Z repráků se line dusivý kouř, sirné výpary a omračující hromobití. Místnost prostupuje pekelná výheň magmatu i paralyzující chlad Abyssu… Možná už začínáte tušit, že Mallephyr není žádný revival kostelních hitů z kancionálu. Pan farář hudebníky v neděli při kázání nejspíš nepochválí, a až pustí placku nadřízenému biskupovi z diecéze, čeká ho v lepším případě svrbění zadnice. V tom horším mu narostou ocas a rohy.
Starou severskou školou inspirovaná čtveřice z rokycanských bažin předkládá obstojný materiál, který v pohodě udrží krok s obdobně zaměřenými zahraničními spolky. Nejedná se o žádný archaický blackened death metal, ale v předpeklí náležitě uzrálou a hudebními nástroji propasírovanou siláž s mnoha technickými finesami. Lucipér s Belzebubem si při „útočení na posvátné“ jistě rádi skočí rouhačskou čtverylku.
Ani ne čtyřicetiminutový debut vydaný u polské firmy Mad Lion Records se honosí černočerně smrtelným kytarovým zvukem, který přirozeně morfuje na pomezí stylu tak, aby dokázal udeřit s blackovou jedovatostí i deathově zatěžkanou hnilobou. Skladba The Service je názorným příkladem účelného vrstvení a mísení zvuku s lehce disharmonickým akcentem, přičemž nechybí okovanými palicemi notně trestaná bicí souprava v bezbožné palbě Antikristova služebnictva. Obdobně je tomu třeba u zčernalé dumky A Hymn to the Darkest Horizon s krásně misantropickým vokálem. Ten nenudí a stále se proměňuje, takže plus.
Ve skladbách, jakou je syrovostí i délkou nekompromisní rouhačská drtička Assailing the Holy, nebo následující Raped by the Morbid Command se strojově vrčící basou, jako bychom slyšeli reminiscence ranější tvorby spolků Immortal a Morbid Angel. Ve středních tempech bubeník nápaditě rozbíjí kytary přechody i hrou na činely. To se průběžně zvrhává do ďábelských násypů šedivého sněhu blackové vánice. V podobném duchu je odpálená Inhalling the Nihilism s atmosférou dělající čest svému jménu.
Někdy zní skladby možná až podobně konstruované a chybí širší rozvětvenost nápadů. Ne že by Mallephyr stále monotónně tlačili na pilu, to ani náhodou. Dokonce volnější pasáže ve stopáži dominují, jen by možná stálo za to, stavět víc na emocích oproti militantnímu riffování. To je ale pouze subjektivní dojem. Na pódiu působí Mallephyr, oproti zvukové konzervě, mnohem víc pocitově a barevně.
Anti-Human je nejdelší skladbou (7:30) na krvavém obětním oltáři a možná i nejzajímavější svou členitostí, míchající zmiňované vlivy MA s depresivním zmítáním zuhelnatělé mrtvoly fláterníka v přílivových vlnách. Dochází i na recitaci ze zapovězeného kánonu, předčítaného zřejmě zmutovaným netvorem z obalu vyplozeným Brazilcem Rafaelem Tavaresem. Čertovsky „veselá“ vyhrávka, následně poklidné intermezzo uprostřed skladby, neustálé prolínání BM a DM poloh – to by mohla být cesta do budoucna. Za zmínku stojí i nelítostná turbína smrti v podobě naopak nejkratší (2:26) a nejrychlejší pecky Crushing the Paradise, Destroying the World. UHHH…
Mallephyr je s Assailing the Holy na domácí, ohněm sežehnuté půdě, mimořádně výrazným zjevením. Připočteme-li výborný živák, kterým mě zválcovali coby hosté na pražském křtu Demimonde, přemýšlím o kapele jako osobním objevu roku. Za svou první desku půjdou holomci do pekla, to je nad vyhasínající slunce jisté.
- tohle bude jedna z tuzemských top desek. Takovýhle black/death si dám líbit! (bizzaro)
- tihle rokycanští pánové tady v desce měsíce nejsou žádnými nováčky. Konečně jsem se k jejich debutu (po několika skvělých živých vystoupeních) taky propracoval a nezbývá než vřele tenhle kvartet doporučit. Určitě jeden z aspirantů na domácí desku roku. Vynikající odpověď na Ulcerate, Mglu a jim podobné kapely. (LooMis)
Vložit komentář