Loni to bylo dvacet let od vydání přelomového alba Satyricon Nemesis Divina. Jak už to je poslední dobou na metalové scéně zvykem, i oni se vydali na tour, kde jej celé přehráli. Na jedné ze zastávek zavítali i do ČR, konkrétně na Brutal Assault, kde jsme spolu s Nory zavzpomínali na staré časy. Od té doby stihli Satyricon vydat nové album a vyrazili na další turné, kde jej prezentují. Vzhledem k tomu, že se na Deep Calleth upon Deep nachází několik slušných skladeb a organizátoři rovněž slibovali dvouhodinovou show, rozhodl jsem se jejich pražský koncert opět navštívit.
Kvůli delšímu setu hlavní hvězdy večera a nevyhnutelnému konci hudební produkce do 22:00 byl začátek čtvrtečního koncertu stanoven už na 17:30. Z tohoto důvodu žel nestíhám první kapelu – norské Fight the Fight a přicházím až ve chvíli, kdy už na pódiu visely plachty řeckých thrasherů Suicidal Angels. Vzpomínám na to, že když jsem je viděl prvně před sedmi roky s Kataklysm ve Zlíně, byl jsem překvapený, jak to tehdy ještě relativně mladé kapele šlape. Od té doby jejich sláva rostla, ukázali se kupříkladu i na Brutal Assaultu a vydali už šest řadových alb. Jejich hudba však zůstává i po letech stejná. To potvrdila hned první skladba Capital of War z jejich loňské desky Division of Blood, která jejich čtyřicetiminutový set dobře nakopla. I další, rovněž novější songy z alb vydaných v tomto desetiletí, dobře odsýpaly v rytmu podobnému hudbě Kreator. Frontmanovi se dokonce podařilo několik lidí vyburcovat k moshpitu a diváky thrash v podání Suicidal Angels evidentně bavil. Mě ovšem nejvíce potěšili závěrečnou peckou Apokathilosis z dob, kdy jsem Řeky ještě aktivně poslouchal, a s chutí jsem si během ní zahrozil.
O tom, že Satyricon mají profesionální přístup k živému hraní, jsme se mohli přesvědčit už na mnoha koncertech, které u nás v posledních letech odehráli. Během třiceti minut stihla crew kapely přeskládat pódium, udělat zvukovku, a i díky dobrým podmínkám Akropole zněly všechny nástroje Norů skvěle už od prvního songu. Tím nemohl být žádný jiný než otvírák Midnight Serpent z jejich nového alba, který naživo fungoval skvěle a jehož úderný rytmus set živelně nastartoval. Stejně jako přední stranu Deep Calleth Upon Deep, i koncertní plachtu za muzikanty zdobil obraz Edvarda Muncha – Dødskyss. Byť si stejně jako mnoho dalších lidí nemyslím, že jeho výběr na obal desky byl ideálním tahem, na koncertním pódiu se spolu s vhodným nasvícením dobře vyjímal. Z novinky ve čtvrtek pochopitelně hráli nejvíce skladeb, a to i před vydáním zveřejněný eponymní song, To Your Brethren in the Dark a závěrečnou Burial Rite. Trochu mě zamrzela absence dle mě nejlepší Blood Cracks Open The Ground, protože času na to, aby přehráli celé album i s hromadou dalších pecek, bylo dostatek. Ze starších nahrávek zazněly hlavně sázky na jistotu z tohoto milénia, a na první dvě alba ani na Rebel Extravaganza vůbec nedošlo. Vypadá to, že Satyricon nad svou blackmetalovou historií pomalu lámou hůl a sází na svůj novodobý rockec. Když od nichuž popáté naživo poslouchám Black Crow on a Tombstone, postupně si říkám, že sice hrají nejznámější věci, které chce každý slyšet, ale rovněž skládají setlist tak, aby byl jeho účinek co nejlepší a posluchače v ideálních podmínkách (které v Akropoli bezesporu byly) sejmuly i méně oblíbené skladby. Potěšila však dvojice svižných skladeb, kterou jsem doposud neměl šanci slyšet, a to Walker Upon the Wind a Repined Bastard Nation, jež zároveň považuji za vrchol koncertu. Došlo samozřejmě i na moment, kdy Satyr uchopil kytaru a zavzpomínal na loňské turné instrumentálkou Transcendental Requiem Of Slaves z Nemesis Divina povinně následovanou hymnou Mather North, kterou Frost odmlátil snad ještě rychleji než na albu. Škoda, že se jednalo o jediné opravdu starší songy. Podoba přídavku už následně nikoho nepřekvapila, ale co by to bylo za rockstars, kdyby nezahráli své nejhranější hity. To the Mountains žel tentokrát vynechali.
Překvapující byl však pohled na hodinky při odchodu z klubu a zjištění, že by Satyricon podle původního plánu měli ještě půl hodiny hrát. Ne, že by nám Norové nenaservírovali pořádný set a těžko říct, zda chtěly mít kapely pouze časovou rezervu na případné problémy nebo došlo k nedorozumění mezi pořadateli a managementem, ale slibovanou půl hodinu navíc bychom určitě ještě zvládli. A vzhledem k tomu, že do desáté chyběla ještě hodina, dovedu si představit, že návštěvníci, kteří kvůli brzkému startu přišli o některou z předkapel, mohou být celkem naštvaní. I tak si ovšem myslím, že ten, kdo přišel primárně na Satyricon, nemohl odcházet zklamaný. Díky profesionálnímu přístupu a skvělému zvuku v Akropoli byl tento koncert sázkou na jistotu, a i přes absenci starých skladeb jej považuji asi za nejlepší, co jsem od Satyricon zatím viděl.
Setlist:
Vložit komentář