S Obscure Sphinx to táhnu vlastně od začátku. Po jejich první účasti na Brutalu (dozvěděl jsem se z doslechu) jsem si nechal patřičný čas na puštění desky, protože vyhypeované kapely vždycky nesnáším ještě dřív, než si je vůbec pustím (úsměv). Když dozrál čas, tak jsem se vrhnul na Anaesthetic Inhalation Ritual a byl jsem okamžitě rozdrcen. Postupně jsem pronikal hlouběji a byl lisován ještě na menší kousky.

Pak přišla dvojka Void Mother, trošku změna, zjemnění, složitější melodie, ale nebyl problém se do toho dostat. Zbývalo jen čekat, kterou cestou půjdou dál.

Je to tady, epitaphs přede mnou a můžem na to! Šamanské rytmy, pomalé tempo, trošičku dark ambientu, začíná se věru kvalitně. Z kytary se line deprese, temnota a i trošičku zla, tak to vypadá, že se přece jen vrátili ke kořenům. Nepatrně. Nastiez už se zopakovat asi nedá a asi by to byl i nesmysl, ale hned z kraje se přiřítil podobně mamutí riff a je to paráda. Tohle si nechám líbit. Je znát progres, ale nic extrémního, prostě přirozený vývoj. Největší pokrok je ale slyšet u Wielebny. Jestliže mě na první desce její čistý vokál občas rozčiloval a na druhé jsem ho moc neřešil, tak tady už je to slast. Ta na sobě zapracovala fest, to se musí nechat, protože hned s prvním nástupem jsem se pozarouhal a zeptal se sám sebe, jestli je potřeba, aby i řvala (vážně jsem to řekl?). Nádhera, skladba se rozvíjí, chvíli se počítá, pak zase nastoupí akustika s lehkým odkazem na SOAD, frčí to pěkně.

Je znát, že kluci a bohyně se vyšvihli mezi hlavní tahouny scény a nemají strach si cokoliv střihnout a změnit k obrazu Sphému. Deska hezky ubíhá, člověk se nenudí, užívá a objevuje nové (skryté) nápady a motivy a snaží si pamatovat ty žánrové osmi a dvanáctiminutovky. Po Nothing’s Left (v rámci ní) ještě překvapí intermezzo na klavír a jede se další zkáza. Všechno v pořádku, jalovost nepřichází, skladby rostou, prostě… chtělo by se říct - klasika. Když v tom – Nieprawota! Kurva, že to Obscure Sphinx někdy takhle naloží a bubeník položí koberec, na to bych nevsadil ani pěťák. Je vyřízeno, můžu valit dom, tahle skladba mě totiž absolutně oddělala, je to úplně jiný břeh než mnou nejvíc milovaná Nastiez a přece je stejně geniální. Sludge na začátku, brutalita poté, mammstein (čti riff á la Rammstein v mamutím ohozu) a nakonec nejvíc post-rozebíračka s naprosto famózní melodií a husí kůži přinášející atmosférou! Skvost, gratuluju, klaním se a mlčím, víc nepotřebuju, zbytek až na další desce, děkuji velmi pěkně.

Epitaphs poté dojíždí v „poklidné“ pohřební náladě, prostě už si jen v klídku dát pár cigaret na vydýchání Nieprawoty (nebrat doslova, v každé další skladbě přichází „hovnoooo“ moment). Všechno pasuje, všechno lícuje, všechno ladí. Zvuk je parádní, jako vždycky, ale tentokrát se mi líbí asi o něco víc, než měli na Void Mother, ale bude to spíš tím vyzněním, jak jsem psal na začátku. Tak či onak, Obscure Sphinx se opět posunuli a tím pádem i žánr. Doufám v pozitivní dopad na podzemí, ať se to dá poslouchat, protože my potřebujeme i nové a neotřelé ug kapely, které se nebojí si jet to svoje a ne, že když někde budu číst „sludge/post“, tak to bude znamenat tisíckrát omleté Cult Of Luna starter pack riffy. Díky!
  

a co o albu říká marastí kmen? (Vyjmuto z alb měsíce.)

- mooooc dobrý album. Pomalinku se tím prokousávám (už snad tři měsíce). (Gába)

- mnohem bezútěšnější, valivější, těžší, nepřístupnější a míň prog. Ještě to bude chtít poslechy, ale prvotní zklámání je už zažehnáno. (bizzaro)

- prijemné, pochmúrne a pri čistých vokáloch až mrazivo melancholické. Výborná robota. (Cronic)