Circle Of Ouroborus hrají hodně divnou a hodně kvalitní hudbu, ale to se ve Finsku stává. Stačí vzpomenout na progresivní přístup Circle ke krautrocku nebo plejádu podivných folků jako (s Circle personálně spjatí) Rättö Ja Lehtisalo nebo Kuusumun Profeetta. Konkrétně jde o divný a kvalitní black metal. Ani v tom nejsou sami, viz Dead Reptile Shrine nebo i Oranssi Pazuzu.

Tu podivnost nejspíš budu mlít pořád dokola, ono to prostě jinak nejde. Kdyby neexistovali Nurse With Wound, mohli by být Circle Of Ouroborus ztělesněním divnosti v hudbě (takhle dosáhnou této pocty jen pro rock/metal). Ovšem abnormálnost NWW je amorfní, chaotická, nestálá: COO si naproti tomu vytvořili systém, kterého se drží a který ve svém extrému, který je zachycen právě na The Lost Entrance of the Just, vytváří přečistou vyjetost (proto bych je upřednostnil v té pomyslné soutěži před nestabilnějšími Dead Reptile Shrine). Shrňme to: Circle Of Ouroborus hrají obyčejné písničky, ale neuvěřitelně jetým způsobem.

Díky onomu systému zní jejich hudba přirozeně, naprosto nenuceně – přestože je to psychedelie jako prase, na kterou by Alenka zůstala zírat. Tahle analogie není náhodná: Circle Of Ouroborus si taky stvořili alternativní svět s vlastními pravidly, ovšem není tu žádná hlavní postava, jen posluchač, který si tím prochází sám a nestačí se divit. Taková svérázná kvalitní fantasy s divnými barvami, tvory, krajinami.

Základem kouzla Circle Of Ouroborus je jedinečná práce se zvukem kytary, kterou na tomto albu dotáhli úplně nejdál. Jsou tu dvě vrstvy: vyšší, která si jede melodii, často vybrnkávanou, vždycky rozplizlou až do kapalna (snad tam je kus Joy Division, ale byli by v totální apatii, zpomalení a utopení) a hlubší podkladová jedoucí masa (se základním basovým pulsem), která zní podezřele podobně power electronics – jenže až poté, co byly zbaveny chladu, strojovosti, prázdnoty – anebo nějakému drone/ambientu. Celé to zní jako nějaké vlastnoručně vyráběné synťáky, řádně lo-fi, zechované, posunuté od metalové agresivity či punkové živosti do podivné unylosti. Za invenci COO v přístupu ke zvuku kytary by se nemusel stydět žádný skladatel ambientu: oni se v těch písničkách snaží kreslit krajiny, což se jim díky zmíněné apatii daří velice dobře – i v písničkách zůstávají nehybní. Někdo by snad mluvil o krajinách drogových, já zůstanu u těch fantastických.

Druhým unikátním prvkem je zpěv. Mistr Antti Klemi si zpívá, jak chce, a přiznává, že to neumí, takže z něho leze takový místy rituální, místy melancholický punk. Klasický blackový řev pak působí jako ostrůvek tradice a příčetnosti. K výše zmíněným faktorům se přidávají primitivní bicí, opět inspirované post-punkem nebo starými blacky (těmi méně agresivními jako Burzum), ale méně výrazné, méně ostré, pomalejší.

A tohle je tak nějak naskládané na blackmetalovou (písničkovou) kostru. Ale ta hudba není temná nebo zlá, spíš záhadná, apatická, smutná – a je v ní kus údivu nad vlastní podivností. Ale jak se jednou zasekne v hlavě, nejde pryč. Hitovky Way of the Will, Skyline Painter nebo Ride the Wolf se dají normálně zpívat, Black Hole Womb je příjemně temné zpestření, tajemnou Toivosta Syntynyt považuji za nejpovedenější věc na albu.

Mimochodem, schválně se vyhýbám nějakému plácání o „šílenství“. To je slovo, kterého je v metalových recenzích nadužíváno (a nejen tam, já to v řeči dělám taky) a zaměňováno za originalitu či zajímavost. Circle Of Ouroborus nejsou šílení. Možná jsou na drogách (mám utkvělou představu, že ve Finsku rostou nějaké extrémní houby – ale přece jen tam je dost zima), ale to je irelevantní. Jsou originální a zajímaví.