Norští Shining jsou kapela, kterou českým metalovým fanouškům, co se alespoň trochu zajímají o jazz a experimentální hudbu, netřeba dlouho představovat. Jedná se o bandu, co se během pár let až neuvěřitelně proslavila svými posledními nahrávkami a hlavně u nás byli v nedávné době vidět na dvou velkých akcích. Poprvé v České republice vystoupili loni na Brutal Assaultu, kde v hlavním hracím čase nemálo návštěvníků doslova nadchli a letos si odbyli svých pár minut slávy i v Praze jako předskokani Devina Townsenda, kam hodně lidí přišlo hlavně kvůli nim.

Doposud však čeští fanoušci neměli tu možnost si zajít na klubový koncert, kde by Shining hráli jako headliner, bez nutnosti odjet do zahraničí. Naštěstí díky tomu, že Shining letos stihli ještě před koncem roku vydat novou desku International Blackjazz Society, se kterou se rozhodli vyjet na turné a především díky ][ a Heartnoize Promotion, kteří pražský koncert pořádali, se milovníci blackjazzu konečně dočkali a mohli přijít 4. listopadu do Lucerna Music Baru, kde Shining spolu s Caligula’s Horse a Jack Dalton zahráli.

Středeční večírek začínali posledně jmenovaní. Chvíli před osmou to Jack Dalton hned od začátku celkem příjemně nakopli progresivnějším post-hardcorem, ale nejednalo se o nic, co by bylo podobné například prvním nahrávkám Cult of Luna a jim podobným. Jack Dalton se hutným pasážím vyhýbají a vsází spíše na energické a melodičtější prvky s několika rytmicky rozlámanými pasážemi a breakdowny. I přesto, že hráli jako první, měli dost slušný zvuk, tudíž vyhlídky na vystoupení headlinera byly velmi slibné. Hráli poměrně precizně, nicméně více než na samotnou hru se kapela soustředila na svou show. Především značně hyperaktivní zpěvák, který i v doposud dost prázdné Lucerně klidně seskočil z pódia a pobíhal mezi lidmi, od kterých pravděpodobně očekával kladnější odezvu, exceloval více v akrobatických kouscích než ve svém řevu.

To Caligula’s Horse se už primárně věnovali svému hudebnímu výkonu, který byl, dá se říct, perfektní. Byli dost soustředění na svou hru a skvěle sehraní. Dokonce i zvuk měli výtečný. Jejich mínus ale spočíval v hudbě samotné. Papírově se sice jednalo o progresivní metal/rock, jenže ve výsledku tam té progrese až tolik nebylo. Nejlepší přirovnání, které mě napadá, směřuje k Leprous. Velmi podobné hudební postupy, téměř identická rytmika, nicméně nulová nápaditost a originalita. Vlastně jako byste zbavili Leprous všeho zajímavého, a to včetně zpěvu. Zpěvák, který mimochodem velice připomínal vokalistu první kapely, sice zpíval své linky dost dobře a nemálo napodoboval Einarův čistý zpěv, ale po dvou skladbách jsem měl jeho popové polohy plné zuby. Žádný řev, nic. Jediné ozvláštnění bylo vytahování až do extrémních výšek, kdy s vyšším tónem rostla i teplota v sále, což značná část lidí nevydržela a musela se jít větrat na schody. Samotného mě napadla myšlenka, jestli mají Shining potřebu jezdit na turné s podobně pop/rockovými kapelami, nebylo by nakonec lepší, i když sami čím dál více popíkovatí, kdyby sáhli po nějaké jazzárně?

Čím více se ale blížila desátá hodina, tím více lidí také přicházelo. Řekl bych, že tak dobrá polovina návštěvníků předkapely úplně vynechala a dorazila pouze na hlavní hvězdu večera. Netrvalo dlouho a Jørgen Munkeby spolu se svými spoluhráči přišli na pódium. Ještě než začali, zarazilo mě, kolik je v Shining nových tváří. Od roku 2013, kdy jsem je viděl prvně v Polsku na Asymmetry festivalu, zůstal v sestavě kromě Jørgena už jen kytarista. Výhodou je, že hudebníci, které si frontman k sobě vybírá, jsou velmi dobří a zkušení, takže stejně jako na minulých koncertech, i tentokrát Norové předvedli naprosto špičkový výkon. Spolu se změnou sestavy s novým albem proběhla i změna kapelní image a jejího loga. Oblečeni byli komplet v černém a místo oranžové plachty za sebou měli tentokrát velikou obrazovku, která zářila jedovatě žlutou barvou spolu s černým logem uprostřed. Zbytek světel byl ztlumený a show doplňovaly převážně stroboskopy. Minimalistické, ale pěkné. A jak jsem avizoval už dříve, kvalita zvuku byla celý večer velmi dobrá, a to samé platilo i pro headlinera. Lucerna pro mě nadobro smazala pomluvy o špatném zvuku, které od mnoha lidí slýchám - jak Neurosis, tak Swans, a tentokrát i Shining byli nazvučení parádně!

