomalejších, až zádumčivých tempech. Ano, vokálně i zvukově to trochu evokuje Scarve, kromě tvorby Novozélanďanů je tu také hodně znát neurosisovské emo. Prezentace na pódiu je proto logicky statičtější. Z kvartetu asi nejvíc zaujme bijec Marco Bolognini s pořádným afrem na hlavě, jehož figury se inspirují u Jamieho Saint Merata. Škoda jen, že když spustí dvojkopákový koberec, není to kvůli „koulovatějšímu“ zvuku nějak výrazněji slyšet. Ansámbl hraje hodně z poslední Derivae (L’eclisse, Il diluvio), poznávám i kus z předlouhé Nero di Marte. Skladby se ale s přibývajícím časem a ne úplně čitelným zvukem začínají podobat jako vejce vejci a poslední kus už sotva vydržím doposlouchat. Kdyby s tímhle kluci přišli v roce 2008, posadil bych se z nich na prdel víc, podobných kapel vyrostlo v poslední době jako hub po dešti. Ale dobré to je.

[Brutusáček]: Přemluvit Dysrhythmii k účasti na tomto tour vlastně znamenalo přemluvit strunnou část tohoto uskupení k tomu, aby si po všech štacích dala dvojáka. To, že Colin Marston a Kevin Hufnagel jsou vlastně půlka dnešních Gorguts, dnes neví už jen málokdo. V rámci večera vylezli na prkna jako druzí, takže čas na potřebnou rekonvalescenci měli, i když pohled na počet  vedlejších projektů obou protagonistů naznačuje, že jim větší zápřah nedělá problémy. Dysrhythmia po Italech, kteří nastavili pomyslnou laťku technických orgií večera v solidní výši, nastoupila poměrné záhy, jenže pro borce z New Yorku nebyl problém ji přeskočit, nebo lépe řečeno uskočit. Fanoušek složitějších not byl jistě na tento večer připraven, přesto trojice neměla problém zničit jakékoli očekávání hned při první skladbě, která dala tušit, že se bude hrát především z novější tvorby. Ta je přece jen na poměry kapely otevřenější a přímočařejší, ale pořád se bavíme o Dysrhythmii, tedy o dokonalém, až matematicky profesorském rozkladu paternů a not na „prvoakordy“.  Aranže, potažmo hudba, za přispění „kovovějšího“ zvuku získaly potřebnou klasickou metalovou hloubku, i když nahrávky zní tak trochu víc jako včelín. Kapela tím dala prostor posluchačům se aspoň na chvíli naladit na stejnou vlnu. Když ale trio zamířilo hlouběji do své hudební minulosti, vše se začalo bořit jak v nolanovském filmu Inception. Epileptické záchvaty vystřídaly zpomalené riffy, které se s každým dalším a dalším hrábnutím do strun bořily jak mrakodrapy z karet. To vše bylo možné pouze díky velmi koncentrovanému výkonu celé kapely. Vážnější tón představovaly hlavně strunotepci, kteří jen málokdy odlepili zrak od svých hmatníků, pouze bubeník Jeff Eber působil odlehčeným dojmem a každý pohled do publika doprovázel potutelným úsměvem. Dysrhythmia předvedla jeden z vrcholů současného technického hraní, někdy možná až moc na hraně jisté sebestřednosti, kdy dává jen málo možností proniknout do své komplexnosti, ale v tom tkví její unikátnost. Pro tento koncert možná platilo víc než dřív, že ten, kdo přišel připraven (s naposlouchanou tvorbou), si je užil víc, přesto tato sonicko-matematická jízda musela strhnout a uspokojit každého posluchače vyznávajícího technicky složitější hudbu. Dysrhythmia u mě víc než předčila očekávání. [/Brutusáček]

Psycroptic jsou v záplavě not rozplizlých jako žába na vozovce zpestřením. A je to taky nejvíc metal. Logicky, Joe Haley namísto tuny kytarových efektů vyznává tradiční „trsing“ a hudba Tasmánců byla vždy dost načichlá klasickým nadrbaným thrashem. I když ve finálním mixu stále postrádám basu, zvuk se začíná zlepšovat a já se ptám: Proč musí pořád platit nepsané pravidlo, že první kapely v pořadí to zvukově odnesou a headliner slízne smetanu? Proč nemůžou platit stejná pravidla pro všechny?

