Jsou to už téměř dva roky, co proběhlo výtečné turné kapel Mgła, Svartidauði a One Tail, One Head pod názvem Untamed & Unchained, na kterém jsem absolvoval první dvě zastávky, jež se staly mým koncertním topem roku 2014. Tentokrát jsem se na Krakov vykašlal, ale pražský koncert Mgły a One Tail, One Head, poté, co zde předvedli naposledy, jsem vynechat nemohl, zvlášť když se k nim připojili i velmi nadějní islandští mladíci Misþyrming a rakouští Kringa, kteří páteční večer otevírali.
Kringa jsou českým fanouškům poměrně málo známí. Hráli zde sice v roce 2013 na druhém Prague Death Massu, kde však otevírali sobotní večer a moc lidí jim nevěnovalo pozornost. Rozhodně nelze říct, že si jich ani tentokrát nikdo nevšiml, v sále na ně bylo od začátku plno, ale stejně fanoušky, soudě dle jejich odezvy, zajímali nejméně. Sám jsem se kvůli neustálému pobíhání mezi hromadou známých a zdravení se s nimi do koncertu Rakušáků nebyl schopný plně ponořit. Nejsoustředěněji jsem poslouchal až poslední dvě skladby, které nejsem schopný identifikovat, co se nesly hodně v duchu jejich EP Total Mental Desecration (nevylučuji, že to zrovna nějaký song z T.M.D. nebyl). I přesto, že mají na kontě pouze zmíněné EP a nějaká dema, během pár minut mě stihli zaujmout mnohem více než dvě rakouské bandy, které jsem nedávno viděl v Traunu. Jejich hudba má samozřejmě své nedostatky, ale jednalo se o příjemný a zároveň docela skočný okultní black, který poměrně pozvedávaly dva prolínající se vokály. Nejvíce řval baskytarista, kterého ale čistějším hlasem (o zpěvu stále nemůže být moc řeč) doplňoval kytarista po levé straně. Škoda toho, že byl začátek poněkud hektičtější a nemohl jsem se na Kringu plně soustředit, takhle to byl pouze fajn otvírák našlapaného večera. Svou roli ale splnili dobře a věřím, že celé turné je pro Rakušáky skvělá zkušenost a příležitost, jak o sobě dát vědět.
Misþyrming už však byli mnohem větší lákadlo. Nejenže jejich země původu s labelem Terratur Possessions jsou dnes velmi dobré prodejní značky, i na svém debutu Söngvar elds og óreiðu ukázali, že opravdu jsou kapelou, o kterou stojí za to se zajímat. I mně ze všech jmen, hlavně díky tomu, že jsem s nimi doposud neměl naživo tu čest, zajímali nejvíce. Začali novým, poměrně dlouhým songem, který nebyl až tolik zajímavý. Nebo byl, ale jak tomu na Chmelnici bývá, zvuk od začátku nebyl zrovna ideální. Dominovaly kopáky a kytary se slévaly/byly málo výrazné. Od druhé skladby už ale hráli věci z alba, kterými začali diváky slušně rozsekávat. Například oproti Svartidauði, jejichž koncerty jsou sice slušně nakopávající, ale zároveň velice precizně odehrané, sází Misþyrming místo kultivovaného projevu, stejně jako na desce, především na agresi. Třeba na začátku, který byl jednak kvůli zvuku i samotné struktuře skladeb hodně chaotický a hůře se v něm orientovalo, dohnali Islanďané nedostatky neskutečnou energií, kterou ze sebe vydávali. Vůbec to nasazení, s kterým vystupovali, bylo neuvěřitelné. V momentech, kdy jste si říkali, že konečně zvolní a pustí ambient jako na desce, přitlačili na pilu ještě více. V průběhu setu se zvuk naštěstí o hodně spravil, takže kromě nářezu bylo možno dobře vychutnat i promyšlenější kytarové pasáže na koncích songů. Vrcholem setu byl každopádně předposlední kus Ég byggði dyr í eyðimörkinni, který sice zní, jako by jej od Svartidauði ukradli, což však nic nemění na tom, že mě během něj nejvíce pohltili a zacloumali se mnou. Po něm ještě zazněl (pravděpodobně) nějaký nakopnutý cover a Islanďané odešli i se svými kytarami a přetrhanými strunami.
