Dnešní doba není lehká. Přijít s originální, nic nevykrádající a přitom poslouchatelnou nahrávkou se ve stínu tisíců kapel jeví jako téměř nadlidský a bez mimořádného tvůrčího nadání jen těžce splnitelný úkol. A v případě post-rocku tohle všechno platí dvojnásob. Původně honosný žánr, slibující ukázat posluchači nekonečné množství melancholických cest a na gradaci postavených zákoutí po okraj naplněných sentimentem, se v průběhu let dostal do slepé uličky, ze které se cestovateli v podobě post-rock hrající kapely jen obtížně hledá cesty ven. Naprostá vyčpělost tohoto žánru se odráží nejen v záplavě céčkových kapel, neustále dokola omílajících tytéž motivy s minimální snahou o progres, ale také v hojném počtu interpretů nebojících se experimentovat a s odhodláním vytáhnout z pomalu docukávajícího se torza co nejvíce.

A právě do druhé jmenované skupiny patří i Maybeshewill. Tyhle Brity nikdy nebylo těžké poznat na první poslech - osobitá žánrová fúze, sestávající z klasického post-rocku, elektroniky a zejména naboostrovaných, matematikou řízlých kytar - aspoň takto se dají charakterizovat jejich povedený debut Not for Want of Trying a o rok později vydaný nástupce Sing the Word Hope in Four-Part Harmony, kráčející víceméně ve stále stejných kolejích. Nyní, po dvou letech, před sebou máme novinku v podobě třetí řadovky a na povrch vyvstává zásadní otázka. Povedlo se?

Nutno říci, že hned při prvních tónech se vše může zdáti v pořádku i přes směr, kterým se chlapci vydali - typický poznávací znak v podobě hutných kytarových hradeb je tatam, základní stavební kameny jako piano či elektro pozlátka však zůstaly zachovány. A hlavně ta kompozice! I přes zjevnou „vyměklost“ se kapele stále daří budovat dramatickou, s osobitostí gradovanou scenérii a znalému posluchači skoro až slza ukápne. Název songu Take This to Heart sedí naprosto přesně. Ano, tohle jsou Maybeshewill!

Klapka. Střih. Třetí song. Something’s wrong, bro. Opojení z bombastického úvodu končí poněkud předčasně. Jakoby se hoši až příliš snažili odpoutat od minulých nahrávek, avšak čím dále jsou od svého původního vyznění, tím spíše se blíží k fádní post-rockovosti a veškeré kouzlo ze začátku alba se postupně vytrácí. Nedá se říci, že by docházely nápady, mnohem více zde cítím pověstnou chybějící jiskru, kterou předchozí alba nepochybně měla a dělala Maybeshewill pozornostihodným počinem. Rukopis zkrátka stále zůstává zachován, ale tužka byla vyměněna za tupější kus. Místo výborných mluvených samplů, díky nimž v minulosti kapela i bez vlastních textů dokázala prodat svůj světonázor, zde máme často znějící houslové motivy, místo energických kytarových výjezdů přichází plytké, Xkrát omleté motivy, dříve nezaměnitelný zvuk se taktéž kdesi zapomněl. Sice se to jako celek poslouchá vcelku příjemně, kulisa je to slušná, ale my chceme víc.

Ok… tady bych mohl skončit, napařit kapele třicítku za snahu a s pocitem zadostiučinění, že jsem to těm frajerům fakt nandal, jít do hajan. Jenomže tohle album je svým způsobem anomálie. Těžko říct, zda je to tak záměrně, ale nemůžu se zbavit pocitu, že Maybeshewill tak trochu počítali se scénářem, kdy se tahle deska bude poslouchat podobně, jako si asi čte komise dokumentace diplomových prací při obhajobách – podíváme se na začátek, jestli to fakt psal tázaný, naoko to projdeme, zkoukneme obrázky a přečteme si závěr, ten je přece nejdůležitější… Ano, hádáte správně… zakončení alba je naprostým opakem dříve vyřčeného a i v kontextu se starší tvorbou patří k tomu nejlepšímu, co tihle Britové vůbec mohou nabídnout. Počínaje kouskem Farewell Sarajevo jde kvalita strmě nahoru a toliko očekávaný orgasmus se pak skrývá až v závěrečném dvojsongu. Ne, že by se výrazně změnily ingredience, ale všechno dostane tak nějak šmrnc a to, co mělo fungovat už od samého počátku, začíná působit až teď. Zkrátka vylepšení reputace na poslední chvíli.

Suma sumárum tedy dostáváme velice rozporuplné dílo. Na jednu stranu je třeba pochválit kapelu za snahu nepřešlapovat na místě a vyhnout se tak stavu jakési klinické smrti, na stranu druhou však nemusí tato volba vždy fungovat stoprocentně, což bezezbytku toto album ukazuje. Výsledek totiž skutečně působí, jakoby chlapci pracovali na začátku a konci alba a mezitím si hodili hodně dlouhého šlofíka. I přes více než pozitivní pocit z poslední části desky tak musím konstatovat, že směr, jakým se Maybeshewill vydali, zřejmě nebude to pravé ořechové a menší návrat ke kořenům spojený s rozvíjením jejich specifického stylu by mohl přinést mnohem více ovoce. Nuže, snad příště…