Pro začátek si ujasněme jedno. Použitý vokodér z kapely ihned nedělá následníky Cynic, ano? Slovo Cynic v této recenzi určitě nezazní. Přepínám. Klávesové nástroje také z každého hned nedělají Jona Lorda. Konec hlášení.

Když si analogicky poslechnete všechna alba Obscura, dojdete k jedné věci. Debut Retribution je sice počin svérázný, ale nepřináší prakticky nic. Jde o standardnější - místy rádoby technický - death metal a nejzajímavější na něm je kapelní logo na titulce. (Perličkou nechť slouží, že jej Steffen skládal s Moreanem z Alkaloid/Dark Fortress.) Před druhou deskou Cosmogenesis během pěti uběhlých let Obscura prošla velkou obrodou a nahrávací line-up čítal novou sestavu. Snad zásluhou hudby Necrophagist muzika na desce zkompaktněla a našla svůj směr, ačkoli nejvýraznějším a nepřeslechnutelným vlivem je Schuldinerův odkaz. Třetí album Omnivium (má famózní a mocný zvuk) ukázalo, kam až se makající kapela (obzvlášť s dobrým labelem, ale to je už jiná) může dostat. Obscura vystoupili z Chuckovy stopy a nebáli se udělat i skladbu, která by mohla náležet až do repertoáru Morbid Angel (Ocean Gateways). Chapadla si už dávno osvojily základy, proto tvorba trojky netrvala ani dva roky a začíná se na ní opravdu tvořit, bádat a až fúzovat.

Co se tak zásadního v éře před Cosmogenesis v bandě událo? Krom J.P.Thesselinga do ní nastoupili Christian Muenzner a Hannes Grossmann (v té době oba ex-Necrophagist). Když si poslechnete jejich sólové projekty (ty především) a participace, naleznete na těchto obscuřích albech společné více než stopové prvky. Kam celou dobu směřuji? Principál Steffen se umí obklopit dobrými muzikanty. Ale nejen dobrými muzikanty, kteří skládají, především kreativními muzikanty. Jenže po Omnivium z Obscura odcházejí Christian i Hannes (dnes oba Alkaloid). Kam tedy jeho kroky vedly?

Ke staré známé písničce, samozřejmě začíná opět hledat. Musí. A kupodivu to netrvá dlouho, do sestavy záhy nastupují bezpražcový kytarista Tom „Fountainhead“ Geldschläger a rytmický velemozek z Panzerballett Sebastian Lanser. Obě posily, basák Linus Klausenitzer - naskočil po vydání Omnivium - zůstává (svou působnost ale rozšířil i o „Hannesovy“ Alkaloid), slibují mnohé. Teď už jen jak to bude se samotným materiálem a vlastním skládáním.

Jaké Akroásis je? Jiné. Jednak instrumentálně, protože oba výše zmínění (především Tom ji dává výrazný vtisk sebe) se v něm realizují nadmíru, ale i hudebně. Ačkoli mi první poslechy - neřku-li postupně odtajňované skladby, z nich se mi nelíbila v podstatě jediná - novinka připadala až příliš jednoduchá, přístupná (už jen užitím „zpěvů“, Akróasis není vůbec cizí refrén) a jednoznačná, nakonec to s finálním názorem mám jinak. Více možná osvětlí jednotlivé tracky.

