Ani nevím, jak dlouho po poslechu nové desky amerických „průkopníků“ jsem jen tak bez hnutí seděl. Mlčky, bez vydání hlásky. Abych nemusel hned sahat po slovech jako „cotodoprdeleje?“, nebo v nejlepším případě „šok“, zkusím se na to podívat pohledem, že jsou prostě kapely, které po natočení úspěšné desky následně obíhají v kruhu, točí furt to samé a ve strachu nad budoucností recyklují zajeté formule a nepřehazují matroš vidlemi, ale raději vidličkou, aby toho víc nepokazily. Přešlapují. Opakují se. A těch, co si budeme nalhávat, je většina, ačkoli beru, že to i některé takhle na jistotu baví, nebo že to vystihuje jejich neměnný úhel pohledu, a nepopírám, že jsou dokonce tací, kteří přitom jsou schopni udržet jistou úroveň. No a pak je tu ta část umělců, kteří v kroužkové košili a brnění zahodí velkou část toho, co vybudovala a vydá se novým směrem, neřku-li těch, co zahodí prakticky vše. A ty bychom pohledali.

Pokud bych měl jít proti proudu času, nějaké to točení kormidlem se už u Fallujah událo (od deathcoru k prog atmo deathu), ale v minulých případech šlo opravdu o kormidlování a hledání cesty. Undying Light ale Fallujah představuje jako úplně novou kapelu. A teď nemám na mysli úkrok jako v případě Bělorusů Irreversible Mechanism, kteří zůstali v žánru, ale našli si jinou cestu. Fallujah udělali ohromný obrat, de facto opustili death metal, nebo alespoň jeho obvyklou podobu. Dokonce se v jejich případě obávám už použít i přívlastek extrémní, až si říkám, zda by to nestálo za změnu názvu, jak to udělal Martin Schuster v případě Mindwork.

Co to tedy Fallujah nahráli? Stále je to atmosférické, ovšemže metal, přesnější ale už být nedokážu. Temnější a melancholičtější, plazmatické, zamyšlené, rozplizlé a zamlžené, formou i obsahem mnohem víc rockové a písničkové (ústřední motiv je nejednou jen taková kytarovka). A pokud někdo Undying Light ještě bude nazývat death metalem, nejspíš bude sahat po příměru moderna a post, protože k tomu má tahle forma sakra blízko. Nebo nemá? Sám z toho moc moudrý nejsem, ale nejvíc by mi k Undying Light sedělo něco jako progressive djenty post-metal (poslední Departure zní jak nějaký post-tech death). Pěkná pakárna, co? Zkusím to na pár příkladech.

Však si vemte jen úvodní Glass House, ta zní jak z pera takových Skyharbor. I u další Last Light bych se nebál sáhnout po „týpcích z Indie“, ale řízlých post-blackem. Při prostřední pasáži mi v hlavě blikli Intronaut. U třetí věci, singlovky Ultraviolet, asi každého napadli současní Decapitated. Čtvrtá, nutno říct vynikající, Dopamine mi hodně připomíná Intronaut. U The Ocean Above mě zas vedle Skyharbor napadá třeba tvorba Cloudkicker (mají novou věc). Co skladba, to pocit nějaké té inspirace, mezi nimiž se mi vybavují i kapely jako Deftones, Tesseract, nebo pak Junius či Rosetta. A to se mi u Fallujah nikdy předtím nestalo, vždy jsem je vnímal jako nadprůměrně osobité. Už chápete, kam jsem s tou škatulkou v předchozím odstavci mířil? Dozvuky bývalých Fallujah zde reprezentují v podstatě pouze dvě věci, Sanctuary a Eyes Like the Sun. Ale říkám dozvuky, ani tak nejde o typické Fallu-skladby. Je v nich ale alespoň skutečný dvoukopák a blast.

