Pro mne dosud neznámá srbská parta. Placka Chaos, Darkness & Emptiness je debutní album, kterému předcházelo demo Unfinished (2007) a EP Misanthropia (2010). Kapela se velice přesvědčivě drží melodických black/deathových kolejí v nejlepším smyslu slova. Není pochyb, že desku nahrála skupina, která naprosto přesně ví, co chce hrát a z každé vteřiny je cítit nadšení, stejně jako profesionální výkony všech zúčastněných.

Zajímavostí je obsazení bubenické sesle „domácím“ Honzou „Butcherem“ Kapákem, v jehož studiu HellSound se deska nahrávala. Ten nejen celé album skvěle nabušil (podle akcentů v sypačkách je dobře poznat), smíchal a zmasteroval, ale střihl si i pěkné kytarové sólo v songu The Haunting Presence. Zvuk je velice nadprůměrný (na debutanty dokonce špičkový), byť bych byl subjektivně zastáncem trochu méně „pichlavého“ virblu, ale to je věcí názoru.

Kapela si rozumí s nástroji, aranžérsky je na tom perfektně (pokud jeden nástroj zahraje nosný motiv, ostatní mu „uhnou“ a samoúčelně neexhibují) a umí celou desku protkat různými zpestřujícími motivy v podobě četných akustik a meziher. Kytary vykreslují krásné harmonie, vokály střídají barvy a bezvadně se doplňují a skládají, jak se na „hraniční“ black/death sluší. Murmury, havrani, behemotování, legionovské „palandy“ (jeden vokál nahoře – jeden dole) a ječáky, které připomenou i Daniho, co se chytil u Marthuse (Inherited Infection). Každý song stojí na chytlavých a dobře pamatovatelných riffech, deska „odfrčí“ bez sebemenšího náznaku nudy.

Proč tedy ne plný počet? Za co strhávat body? Tady se sám sebe ptám, jestli je to vlastně spravedlivé, ale asi jo, nechoďme tedy kolem horké kaše. Měl mě varovat už text v bookletu, kde se kapela vyznává z lásky k Dissection, Dark Funeral a Saturnus. Ono totiž vše, co je na Bane tak super, tu už jmenované spolky předvedly měrou vrchovatou. Zejména nebožtík Nodtveidt je cítit z osmi riffů z deseti, přičemž zejména v tupačkových pasážích je to skoro vždy takřka zralé na soud. Chtě nechtě ale musím přiznat, že i přes brutální neoriginalitu se právě tyhle pasáže stávají mými nejoblíbenějšími a mají tolik energie, že z toho až mrazí. Ahrimanovi funebráci se zase plně projevují třeba v songu Pandemonium, kde sypací riff v čase 3:13 nedá nevzpomenout na famózní When Angels Forever Die.

Takže suma sumárum, co si o tom myslet? Vynikající deska, která ovšem mj. vyniká také v extrémním ovlivnění (přiznanými) vzory. Já osobně se s tím při poslechu zatěžovat nebudu, do uší to leze fantasticky i na dvacátý poslech. Do bodů se to ale promítne, abych sám se sebou vydržel. Bane jsou pro mne velkým překvapením a já si jdu obstarat jejich další nahrávky. A někde to samozřejmě stáhnu, přeci se nebudu zabývat tím, jestli mít originál, nebo kopii :).