Čekat věčnost na následovníka úspěšných desek je na extrémní scéně v Německu docela „in“. Od Necrophagist se stříbrného kotouče patrně nedočkáme, podobně jsou na tom Disillusion. Dlouhou dobu to vypadalo, že stejně dopadnou i Berlíňané s krkolomným názvem Ingurgitating Oblivion. Jejich povedený debut Voyage Toward Abhorrence spatřil světlo světa léta páně 2005 a pak se kapela na dlouhých devět let odmlčela. O tom, že je stále naživu, dala vědět v roce 2010 pouze demem. Na něm se ocitly skladby ze dvojky Continuum of Absence. To ovšem vyšlo až loni na podzim.

Co způsobilo takové průtahy? Kapela taktně mlčí, z bookletu ovšem vyplývá, že pilování všech sedmi kompozic zabralo pět let (2007 až 2012), nahrávání pak další dva roky. Kdo si vybaví tóny debutu, patrně se vytasí s popisem typu „německá odpověď na Hate Eternal“. Nebude daleko od pravdy, Němci ale dokázali nepřeslechnutelný vliv Rutanovy party přetavit do vlastního pohledu na věc. Písně jsou totiž zadumanější, více než na rychlost se soustředí na atmosféru a sílu riffů jako z učebnice Gateways to Annihilation klasiků Morbid Angel.

Propastných devět let od debutu je na Continuum of Absence slyšet hodně. První poslech nepřipraveného člověka vysloveně zaskočí, kvintet mu totiž nic nedaruje zadarmo. Neproniknutelné skřípající disonance, nepropustná atmosféra, vše tíživě depresivní. Jasnost a čitelnost prvního alba je tatam, čistě deathmetalový sound je minulostí. Vlivu Hate Eternal ubylo a skupina výrazně přidala na gorgutsovském chaosu. Pakliže bych měl zmínit jediný počin, k němuž má Continuum of Absence nejblíže, je to určitě Obscura. Podobně jako tenhle milník je i album IO nemilosrdně postavené na absenci jakékoli konvenční harmonie a chytlavější melodiky (myšleno v běžném chápání tohoto pojmu).

Abyste mi rozuměli, skladby nepřetékají po okraj notami ani v nich nejsou stovky rytmických zvratů. IO nesledují současnou převládající deathmetalovou linii „rychleji, brutálněji, komplikovaněji“, která se častokrát stává parodií sebe sama. Spíš je to tak, že jejich skladby infikují posluchačovu mysl - podobně jako plíživá rakovina - pomalu a postupně. Ve výsledku to značí, že člověk toho má v polovině desky tak akorát dost, že ji raději vypne, aby si od vzrůstajícího nepříjemného pocitu odpočinul. Psychická intenzita je právě největší devizou Continuum of Absence.

Ono se není čemu divit. Kromě Ulcerate a výše zmíněných smrtkovotepců patří mezi další oblíbence kapely Ligeti, Stockhausen, Pärt, nebo Reich. Výsledkem je tedy ultimáty moderní vážné hudby inspirovaný death metal, aneb Obscura se po 15 letech znovu vrací na scénu. IO ovšem netlačí tolik na pilu, hraje se více v plíživých tempech a ansámbl dává všem částečkám kompozic potřebný čas na uplatnění a vyznění. To se projevuje na délce skladeb, třeba hned první věc má přes deset minut. Skupina nedává vydechnout ani mezi skladbami – intermezza tvoří neustálé hučení, jako když se podzemím řítí souprava pražského metra.

Na celou věc lze i pohlížet z druhé strany. Vydržet poslouchat 50 minut dlouhou desku v kuse bude pro leckoho problém. Kakofonické běsy mají pré, sluníčko naděje se nikde neobjeví. Tak to ale u podobných nekompromisních záležitostí chodí.

Mozek IO Florian Engelke těsně před vydáním Continuum of Absence celý ansámbl rozpustil. Teď ovšem prohlásil, že skupina jede dál v jiném složení a se studiovými bubeníky. Posluchače na nový materiál Florian láká touto ukázkou současné tvorby. Nová deska prý má vyjít už příští rok, snad nekecá a nebudeme na ni muset čekat dalších devět let. Jak to dopadne? Uvidíme. Continuum of Absence totiž patří k tomu nejzajímavějšímu, co za poslední léta v death metalu vyšlo.