Extrém prostě vymizel, a to v jakékoli podobě. Extrémní je ta brutální změna, možná zpěv. Skladby, až na Carstairsovu tesklivou kytaru, nesou minimum signifikantních znaků kapely z předchozích alb, a pokud tu jsou, jde o stopové prvky, kdy zaznamenáte jen náznak jejich typické melodiky. V tahu je komplikovanost, jak hudební tak instrumentální (pestře bubnuje Andrew Baird), tempo desky, to je veskrze střední, nově houpavé a groovy, a pokud nebudu rychlejší tupačku nazývat blast beatem, tak ten se tu vyskytne v podstatě jen dvakrát, viz skladby výše. Dokonce ubylo i dost typicky klenoucích se zasněných kytar, byť se tu Scott Carstairs atmosférizování věnuje prakticky po celou stopáž. A to je ten problém, ono se to atmosférizování přeneslo i do rytmizování a riffingu, takže leady na atmosféričtějším podkladu tolik nevynikají a ve výsledku je dojem takový, že si toho po prvním poslechu až na ojedinělosti příliš nepamatuji (chybí jakákoli pecka, kterou předtím reprezentovaly třeba Adrenaline, The Void Alone, nebo Carved from the Stone či Sapphire). Vytratila se konkrétnost a důsledkem hraní otevřených not (rozplizlost) to připomíná estetiku zvuku shoegaze spolků jako My Bloody Valentine, Slowdive, z našich snad Manon Meurt (Distant and Cold), jen v metalickém zabarvení s droboučce math rytmikou.

Že dojde ke změně u vokálních partů bylo jasné déle, a ani jsem nečekal, že by se Fallujah s novicem vrátili k Hofmannovu hlubokému murmuru. Čistý zpěv, šepot a polohy atmosféricky plynoucí s hudbou u Amíků nové nejsou a vlastně jsem se na ně těšil, ale že novou desku opentlí de facto hystero-křiko-řevem jak z pera post-blackových spolků typu Harakiri for the Sky? Inu, i zde je to docela velká proměna a vlastně si nejsem jist, zda hlavní poloha zpěvu k nové podobě Fallujah úplně pasuje. (Dodatečně dohledávám něco o Antoniu Palermovi a hle, on sípe ještě v post-blackových Underling.)

Jestli je Undying Light kompletně nová etapa, nebo jen jakési vydechnutí, které před návratem zpět v minulosti představovaly desky jako Renewal, Feel Sorry for the Fanatics nebo One Second, ukáže čas, ale neřekl bych, že tohle u Fallujah můžeme očekávat. Když to vezmu kolem a kolem, hudba na nové desce mě vlastně docela baví (místy dost), ale tohle jako zápis pod štítem Fallujah? Nechtěl jsem ani The Flesh Prevails nebo Dreamless verzi 2, furt jsem posluchač s jistou dávkou tolerance a otevřenosti, který od kapel nějaký ten vývoj očekává, ale kvartet z Bay Area bez personálního přetřesu pokročil přímo stomílovými kroky (tohle bych čekal nejdříve za dvě desky), až to zní, že se zbavil většiny svých poznávacích znamení (a originality), což mi je sporadicky zařazuje do velké množiny atmosférických (i mainstreamově znějících a hůře identifikovatelných) spolků klidně reprezentovaných tvorbou takového Devina Townsenda. Přitom oni sami ve své množině dosud byli vůdčími a těmi určujícími.

Ač bude Undying Light velmi diskutované, vlastně se mi po dostatku poslechů zamlouvá. Už k nim není potřeba velkou soustřednost, hudbu stačí nechat jen plynout a nechat se jí unášet, hladit, plout s ní. Otázkou však zůstává, kolik bych nahrávce věnoval obvyklé pozornosti, pokud by šlo o nováčky a nejednalo se o mou oblíbenou kapelu. Odvážný krok, jen jestli s ním Fallujah u fanoušků pochodí… mě si získali tak napůl.