Předně je třeba říct, respektive se čtenáři omluvit, že nahrávky Iron Maiden jsou na našich stránkách recenzentsky ignorovány. Je to nevýslovná chyba, ba i hřích, z kterého musíme zákonitě na dalším plénu naší redakce vyvodit důsledky. Ostrované u mě vždy budou pomyslně „největší“ a „nejslavnější“ metalovou kapelou třeba i před Metallicou, která se samozřejmě může pyšnit i tím, že si zahrála na všech kontinentech, ale nemůže se, co se týče kvalit studiových desek i předváděné live show, s Železnou pannou rovnat. Šestnáctá studiová deska Britů vyšla již loni v září, celosvětové tour započalo letos v únoru a již příští týden zamíří do našeho hlavního města, slovenský fanoušek jistě nevynechá koncert v Žilině, proto je teď ideální čas zrekapitulovat si to, co vlastně stále platná novinka nabízí.

Album nese název The Book of Souls, bylo nahráno na podzim roku 2014 v Paříži a s jejím vydáním se počkalo, až se zpěvák Bruce Dickinson zotaví z nádorového onemocnění krku. To považuji za zásadní věc, protože jeho hlas, jeden z rozpoznávacích znaků Britů, bude k této kapele patřit navždy stejně jako Ozzy k Black Sabbath nebo Hetfield k Metallice. Ano, zajisté, máme tu Blaze Bayleyho nebo Paula Di´Anna, a jejich počiny jsou v historii kapely zářezy nesmazatelnými, ale Bruce je pro Iron Maiden ten jediný možný. Můžeme o tom vést, a zajisté i povedeme, příslušné polemiky, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat. Během PR kampaně před vydáním této desky kapela avizovala, že tento počin bude nejdelší stopáže v historii a bude taktéž obsahovat i nejdelší skladbu. „Kniha duší“ má vskutku famózní délku v podobě necelých 93 minut, jejich legendární milník The Number of the Beast se do ní vejde nadvakrát, což se jeví jako vskutku velká porce metalu, ale je to jen vzestupný trend navazující na předchozí počiny. Od desky Brave New World nešla stopáž pod hodinu a předchozí Final Frontier ji má „pouze“ o nějakých 17 minut kratší. Zajímavý detail se nese v kontrastu monstróznosti délky, přebal alba působí na poměry kapely velmi stroze, kdy je Eddie příslovečně ohlodán až na kost.

Samozřejmě že na tak velkém prostoru musí mít co nabídnout, ale tady se bavíme o Iron Maiden! Hlavně, kapele se dobře podařilo celý materiál vkusně rozdělit na dvě části, kdy první nabízí až tradiční maidenovský metal a druhá je plejádou skladatelské velkoleposti, kdy mistrovské řemeslo lehce naráží na megalomanství a teatrálnost, jež je velikostí kapely tolerována.

Začátek alba od prvních vteřin neobstarává žádný rychlý vypalovák, ale intrem nastavená skladba v středním tempu, které se mírně rozjede, aby skladba nakonec skončila v mluveném slovu. A podobný mustr byl zvolen i na předchozí desce. Rychlé starty v podobě Different World nebo Wildest Dream vzaly za své. Retro-klipová Speed of Light, druhá nejkratší stopa, je vším, co Iron Maiden dělá Iron Maiden, tedy rychlá, úderná a melodická s velmi zpěvným, až návykovým refrénem. Třetí Great Unkown začíná ukazovat myšlenku celé kolekce The Book of Souls, tedy skladby mající až velmi pozvolné rozjezdy doplněné o nějaké ty klávesy nebo akustickou kytaru, aby se vzápětí vše strhlo v přehlídku heavymetalového umění.

