Koho z vás pamětníků by před dvaceti lety napadlo, že arizonský powermetalový kvintet bude ještě dnes chrlit zajímavá a nápaditá alba? Po nadmíru zdařilém předchozím záseku The Cold dnes přicházejí s další aktuálně znějící a energickou náloží metalové hudby. Novince se dostalo názvu Ugly Noise, což je vlastně v konečném zúčtování velmi trefné, protože když si celé album pozorně naposloucháte, rázem na vás padne všechna ta pošmourná atmosféra, která ovšem nepůsobí zas až tak nepříjemně. Jde o to, že přívaly stísněnosti, rozvratu a dekadence, jež jsou do alba pečlivě zabudovány, mají zázemí v dobře poslouchatelných písních. Novinka je jednou z nejtemnějších nahrávek FLOTSAM AND JETSAM za jejich dlouhou kariéru. Tuto skutečnost ještě více umocňují pasáže jako klavírní rozjezd v úvodu titulní skladby, která spolu s dalšími ponurými vály letošním hodům zhudebnělé beznaděje vládne.

Samotné skladby na albu bych rozdělil do několika kategorií. První jsou nosné sloganové songy nesoucí se na sekaných thrashových riffech, které jsou jemně protkány již výše zmíněnými klavírními aranžemi, nebo ve většině případů kytarovými vyhrávkami, které jim navíc propůjčují charakter patřičně jedovatých dusáren s nemalým nostalgickým záběrem. Sem patří právě výše zmíněný titulní song, kterému se podaří celé album dobře odstartovat.

Druhou a nejsilnější kategorií, která dle mého táhne celou desku, jsou rozmáchlé a pomalu gradující hymny, které se vykazují neuvěřitelně sugestivní atmosférou. Tato teskná monstra vynikají zejména svou poměrně přehlednou stavbou, kde dostává obrovský prostor zejména hlas fantastického Erica A. Knutsona, který právě letos na těchto delších a pomalu se šinoucích plochách předkládá své úplně nejsilnější chvilky – sem bych zařadil skladby jako Run and Hide, Rabbit´s Foot nebo Play Your Part. Nejvíce mě právě na těchto položkách těší, že na nich sedí vše jak má, protože FLOTSAM AND JETSAM i přes svůj bravurní instrumentální základ nikdy neměli potřebu svou produkci přeplácávat a dělat jí zbytečně krkolomnou, naopak, všechny zdejší melodie vynikají přesně tam, kde vynikat mají a klenou se nad oparem pošmournosti jako nějaké čarokrásně dekadentní žalmy. Zde musím smeknout rovněž před dvojicí kytaristů Ed Carlson/ Michael Gilbert, kteří se skvěle doplňují a pracují výhradně ve prospěch skladeb namísto toho, aby spolu vzájemně soupeřili a předháněli se v tom, co který z dvojice dovede.

Třetí a bohužel nejslabší skupinou jsou rychlejší power riffovité skladby s krátkými, úsečně vyřvávanými refrény, které do tvorby arizonských nic zas tak převratného nepřinášejí, naopak letošní nahrávku ředí, takže jí trochu ubírají z výsledného uměleckého kouzla předneseného několika zmíněnými skladbami. Sem patří třeba Rage nebo Gitty Up. Druhá zmíněná se vykazuje stěžejním riffem, co mi akorát tak vyvolal vzpomínky na nesrovnatelně slavnější kolegy z kapely METALLICA v jejich saintangerovském období, kdy se snažili vytlouci z nudného odpoledne stráveného v rozlehlé zkušebně ještě něco nápadů a riffových motivů.

Novinka Ugly Noise je určitě povedenou deskou, kterou si tahle stálice zas o něco prodloužila životnost. Sice nejde o album, které se zařadí mezi jejich úplně nejlepší, ale rozhodně jde o kvalitní porci klasické metalové hudby amerického střihu. V jejich dlouhé diskografii se tahle nahrávka určitě neztratí. U mě spokojenost.