Ač delší věc, Sermon of the Seven Suns je příjemná a nesložitá hitovka na start s pěknou a zajímavou strukturou. Někdo při ní možná vzpomene i na už docela ohranou Anticosmic Overload, prostě klasická Kummererovina. Lanser tu i v rovné muzice předvádí bubenické kejkle. Následná The Monist je z celkového pohledu skoro nezajímavá. Až na „orientální“ motiv ty stěžejní nejsou z nejsilnějších, ale aranže ve skladbě jsou to nejdůležitější a vytváří interesantní kousky, hojně se zpívá. Titulní Akroásis by mohla klidně být na Cosmogenesis. To prakticky jakákoli Steffenova skladba. A poznáte je hned, jsou to ty melodičtější věci často i s jasnou písňovou strukturou. Linusova, však si tam po půlce taky pěkně napálil bezpražec, Ten Sepiroth je fantastická. Dynamické proměny, Sebastian tu opět řádí a začínám nepobírat, kam až Fountainhead na ty nápady chodí – tapy jsme sice slyšeli už v Desolate Spheres (Cosmogenesis), Velocity a Transcedental Serenade (obě Omnivium), ale Tom je fontána nápadů. Je ušislyšné, že prostoru mu kumpáni dali ranec. Ode to the Sun je na Akróasis až nezvykle temná deathmetalová věc s valivými pasážemi - první polovina tedy, pak skladba zásadně zpomalí. Že by se tu Steffen pokoušel vykopat ducha Ocean Gateways? Ale bych mu nekřivdil, mám docela pocit, že Morbid Angel jsou pro jeho kapelu společně s Death a Necrophagist největšími zdroji inspirace. Zpěvově se dostáváme opět k(e gojirovsky znělému) refrénu. Fractal Dimension je jak z pera Muhammada Suicmeze, ale zase jsou v ní aranže (a Chuckův feel, viz závěr), které by z partitury německého Turka nevypadly. Příjemná, poklidnější a zpěvná věc z Linusovy dílny (překvapivě ne Steffen) je Perpetual Infinity. Patnáctiminutová Weltseele je kolos. Začíná španělkou, která se varanžovaná objevuje takřka v každé písni, a naznačuje, že se tu Kummerer bude předvádět, kam až chapadla Obscura dosáhnou. Ale ejhle, v téhle Steffen prsty nemá. Weltseele je jedinou, na níž se autorsky (s Linusem) zapojil i Fountainhead. Skladba průběhem nakonec vyvádí z omylu. Šlo jen o úvod a jsou tu vlastně i „zlé“ motivy, i když předpoklad „tvorby umění“ zas tak mimo nebyl, vnitřek skladby patří smyčcovému triu (housle, viola a čelo). Jejich zapojením pak píseň dostane opět až orientální nádech a následnou kytarou Toma chytá až thereminní frekvence. Nevím, jak by vyzněla deska plná podobné muziky, ale takto je to fajn experimentální útvar, kdy po vsuvce přijde trochu zla, zas orientální nádech a různé mezihry i se smyčci. Závěrečný bonus The Origin of Primal Expression je už jen poklidným ukončením téměř hodinového alba a odhaluje Kummererovy fantazie. Jen španělka (zas), elektrická kytara a snad i smyčcový podkres tu vzdávají hold „otci“ death metalu. Kdo nepostřehl, úhlavní motiv a melodie je z partesu Voice of the Soul. Možná bych ji na album nedával, nicméně nevadí, alespoň se Steffen nestydí to přiznat. Chuck se za toto na odpočinku neobrací.

Jak to nakonec s Akróasis vidím? Steffen se opět obalil zručnými muzikanty, kteří „jeho“ hudbu přeměnili jak Carpenterův mimozemšťan všechny polárníky, kteří s ním přišli do styku. Obscura v metalovém riffování silně směřuje ke druhému albu a poohlíží se i po inspiračních zdrojích, ale ne přímo cituje. Sublimuje, přetváří a přizpůsobuje se schopnostem a vizím muzikantů, kteří v kapele momentálně jsou a jde pod Kummererovým vedením vstříc širšímu publiku. Písně drží jasnější strukturu, nebojí se přiznat chuť po popularitě a využívají „hitovější“ potenciál (viz třeba konec Perpetual Infinity a „hej, hej…“), drobně se ubralo i na rychlosti. Samozřejmě. Za prvé, Sebastian není Hannes a musí se do tohoto hraní ještě správně dostat (ale dostane, blast ve Weltseele je toho důkazem, místy však předvádí paterny a kombinatoriku, že by si na nich i Mangini vylámal zuby), za druhé, na desce bylo třeba se vyloženě neopakovat a nějak ji otevřít. Nejen pro nové hráče, i pro nové publikum. Což se daří. Nejzásadnějším přínosem a nejvýraznějším prvkem Akróasis je však Geldschlägerova kytara, která na albu aranžérsky a zvukově čaruje, posunuje hudbu do jiného levelu a dimenze; dnes už za něj struny sjíždí Rafael Trujillo - ne, nemá nic společného s Robertem. Jak jsem k jednotlivým skladbám zprvu měl výhrady, celek mi dohromady sedí.

Akróasis je hodně ambiciózní. Deska má organickou živou produkci a výraznou basu, a i když je písničkovější, zpěvnější, hudebně užší a těží z kapelní minulosti, Kummerer na čtvrtém albu prokazuje, že ačkoli dává individualitám okolo sebe prostor (opět složil sotva polovinu materiálu, Linus tu supluje Hannese a Christiana), nenechává vše na ostatních, má svého vnitřního Filipa a od svých bývalých spoluhráčů se učil, vzdělával a naučil formulovat. I s novou sestavou totiž nakonec natočil dobré album. Vlastně hodně dobré.

A to 7.4. na brněnské Flédě ve společnosti Death DTA (jak jinak) představí.