Vím, že si tímto výrokem rezolutně seru na vlastní záda, ale Fallujah tímto okamžikem od dob Necrophagist pasuji na nejzásadnější trvděprogovou kapelu novodoby. Můžete namítat cokoli, ale tihle kluci míchají jejich díl muziky takovým způsobem, až se mi z toho po 99% hracího času zastavuje srdeční tep.

Tahle mladá cháska o sobě dost silně dala vědět prvním dlouhohrajícím kouskem The Harvest Wombs, ale co si budeme povídat, ačkoli muzika z většinové části již nesla charakteristické prvky, v neprospěch trochu hrála synteticky digitální produkce a rysy blackened deathcore, ačkoli ty až tolik nevadily. Nálady a tesklivosti už zabíraly, riffostroj šlapal a dokonce i prstolamy dávaly smysl a nebudily úsměv na tváři, ale maximální nadšení z muziky pak, mám pocit, bylo ubito chlapáckou silou a snad až vděkem potěšit chlebodárce a něčím, co nazývám termínem „budeme zlí“. Nicméně i tak ale THW převyšovalo většinu okolní produkce jak nápadovou náplní, tak skladatelským umem, a i kdyby vyšlo dnes, bylo by tomu stejně. Ale to byl rok 2011.

O dvě následné otočky kalendáře Unique Leader vydali EP Nomadic, kde jeho tři skladby (resp. dvě, střed EP je ambientní položka) jasně daly najevo, že tahle parta ve zkušebně nespala a srovnala si v hlavě, zda má vůbec potřebu na posluchače nějak konkrétně působit a zda je nutno skrze hudbu ventilovat všechny emoce, nebo jestli bude tvořit nesvéhlavě a zda konečný dojem nenechá bez hmatatelných vodítek veskrze na posluchači; anebo si kluci našli holky a tu část výbušné a nasrané energie „věnovali“ jim. EP prostě upustilo od „zla“, má příjemný a nepřebasovaný zvuk a věnovalo se rozvíjení kytarových partů a atmosféry, ale stále nezapomínalo na citlivou, ale přitom silnou rytmizaci. Nomadic je dokonalou ukázkou zručnosti a pokroku v kapele (podobně se dokázali posunout třeba tuzemští Mindwork na Eterea) a na plné obrátky rozvíjí jen tvář Fallujah. A ta na vás z nové desky The Flesh Prevails shlíží prakticky stejným pohledem, ale novinky a další překvapení taktéž nechybí.

Muzika přes zněle uhlazenější zvuk možná opticky ztratila něco ze své tvrdosti (v momentech, kde je potřeba kytaru přiškrtit a vybudit z ní tonáž, ale neztrácí a stále kope), je to ale tím, že je zvuk pouze vyčištěný, precizně ošetřený a frekvenčně vyrovnaný, možná trochu plošší, ale zase dodává projevu kapely na naléhavosti a dovoluje vám celou muziku prožít, což je v tak emočně nabitém balíčku nejen potěšující, ale nadmíru potřebné. A ano, stále je řeč o death metalu. Ten, byť je technikou nabitý po okraj a smýšlením výhradně progresivní, nejvíce v něm promlouvají emoce. A přesto, o žádné vyměklosti nemůže být řeč, nová deska je totiž oproti EP snad místy dokonce i o něco tvrdší, ačkoli celkově melodičtější, rozfrázovanější a prokomponována mnoha „no booster“ pasážemi a protkána nepřeberným množství aranžerských detailů, které budete v nástrojích a vzájemných vazbách objevovat opravdu dlouho. I toto o Fallujah jasně vypovídá „nechceme hrát, jak se očekává“ a podobně tomu je se strukturami skladeb. Kvintet z Bay Area se na The Flesh Prevails hodně zaměřil na ně, a jsou dechberoucí, protože každá změna tu graduje nebo posouvá atmosféru či dynamiku skladby vždy o kousek dál – představte si vysokohorského provazolezce, který při své nebezpečné chůzi stále ze strany na stranu různě silnými poryvy vyvažuje své těžiště. Každou chvíli nějaký z nástrojů vypomáhá druhému, atmosférické a podpůrné linky se překrývají, prolínají a vypínají, navazují jedna na druhou a všechno, včetně masivně hutného vokálu (až na hostující Roniitu Alkayam tu nejsou žádné cleany), neuvěřitelně zapadá do sebe a metalicky šlape, ačkoli zde primární je stále atmosféra. A kosmírno - nejen rozvrstveností hudby, ale i schizo zvukem kytar, který občas vyznívá jak řeč alienů.

Nová podoba Fallujah milovníky starší tvorby možná tolik neukojí, protože od primárně techdeathové fazony celkově ustoupili agresivnímu přístupu, nabalilo se zasněné aranžmá, hraje se zvukem, ale vše vynahrazují fištrónstvím, nespoutanou představivostí a až mazáctvím starých kmetů. Na The Flesh Prevails je cítit vize a nenacházím zde jediný přešlap. Hrát takhle technicky, neopomenout samotnou píseň a přitom hrát atmosférický death metal, to chce kumšt. Nově Fallujah svůj projev silně obohatili o post-prvky (ty rockové především), dreampopové vyznění a díky skladbám jako Starlit Path, The Flesh Prevails nebo Allure (hymna!) můžu mluvit o tom, co jsem zmínil na začátku. No dobře, můžu Fallujah pasovat na co chci, ale tyto skladby stejně každému musí jasně demonstrovat, že, i když v zásobě stále mají prvotřídní techdeathové orgie jako Carved from Stone nebo Sapphire, umí vyskládat i takto netypické písně. Fallujah se na The Flesh Prevails stávají architekty světů, konstruktéry mimodimenzí a pokud nikdo nevěří, může naposledy vydechnout u Chemical Cave.