Už mě tak nějak ty maškarádní kecy okolo sra…vosti či snad podřadnosti Cradle of Filth přestaly bavit, až jsem se i pro naše sklony předjímat z názorů ostatních rytířsky jal role zastánce „slabších“ a vy před sebou máte výsledek. Není o mnoho více nenáviděnějších kapel než partička z Britských hororů. Jasně, kapela, co má, potažmo měla, velký vliv na formování black metalu, black metalu s atmosférou (jakože s klávesy a scénickými vokály), black metalu symfonického a jeho dalších větvících se odrůd to v tomto žánru, kde se tak moc hraje na to, kdo je „trve“, nemůže mít doslova na růžích ustláno. (To už by moc zavánělo CoF-tématy.) Proboha (!), kolik z vás se furt nedokáže smířit s tím, že Cradle už prostě nehrají, a ani nebudou, co dřív a že muzika je v některých případech byznys a až teprve pak byznys, protože o ten jde především. A v čem je skutečně problém? Ve vás nebo kapele? Řekl bych, že důvod jen v jedné straně netkví.

Zanechám však keců o tom, co pro muziku CoF udělali, čím vším prošli a vynechám i vlastní důvody, proč by si třeba toho zatracení – částečně – zasloužili. Krom mašinerie hudebního veletoče, který s kapelou dozajista hýbe, si, a snad někteří budou souhlasit, jako muzikant navíc dovoluji přihlédnout ještě k faktu, v jakých sestavách a podmínkách některé jejich desky, i přesto, že nepatří zrovna k těm nejlepším, vznikaly.

Jak píšu v úvodu, nepředjímám, takže pryč od dalších polemik a začněme se lehce věnovat nové, jubilejní desáté desce The Manticore and Other Horrors, která tentokrát vznikla výhradně v dnes již ústředním triu Allender-Škaroupka-Filth, jež třímalo pekelné hromobiče už při vzniku Godspeed on the Devil's Thunder, které pro mě, s příchodem tazmánského žokeje Marthuse za bicí, dostalo Cradle of Filth zas do sedla. Kapela od té doby, ať proti její hudbě máte cokoli, začala zas šlapat a to trvá dosud. Dostala nejen na razanci a rychlosti, ale jeho pestré a přitom tradičně metalové bubnování v CoF musíte milovat. Přesně totiž ví „kde, co a jak“, jak kdyby se pro tuhle kapelu narodil. A teď už The Manticore…

Tak schválně, kdo si ihned všiml (viz info alba), že ani jedna skladba nepřesahuje délku šesti minut? A od toho se dost odvíjí i náplň alba. To, krom toho, že je jiné než dvě předchozí, je totiž mnohem semknutější (vlastně je, ale není) než díla předchozí. Skladby jsou údernější, nejsou tak rozvleklé, takže ani kytary nepředvádí nijak rozvíjené melodické linky a vsází na jasnější kontury. Než někde udělat pořádnou čmouhu, radši obrysy dvakrát obtáhnout. A rovnou, ať si toho všimne i slepý, použít pořádně silnou tuš. Totiž. Kytary jsou o dost jednodušší, riffy údernější, vycházejí často z jedné melodické linky, ale upřít se The Manticore… zas nedá slušný drive. Pravda, s black metalem muzika tady už nemá tolik společného, uhel nahradily tempery, i když ne že by se tu minulost kapely nepromítala. Dnešní Cradle, hnáni motorem Aston Martin model Škaroupka (fakt neměli v sestavě lepšího a na The Manticore… jsou zvukově konečně masivní), vstřebávají i z dnešních vlivů, až kostra některých riffů a kytar nejednou zní sprostě crust/punkově. Kurnik, tohle je hodně přitažený za vlasy, ale ten d-beat v Manticore, For Your Vulgar Delectation nebo Sidding with the Titans mi nedávají jinou možnost. Tak jinak.

K metalu jako žánru se dá obecně říci, že CoF dnes hrají extrémní heavy metal (slabší druhá půle od Pallid Reflection je tomu hodně příznačná) se symfonickým pozadím, kterého je využíváno mnohem účelnějším způsobem; vlastně již minulé album se mi po této stránce líbilo. Ne že by ho ubylo, místy je orchestr (ne plytká klávesová aranžmá) i hodně výrazný, ale muziku nepřehlušuje a snad ani jednou nenastává moment, kde by v něm zanikly kytary. Žádná třpytivá fidli-pozlátka pro obalamucení ucha, ale solidní a přímo mířená orchestrace vyjadřující druhou stranu jejich muziky, kde je cítit, že za to vzal člověk ctící tu metalovou kapelu v popředí. Album tak není pro podřezávající se symfo-gotiky, i když se místy jeví docela temně, není pro symfometalisty nosící trika female-fronted kapel, protože The Manticore… místy řádně šlape na plyn, není to i přes jeho poměrnou přímočarost ani album pro natvrdlé agrárníky, i když cenu za progresivitu si neodnese, ale pro důvody již popsané už vůbec není ani pro ryzí blackmetalisty, ačkoli jako extrémní jej označit třeba je.

Už jsem to zmínil, je to byznys a o ten jde až v první řadě, ale CoF už ve své pozici nemusejí věci dělat pod tlakem, jsou dnešní a jasně si také uvědomují, že prostor pro manévrování mají již značně omezený (naštěstí zde ale slyším CoF nepoužité nápady, třeba parádně znějí orientální náměty v Huge Onyx…), takže každá další deska (teď mluvím o posledních třech) je prostě bez příkras hudba odrážející aktuální rozpoložení v kapele. To je tentokrát oproti předchozím dvěma ukazuje v melodičtější, ale i agresivně přímočařejší poloze, jež The Manticore… nesměřuje na konkrétní posluchače. Kdyby album mělo více temnějších riffů, desce by to určitě prospělo, ale zas by ji to postavilo po bok obou předchozích, takže aby CoF nenatočili víceméně třetí neměnné cd v řadě, zvolili trochu jiné výrazové prostředky. Odvážný krok, který se s pochopením širší veřejnosti nejspíš nesetká, já ho však vítám, i když cítím, že to ne vždy prospívá a je v něm – kytarách, zbytek je v pořádku - právě asi největší slabina alba. Je to zkrátka metalové album cílící na veškerou posluchačskou obec, takže si v něm každý nalezne to své. Zda je to čirý byznys, nechám na vás, pro mě jako naprosto nezaujatého to znamená, že Cradle of Filth mají rádi dramatický metal, a tak ho také, a po svém, hrají.