No a opět One Tail, One Head. Asi netřeba zmiňovat, že jsem před jejich koncertem raději odložil brýle, které jsem dal nejhodnější slečně, která mi je celou dobu hlídala, a vydal jsem se na bojiště, ačkoli mnoho lidí na hudbu One Tail, One Head plive kvůli tomu, že se jedná o nehorázně stupidní punk bez jakéhokoliv nápadu. Ano, i já se přiznám, že mě jejich nahrávky za tolik nebaví, ale už minule se potvrdilo, že (především jejich pražské) koncerty jsou o nespočet úrovní dále, a to především díky reakci lidí v davu, kteří se fakt nešetří. Od první skladby až do poslední, kdy to fyzicky zvládalo už asi jen pět jedinců, to v kotli lítalo hlava nehlava, ocas neocas, loket neloket. Fakt obdivuju dvě drobné slečny, které se mezi stokilovými hovady zvládly proplétat. I já (a to fakt nejsem žádná anorektička) jsem místy musel odejít se vydýchat, jelikož šlo o zdraví. Zvukově na tom byli Jeden Ocas, Jedna Hlava pravděpodobně nejlépe. Nazvučit jednu kytaru, basu a vokály je samozřejmě mnohem jednodušší, než když máte kytary dvě. Vokály ale byly tak brutálně naechované, že když Luctus a Åsli (který si od minule nechal narůst tak deseticentimetrový plnovous) zaječeli, rozléhaly se dalších pět vteřin a působili diametrálně lépe než ze zkušebnové nahrávky. Sice tentokrát nedošlo na hrátky s mrtvou vránou a házení stojanu do davu, ale co se zběsilosti a násilí týče, nelze hovořit o jakkoli slabším výkonu. Jak pod pódiem, tak na něm. Nejkrutější bylo kombo, kdy po One Tail, One Head a instrumentálním intermezzu vpálili do lidí Rise in Red, během něhož z nepříčetného Luctuse šel až strach a lidé se v moshpitu mohli povraždit. Dnes, když report píšu, tak prsty na rukou jsou asi jediná část těla, která mě nebolí, ale jsem náramně šťastný, že jsem ze sebe během setu One Tail, One Head opět mohl vymlátit veškerou zlobu. Takhle mají blackmetalové koncerty vypadat!
Po tomhle infernu už na paření během Mgły moc sil nezbylo, ale jelikož jsou Poláci více poslechová záležitost, užíval jsem si je pěkně zpovzdálí. Od minulého koncertu vydali Mgła nové album Exercises in Futility, na které slýchám převážně pozitivní reakce, a bylo jasné, že z něj budou na letošním turné čerpat nejvíce. Trochu jsem se ale bál, aby na úkor novinky nevynechali některé skvělé starší skladby. Naštěstí zbytečně. Ty nejdůležitější songy - Further Down the Nest I, With Hearts Toward None I a With Hearts Toward None VII totiž zazněly a k tomu přidali kromě věcí z Exercises in Futility ještě tři další. Zvukově na tom byla Młha o něco hůře než minule, ale nejednalo se o nic strašného. Všechny instrumenty byly bez větších problému od sebe rozeznatelné a vokály srozumitelné, takže si znalci textů neměli problém s kapelou zařvat. Nejlepší byly samozřejmě výše zmíněné pecky, díky nim a velmi preciznímu živému provedení jsou koncerty Mgły dobré tak, jak jsou. Hodně mě tentokrát bavila i Groza III, kterou z alba fakt nemusím, ale zahráli ji o něco rychleji, takže tremola i bicí docela zaujaly. Z Exercises in Futility jinak zahráli v průběhu prvé dva vály a závěr celého setu patřil stejně jako na albu šestému kousku. Možná škoda, že z novinky nezahráli ještě pětku, která je asi nejlepší, ale i tak jsem s výběrem písní velmi spokojený, jelikož ty nové fungovaly naživo velmi dobře.
Setlist:
Konec nastal ještě před půlnocí a pro naprosté vyčerpání jsem se už moc dlouho nezdržoval, pouze se rozloučil se známými tvářemi a urychleně se přesunul rovnou do postele. Kvalit minulého turné letošní zastávka asi úplně nedosáhla, koncerty byly trochu slabší zvukově a hlavně, jelikož jsem viděl Mgłu i One Tail, One Head poněkolikáté, ze mě už opadlo ono prvotní nadšení. O Misþyrming však nemohu říct, že by mě naživo zklamali a to platí i o celém večeru. Mimochodem, jelikož si letos kapely naplánovaly cestu přesně naopak než loni, jednalo se o předposlední zastávku turné, takže když jsem přišel ke stolu s merchem, mohl jsem si peněženku pouze schovat do kapsy, protože všechny vinyly s mikinami byly vyprodané a zbývalo jen pár triček a CDček. Jó, black metal je očividně zlatý důl. Tak zase příště!
Fotky © Oskar999, Photomusic.cz
Vložit komentář