Sabbath Assembly si už svým názvem koledují o to, být kolemjdoucím odmávnuti jako „další tuctová retro-napodobenina Black Sabbath“, popř. jako ta méně doommetalová varianta „occult rocku“ navazujícího na Coven (jejichž debut Witchcraft Destroys… z roku 1969 stojí za poslech už kvůli pěveckému výkonu Jinx Dawson), Black Widow nebo (jakože)temnější variace na Jefferson Airplane. Stopy zmíněných tu skutečně naleznete, ale Sabbath Assembly se, navzdory názvu, od všech těch plytkých, „zábavových“ kapel evokujících tak maximálně jízdu strašidelným zámkem v lunaparku, v mnohém liší. A to už od prvního alba, na kterém zpívala Jessica Bowen z Jex Thoth, kteří (ještě pod jménem Totem) vlnu těchto kapel v roce 2007 spustili.

Vlastně i s tím okvltismem je to trochu problematické. K Sabbath Assembly mi víc sedí přívlastky „náboženský“ a „sektářský“. Koncept a lyrika kapely od začátku vychází z učení Církve Posledního soudu, což byla (a nejspíš stále je) celkem svérázná sekta, uctívající Jehovu, ale i Satana, Krista a Lucifera. Skladby na prvním a druhém albu byly více méně předělávkami hymen této církve, také jméno si kapela zvolila podle její liturgie. Po hudební stránce to byl sice hodně retro-rock, nicméně tohle retro bylo docela dobré a mělo i určitou hloubku. Idylická atmosféra prostředí sekty, která v náboženském vytržení opěvuje své bohy, tu byla celkem autentická a podmanivá, z velké části díky charismatickému zpěvu Jessicy. Odmyslím-li si jistou kontroverznost konceptu, tak mě na debutu trochu štvala chvílemi až přílišná „rozjuchanost“, dobrota a láskyplnost některých skladeb, která překračovala únosnou mez a tak pro mě zůstala spíš jakousi kuriozitou, i když zajímavou.

Před druhým albem odchází Jessica, což spousta fanoušků nesla (a stále nese) dosti těžce a k hlavnímu ideologovi a bubeníkovi Davidu Nussovi (mj. avant/divno-folkoví No-Neck Blues Band) se připojuje zpěvačka a baskytaristka Jamie Myers (ex-Hammers of Misfortune, hostování u WitTR). Na Ye Are Gods se objevila i spousta zajímavých hostů, od Genesis P-Orridge, která/ý zde hrál/a úlohu velekně(žky)ze a přednášel/a liturgické texty, přes Kevina Rutmanise (ex-Tomahawk, ex-Melvins) až po Kevina Hufnagela (Dysrhythmia, Gorguts), kterého tentokrát, i s kolegou Collinem Marstonem, nalezneme v line-upu desky aktuální. Již na Ye Are Gods hudba oproti debutu mírně potemněla a tato tendence pokračuje i na Quaternity. Na novince se kapela také konečně více, snad i převážně, pouští do vlastní, původní tvorby a kromě učení Církve Posledního soudu odkazují i na myšlenky psychologa Carla Junga a na inspirativní (mj. Ulver potvrdí) dílo Williama Blakea The Marriage of Heaven and Hell. A právě vnímání v kontextu myšlenkového pozadí zde může přispět i k lepšímu pochopení a docenění hudby samotné. Je zde zdůrazňovaná potřeba dobra i zla, Satana i Krista a jejich smíření, to, co nazýváme zlem, je vnímáno i jako přirozenost, zvíře v člověku, které nemá být potlačováno. Propojení ženského a mužského principu, světla a tmy, narození i smrti apod.

Co se týká změn hudebních, tak oproti dřívějšku mírně převažuje temná strana. Ale i v nejtemnější a nutno říci, výborně zkomponované, doommetalové I, Satan se vyskytnou i okamžiky smířlivější a optimističtější. Zbytek desky je však převážně folk-rock, byť stále dosti „zadoomaný“ a s přesahy do psychedelie. Kromě Hufnagelových kytarových linek musím vyzdvihnout i skvěle zakomponované violoncello a violu. Zvuk nástrojů i nahrávky jako celku je jednoduše super, nemám k němu jediné výtky. Na albu není slabší skladba. Prostě není. Baví mě celé. Největší peckou je tu samozřejmě I, Satan, na ní jsem si první dny poslechu až možná nezdravě ujížděl, zejména kvůli zpěvu!

Ano, největším esem téhle nahrávky je tu pro mě zpěv Jamie Myers. V jejím hlase, intonaci a pěveckém projevu vůbec je ono pověstné „NĚCO“ (charisma, kouzlo), kvůli kterému bych byl v silném pokušení vyrazit za „TÍM“ do černého močálu, i když bych věděl, že mě tam čeká jistá záhuba (no dobře, trochu přeháním, ale rozumíte mi ne?). Podmanivé a okouzlující. Právě v I, Satan může lehce připomenout i Alzbeth z The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud nebo i Jarboe, což vlastně vnímám také spíš jako klad. A abych byl spravedlivý - nejde jen o její vokál. I její kolegyně Jessica Kenney (známá rovněž z WitTR) jí zde velmi dobře doplňuje, zejména jejich dvojhlasy jsou velmi povedené. Mužský element pro vyvážení převládá ve vlastně celkem klidné, příjemné a optimistické skladbě Lucifer. Projev Darona Becka se mi též hodně pozdává, stejně tak i jeho duet s Jamie v pochmurnější Jehova on Death se zajímavými vokálními (dis)harmoniemi. I zdánlivě „nejsvětlejší“ skladba The Burning Cross of Christ je vlastně poměrně melancholická a i tahle skladba je prostě dobrá a k „rozjuchanosti“ debutu má pořád daleko. Pro někoho může být sporným bodem poslední kus The Four Horsemen, přesahující stopáží 18 minut. Já s ním nemám problém. Tady se kapela plně vrací k „proceseanské“ liturgii, resp. tu lze vysledovat inspiraci ve Zjevení sv. Jana, aneb Knihy Apokalypsy, a tahle skladba je vlastně takovou zhudebněnou alternativní bohoslužbou. Hudba se prolíná s kázáním, nápadů a zajímavých linek nástrojů i vokálů je tu spousta, atmosféra pohlcuje a vše funguje, jak má. A ten konec pobavil.

Je to tak. Tohle se povedlo. Sabbath Assembly nahráli svojí nejlepší desku a s výjimkou Hexvessel (které mám stále o něco radši) jim (+ -) žánrová konkurence pouze kouká na záda. A to ze slušné dálky.
Slyš dílo Kristovo/Satanovo: http://sabbathassembly.bandcamp.com/