Copak nám to ještě v letošním pozdním létě vyšlo zajímavého? Jak začít… Mathewa Josepha McNerneyho (aka Kvohsta) přestalo bavit řvaní v Code a Dødheimsgard. Už na posledních deskách obou kapel bylo znát, že ho baví zpěv a hlavně ukázal, že na to má. Odešel do finských Helsinek, kde si mj. otevřel hudební klub, a jal se rozvíjet svůj song-writerský talent na poli psychedelického, okvltního a… ehm… „neo-pohanského“ folk/rocku. Loňská deska Dawnbearer, na které spolupracoval s členy kapel jako Guapo, Mothlite, Krugers Medbragte a Virus (kterým Mat napsal na poslední dvě desky texty), nabídla pestrou kolekci skvělých písniček. Na některé jsem si i vypěstoval slušnou závislost. Ať už šlo o veselejší „odrhovačky“ nebo posmutnělé balady, byla zde více než patrná inspirace starým anglickým folkem, psychedelickým rockem konce 60. a 70. let, občas i gospelem nebo country. Jako vodítko pro hledání inspiračních zdrojů Hexvessel může posloužit i tahle kompilace.

Po nějakém tom roce a půl, vyplněném i občasným koncertováním a sedmipalcem Vainolainen, tu máme druhou desku, No Holier Temple. Už obal z dílny Bastiana Kalouse napovídá, že oním chrámem je myšlena příroda, tedy především les a okolo lesa se také celé album tematicky točí. První krátká skladba Heaven and Earth Magic, tvořící jakýsi prolog, by ještě krásně zapadla na album předchozí, po ní ale přichází Woods to Conjure a s ní první změna. Oproti Dawnbearer je zde méně folku, především v těch delších skladbách se ke slovu častěji dostávají zkreslené kytary, stále silně čpící odérem starého psychedelického (hard)rocku a blues a nejpozději v prvním riffu His Portal Tomb si člověk prostě musí vzpomenout na zatěžkané „proto-doom“ či „proto-stoner“ (jak chcete) riffy Black Sabbath, Van der Graaf Generator, popř. některých jejich méně známých současníků. Ke spolupráci si tentokrát Mat přizval členy stoner/sludgeových Dark Buddha Rising a space/psychedelických Galacticka, na jejichž vrub by se možná dalo ono přitvrzení přičíst. Jako autor hudby a produkce desky (o ní dále) je však stále uváděn Mat McNerney, takže jejich autorský podíl je diskutabilní.

Zmíněná Woods to Conjure si plyne na vlnách příjemné, zasněné melancholie (byť její text a klip – viz níže – působí spíš vyloženě pesimisticky), s dávkou tajemna, Matův skvělý čistý zpěv nás bere hlouběji do nitra potemnělé zeleně, hrátky s dvojhlasy, do toho se přidává najazzlá trubka… Jo, velice „příjemné“ - to je to slovo, které se k No Holier Temple a vůbec tvorbě Hexvessel hodí nejlépe. Velký podíl na tom má i skutečně povedená produkce, asi první letošní deska se zvukem, kterému prostě nemůžu nic vytknout. Na jedné straně zní trochu „retro“ – bere si to nejlepší ze zvuku kapel 60. a 70. let, na straně druhé netrpí nedostatky tehdejší techniky. Je plnější, hutnější, dynamický, všechny nástroje (a že jich tu je občas požehnaně) jsou vyvážené a zní živě a přirozeně. Člověk se může v tom zvuku (metaforicky) rochnit, nechat se jím kolébat, hypnotizovat a unášet do neznáma. Následuje opět kratší folková Wilderness is, housle i klavír symbolizují krásu i tesknou samotu. V A Letter in Birch Bark se ke slovu dostane cinkavý zvuk Rhodesova piana, harmonika (je slyšet! :) ) a balalajka a v Elegy to Goyahkla třeba zase brumle. Delší rockovější skladby se střídají s folkovými s kratší stopáží, neříkal bych jim intermezza, není to výplň, fungují dost dobře samy o sobě. I tak jsou „páteří“ alba spíše skladby jako His Portal Tomb, ve které se skvěle střídá již zmíněný temný „sabbathovský“ riff s nenucenou veselejší pasáží a která ve své druhé polovině evokuje nějaký šamanský rituál a unáší mysl posluchače… prostě „jinam“…

K oné „páteři“ dále patří pohádkově krásná Sacred Marriage. S vokály tu (i jinde) Matovi vypomáhá zpěvačka (a perkusačka) Marja, po třetí minutě asi každého napadne, no jo, The Doors (zase to rhodes piano). Nejdelší skladbou (přes 13 minut) je Unseen Sun, pracující podobně jako His Portal Tomb se stoner/doomovými elementy, hypnózou a transem, což se jí (alespoň u mě) vede více než obstojně. Mezi nimi nechybí odlehčení v podobě Are You Coniferous? s vévodícím akordeonem a „zpěvem opilého trubadúra“ (ani se mi nechce věřit, že je to taky Kvohstův hlas) toužícího po své „pichlavé milé“ :) a klidná „megalitická balada“ Dues to Dolmen.

Končit se má zvesela a No Holier Temple končí s na první poslech asi nejchytlavější Your Head is Realing, coverem od Ultimate Spinach (rok 1968), z které se vám hlava i dost dobře zatočit může.

Jak to shrnout… album je celkově provázanější, soudržnější než prvotina, už jen díky zmíněným „páteřním skladbám“, či jakési pomyslné duchovní niti, která se skrze něj táhne a vlastně mě napadá, že na něm nenacházím žádné vyloženě slabší místo. Nejde ale v žádném případě o nic převratného, geniálního, je to možná i trošku naivní, v tomhle žánru nemám asi ani dostatečný přehled, abych mohl srovnávat s nějakou aktuálnější deskou, i tak si myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co tento rok vyšlo. Příjemnost. Zasněnost. Les.