Dramaturgie první půlky je vymyšlena s citem, kdy pomalejší věci střídají ty rychlejší (When the River Runs Deep je opět jednou z těch, která se neohlíží a pálí zběsile pryč). A kratší písně na této desce si obecně udržují větší spád a tah na branku, ty delší jako The Red and the Black jsou mixem toho všeho. Pomalých rozjezdů, opulentních sól, riffů a samozřejmě stadionového halekání. Při vší té přehlídce kytarového umění je ale pozoruhodné, že ta přemíra všeho opravdu nenudí. Party mají hlavu a patu, sóla jsou přes sebe sázena s citem a i vyloženě pomalejší skladby baví. Trochu mi to připomíná komplexnost alba A Matter of Life and Death, které od návratu Bruce považuji za nejlepší. Závěr prvního kotouče patří titulní skladbě, a ty na deskách Železné panny bývají většinou těmi nejdelšími, ale tentokrát tomu tak není, ačkoli jinak z linie předchozích titulek The Book of Souls nikterak nevybočuje a veškeré typické atributy má (jak zmíněnou stopáž, tak přemíru epičnosti, s kterou se na této desce opravdu nešetří).

První vál Death or Glory z druhé části nabízí příběh o Rudém Baronovi, dle slov Dickinsona obsahuje přímo text slova legendárního letce Richthofena, hudebně jde opět o svižnější kus, jehož nálada se přenese i do další Shadow of the Valey. Od ní už však dramaturgie dostává hodně zabrat, protože v podstatě tyto dvě jsou na druhém kotouči jediné z těch rychlejších. Poslední trojice skladeb je zas pomalejší a posluchače opravdu zkouší, kam až je schopen pro kýžené ovoce dojít. Tears of a Clown je věnována životu herce Robina Williamse, dle slov Dickinsona jeho nejoblíbenější kousek vůbec. Tady je vše v pořádku, ale další skladbu bych z desky vyloženě vyškrtl nebo někam přemístil. Je vcelku zbytečné a dramaturgicky nepovedené dát pomalejší, až baladickou skladbu před tak monstrózní epický počin v podobě poslední Empire of the Clouds.

Nejdelší song v historii kapely napsal přímo Dickinson a poprvé za kariéru u Iron Maiden v ní hraje na klavír. Příběh vypráví o zkáze britské vzducholodi R101. Opulentní, monstrózní, epická skladba plná všeho, co člověk u Maidenů nevídá často, ať už je to zmíněný Bruce za pianem, který to celé pomalu startuje, ale v pozadí nechybí ani smyčce. Postupně se přidá celá kapela a za mohutné orchestriální parády celá hodinu a půl trvající heavymetalová opera vyvrcholí. Poslední kousek asi není to, co by fanoušek této kapely čekal, prostě si po těch letech chtěli vyzkoušet napsat něco takového, ale chápu, že spousta true worshipers čekalo 18minutovou běsnící heavymetalovou bouři. Každopádně by to bylo zbytečné, takhle je celá „Kniha duší“ dopsána a uzavřena se vší nádherou.

Musím přiznat, že celá tato kolekce chce opravdu čas. Není však o tom získat si k ní „vynucené“ sympatie skrze několik poslechů, ale nalezení všech těch kytarových zákoutí, kterých je tu přehršel, naopak Harrisova basa se jeví jako upozaděna, vydá moře času. To neplatí pro principála Bruce Dickinsona, ten samozřejmě všemu naprosto dominuje a že se tady něčeho nazpíval. Nicméně i tak nakonec asi platí heslo „všeho moc škodí“, desce by - obzvlášť na druhém kotouči - prospěla lepší dramaturgie. Jednoduše udělat menší prostřih, dodat jí trochu větší švih, což se povedlo právě na zmíněné a pro mě nepřekonané desce A Matter of Life and Death.

Jak bylo řečeno, turné k desce je v plném proudu a z alba jsou vybrány, dle mého, ty lepší skladby jako úvodní dvojice, Tears of a Clown, Death or Glory a samozřejmě i titulka. Speciál Ed Force One, pro letošní turné kapela přesedlala z Boeing 757 na Boeing 747-400 Jumbo Jet, takže si Bruce musel dodělat atestaci na čtyřmotorové mašiny, přistane v České Republice během několika příštích dní a již 5. července v Edenu vypukne svátek heavy metalu a stejně jako při vydání jejich nové desky je vždy na co se těšit! Up the heavy metal! Up the Irons!!!