Včera po osmi letech od předchozího počinu Heretic oficiálně vyšla nová deska Morbid Angel pod názvem Illud Divinum Insanus a jak už to tak bývá, unikla samozřejmě na internet dřív. Tamtamy českého internetu se zastavily, aby se v zápětí spustila vlna hněvu, nenávisti a slz za padlé hudební hrdiny. Ano, Morbid Angel po krásných 8 letech od, řekněme epicky popsaného, díla Heretic ušli kus daleké cesty plné kvalitního kokeše a prvotřídního durmanu (zřejmě), a když se z toho všeho probrali, stavěli se pro rady, jak udělat desku, která by nejraději reflektovala dobu a byla moderní, u kolegů z Metallicy. Ale dost infantilního kopání do kamarádů, kterým se ve středu, kdy deska unikla na net, zbořil svět. Já je chápu a jejich názory na desku beru, leč poslechnout si to, abych vám pár řádků nad tím rozlitým mlékem sepsal, jsem nakonec taky musel.

Takže, deska začíná solidním epickým intrem a tím defakto končí vše pod jmenovkou Morbid Angel, protože následující vál zřejmě připravili nějací kluci z Horní Dolní, kteří vzhlížejí ke švédské diskomodle Pain. Na začátek moc těžká soda, jenž připomíná nevydařený d’n‘b ráno na dohořívající párty. Nevadí, jede se dál. A další vál už jeví známky pekelníků, letmým zasólováním se připomene chuť Floridy, zbytek výplně skladeb připomíná lehce „naspeedlej Amon Amarth“. A tohoto mají Morbid Angel na této desce dost k rozdávání. Až se čtvrtou skladbou mi to pomalu dochází… koho mi připomíná zpěv… nestora etno-metalu Maxe Cavaleru - vokál v jedné řadě v doprovodu hudby jednoduše houpavé, proplánované a předvídatelné; tady tuším to, kam se chtěl před třemi deskami dostat právě Max (pravověrný fanoušek MA dostává opravdu silnou kávu). Z páté I am Morbid pro změnu větřím velký stadiónový hit a pohled na zástupy těch, kteří desku už teď považují za neskutečný progres v metalu (pozn. Bizzaro: Že by Vlastimil666?), jak v jedné ruce s kelímkem a druhou ve znaku tajemného metalového paroháče se sborovým „I am Morbid!“, bude opravdu monstrózní. (Nás to čeká na Brutal Assaultu.) Skladba jako 10 More Dead víc sluší dnešní tváři Sepultury, protože ona tento styl podobný thrash-coru hraje. Co to dělá na desce MA opravdu netuším, ale nutno dodat, že to aspoň patří k tomu lepšímu. Přichází recenzentova nejoblíbenější skladba z celé desky
 Destructos Vs. the Earth / Attack. Vůbec nevadí, že hudebně je to klon Static-X a Roba Zombieho, protože ten název je epický už tak. Po tancovačce následují opět kousky z toho lepšího, co deska nabízí a troufám si říct, že Nevermore je asi tím nejlepším, co MA za těch osm let vyplodili. Zpěvný popěvek dá opět tušit velkou budoucnost pro koncertní využití. Stejným postupům se těší i následující skladba, která před posledním dvojblokem dá naposledy vzpomenout, že MA kdysi dobří byli. Ale veškeré atributy jejich nápadů krutě odvlál čas. Desku prakticky doposlouchávám z nutnosti, takže poslední dvě variace na Deathstars řízlé změklým NIN a Marilyn Mansonem čtoucího Pýchu a předsudek přežívám se zaťatým zubem. Vize death metalu pro 21. století v pojetí Morbid Angel nabylo extrémních rozměrů.

Abychom si rozuměli a uťali zlý jazyk, desce jsem věnoval několik poslechů, avšak snaha pochopit účel toho, proč Morbid Angel vydali takovou desku, mi stále uniká. Rozhodně nejsem a nikdy nebyl pravověrec Floriďanů a účelem výše popsaného není se smíchem desku shodit účelově.
 Morbid Angel vnímám jako kapelu, která ovlivnila spousty dalších, mladých kapel. Kvalitních riffů a skladeb za svou kariéru sepsali taky mnoho. Ale za cenu znít moderně zničit svou legendu? MA vytvořili směsici toho nejklišovitějšího, co metal ve své „populární“ podobě může nabídnout. Tohle se dá stejně klišovitě ukončit větou „kdyby tohle nenatočili Morbid Angel, neštěkne po tom ani pes“.

Bez srovnání s předešlou tvorbou, ale ve srovnání s tím, co vytváří jak nové spolky ale i starší legendy, co pamatují časy stejné jako MA, docházím k velmi smutnému resumé. Za hezký obal a disco-death metal ode mě sklízí 35.