Set mimochodem odstartovali úplně ideálně. Vsadili na jistotu, takže jako první zazněly jejich největší hitovky z One One One – I Won’t Forget a The One Inside, které následovala dost možná nejoblíbenější skladba kapely a parádní pecka Fisheye. Úvodní dvě skladby, stejně jako další materiál z „jedničkového“ alba a letošní novinky, byl odehraný téměř identicky jako z nahrávek. Songy z Blackjazzu byly ovšem poupravené a vždy i natahované. Těžko říct, zda se letošní koncertní verze lišila třeba od těch, co hráli na Brutal Assaultu, ale oproti studiu určitě. Hlavní účel změn je, aby nejefektnější pasáže, které posluchače odtrhávají od rock‘n’rollovějšího rytmu a přivádí do transu, na koncertu působily ještě silněji, což zaručila jejich prodloužená délka. Zvláště mé velmi oblíbené kvílící klávesy a agresivní momenty, byly opravdu natažené razantně. Fisheye tedy měla místo původní pětiminutové délky minut asi sedm a u dalších věcí z přelomového alba tomu nebylo jinak.

Dále zazněla My Dying Drive, po které vytáhli konečně něco z novinky a trochu jsem se bál, aby nehráli jenom ty punk/rocky (zveřejněné klipovky). Potěšilo mě tedy, když pátá věc byla ta nejpomalejší ­- House of Control. Asi jediná píseň, během které publikum neskákalo a netancovalo jako zběsilé, ale zaujatě poslouchalo. Hlavní její účel byl ale stejně přivodit iluzi klidu před bouří. Hned po něm totiž nastoupil pravděpodobně nejlepší moment večera – HEALTER SKELTER, ve kterém mě saxofonový úlet naprosto uzemnil. Další skladby to měly tím pádem těžké. Zvlášť, když se jednalo o dvojblok The Last Stand a Last Day, které jsou poměrně zaměnitelné a pravděpodobně nejjednodušší hity kapely. Během nich jsem si ale všiml, jak novému bubeníkovi Tobiasovi, jenž dříve hrál v Leprous, mnohem více sedí nové rovné rytmy než ty lámané pasáže jako právě v HS. Ne že by je zahrál špatně, to ne, ale Torstein Lofthus je zvládal o poznání lépe. Poté se set pomalu ale jistě blížil k závěru a z International Blackjazz Society zahráli ještě Burn it All, následovanou již typicky nataženým coverem King Crimson 21st Century Schizoid Man a končili poslední skladbou z IBM – Need, která spolu s klidnou House of Control byla naživo z těch nových nejlepší.

Jedna z nejdůležitějších věcí však stále chyběla, bylo tedy jasné, že tradiční schovávačka je opravdu jen na oko, a i když lidé už pomalu přestávali tleskat, kapela se samozřejmě vrátila, aby do žil vpravila The Madness and the Damage Done. Ještě před finálním šílenstvím a zničením stihl Jørgen dodatečně poděkovat divákům a stejně jako frontmani obou předchozích kapel pochválil krásy Prahy, skvělou podporu na obou předchozích akcích v ČR a skvěle odvedenou práci pořadatelů. A jak jsem už uvedl, když byly na programu věci z Blackjazz, s přihlížejícími se Shining vůbec nemazali. Gradující pasáž v přídavku byla dvakrát tak dlouhá a klávesový úlet byl natažený asi na trojnásobnou délku. Paráda, fakt že jo. Jen ty neustávající stroboskopy na závěr opravdu vypalovaly sítnice a oči kvůli nim slušně bolely.

Pokud by to nebylo z předchozího textu někomu jasné, Shining jsou prostě kapela, která je naživo sázka na jistotu a je úplně jedno, jestli hraje na festivalu nebo v klubu. I když se mi směřování kapely na posledních albech už nelíbí tolik jako na přelomu desetiletí, vždy je jejich koncert perfektní zážitek. Škoda, že Grindstone už asi definitivně pohřbili a Blackjazz Deathtrance ani RMGDN pravděpodobně nikdy neuslyším. I tak jsem si téměř jist, že na jejich další koncert opět půjdu a doufám, že podobně učiní i více dalších lidí… ačkoli návštěvnost nebyla vyložený průser, kapela jako oni by si zasloužili určitě více. Čím to? Poloha koncertu byla dobrá, vstupné rozumné a banda má i novou desku na kontě. Překoncertováno? Každopádně i přes to, že v Polsku byli o fous lepší, jeden z adeptů na koncert podzimu je jasný.

1. I Won't Forget
2. The One Inside
3. Fisheye
4. My Dying Drive
5. House Of Control
6. HEALTER SKELTER
7. The Last Stand
8. Last Day
9. Burn It All
10. Admittance
11. 21st Century Schizoid Man
12. Need
---
13. The Madness and the Damage Done