Kromě menší změny žánru ale koncert Psycroptic oživili i něčím jiným – frontmanem. Jasona Peppiatta zaskočil jeho jmenovec – taky Jason, ale Keyser (dřív Skinless, teď Origin). A už lidi hecuje, ať se nebojí a trochu se taky hýbou a klidně si skočí do lidí z pódia. Když se na něm objeví technik hrabající se v odposlechu, hned se ho ptá, jestli si taky nechce skočit. Keyser je prostě živel, hlasově se ale přizpůsobuje Psycroptic. Jejich tvorba zkrotla, do popředí se dostávají víc střední tempa, možná až hard/heavy nálada, což je dost slyšet na loňské desce. Z ní se hraje nejvíc – hitová Echoes to Come, Cold, The Worlds Discarded; pak zbývají dvě věci z The Inherited Repression, u nichž to vázne nejvíc. Situaci zachraňuje natlakovaná (Ob)Servant, ale dál do minulosti se už nedostaneme. Na první tři desky vůbec nedojde a setlist je v podstatě totožný s tím z loňského Brutal Assaultu. Psycroptic už jsou prostě jinde.

Hned s prvními tóny Gorguts je jasné, že Lemayovci nenechávají nic náhodě. I když Marstonova basa nezvoní, jak by měla, celkový sound řeže jako břitva. U všech hráčů panuje soustředěnost a ano, žádné hecování publika se nekoná. Někdo tvrdí, že Gorguts jsou hudba pro „intouše“, faktem ale zůstává, že pařit se na ně moc nedá (pokud za paření nepovažujete mlácení hlavou o dlažbu). Na Gorguts se chodí poslouchat, hltat každý tón a paletu jejich zvuků. První dvě třetiny vystoupení kapela prezentuje nejnovější tvorbu – první dvě skladby Le Toit du Monde a Forgotten Arrows ukazuje epičtější a zadumanější tvář Gorguts. Patrice Hamelin zvládá Longstrengthovy party s prstem v nose a dokazuje, že se do Gorguts přece hodí víc než kovaný blastbeater. Hufnagel a Marston na obou stranách plně ponoření do produkce a uprostřed toho všeho hlavní dirigent Luc Lemay. Středobod koncertu leží na zbrusu nové kompozici – třicetiminutové Pleiades‘ Dust, kterou kvartet přehraje celou. Myslím, že tento krok byla chyba, protože si tohle monstrum nelze kvůli jeho komplikovanosti napoprvé moc užít. Lemay to vysvětloval tím, že termín vydání se posunul, když už turné bylo domluvené. Tento argument beru, celá skladba se ale na web přece mohla vypustit už dřív…

K novince samotné. Ultimátní, náročné, epické, komplikované, technické. Takové přívlastky mě napadají, když hodnotím Pleiades‘ Dust po prvním poslechu. Nejprve se osm minut střídá jeden riff za druhým, zhruba uprostřed přichází uklidnění ve formě ambientních ploch, ale poslední třetina je zase totální peklo. Začíná se klikatícím se zhoubně pomalým slamem, po němž přichází riffostroj nápadů, sypaček, přechodů, breaků, změn nálad. Celkově se zdá, že Lemay šlápl po Colored Sands na plyn. Po půlhodině jsem rád, že je všemu konec, protože po Pleiades‘ Dust sotva stojím na nohách a ani nevím, jak se jmenuju.

Že pak zazní už jen čtyři písně, vlastně ani tak nevadí. Žezlo totiž převezme ještě větší kakofonie a agresivita. Kapela vyplivne hned tři věci z přelomové Obscury – Nostalgia, titulní Obscura a překvapivě i The Carnal State, které vévodí ústřední psychoriff. Zaznít musí logicky i něco z From Wisdom to Hate – Lemay jako na BA vybírá titulní kus, který je z celého vystoupení asi nejdeathmetalovější a nejpísničkovější. Když kapela po posledních tónech palby Obscura odchází z pódia, ani jí nezazlívám, že se na něj už nevrátí. Nadšení posluchači by si to sice kvůli svým předlouhým ovacím zasloužili, mně tahle hodinka disonantního rozkladu stačila. Doufám, že jsme tady Gorguts neviděli naposledy!

Fotky © Jakub Asphyx