Škatulkovat OM po Advaitic Songs jako metal jakéhokoli druhu je větší nesmysl než kdy jindy – kapela se téhle odnoži hudby stejně přibližovala leda tím, že Al Cisneros vzešel z legendárních Sleep a jeho další působení tak sledovali titíž lidé, co ujíždějí třeba na High On Fire. Někdo by se snad ještě mohl dovolávat jakéhosi „stoner“ oparu, který se nad tvorbou OM vždy vznášel, jenže i tohle kamenění je značně jiného rázu, než bývá v diskutovaném mastodontím žánru zvykem: místo obligátního plevele tu čpí nargilé a jiné, tajemnější substance, jimiž si představitelé „východní inteligence“ koření život. Fascinace orientem (přibližně od Palestiny po Gangu) je při pohledu na seznam skladeb více než zřejmá už před vyslechnutím jediného tónu, stejně jako zcela explicitní náboženská tématika (na obálce každého z posledních tří alb figuruje postava se svatozáří – tentokrát se jedná o Jana Křtitele).

Hudba je měkčí a uhlazenější než na předchozích deskách – monotónní zvukové stěny hrubě drnčící basy a bicích z rané tvorby jsou ty tam, mnohem více prostoru dostávají akustické nástroje (novinkou jsou hlavně smyčce v režii slečny Jackie Gratz z Giant Squid a Grayceon), ambientní plochy a exotické perkuse; atmosféru pomáhají budovat také propracovanější vokály – gros sice stále tvoří kapelníkovo liturgické „odříkávání“, to je ale doplněno o různé chorály a v úvodní skladbě Addis například také o zvučný ženský hlas recitující Mantru velkého vítěze nad smrtí. Výsledný dojem sice nijak nezrazuje cestu nastíněnou předchozími deskami OM, avšak svým příklonem k etnické hudbě daleko spíše připomíná kapely jako Dead Can Dance a je proto mnohem přístupnější širšímu publiku.

Advaitic Songs přitom mohou fungovat v mnoha rovinách. Když si je pustíte potichu, jsou skvělé jako kulisa – každá píseň je založena na pomalu rozvíjeném ústředním motivu a jeho variacích, takže k pochopení není zapotřebí kalkulačka a poslech naopak přináší zklidnění a navozuje pohodu (jak by ne, když se jedná o interpretace a aktualizace manter a meditační hudby). Zcela jiného dojmu můžete nabýt při hlasitějším poslechu ve sluchátkách: tichá místa rázem vyplní zneklidňující basy a další ruchy a vyvstane úplně nová rovina OM: dramatická, jakýmsi zvláštním feelingem i metalová: zkrátka žádný new age do čajovny. Hudba OM má vnitřní jiskru – je jako mystici a mudrcové, jejichž činy a myšlenkami se Cisnerosova partička nechává inspirovat: napohled křehká a sublimní, uvnitř však pevná a nezdolná.

Je mimo vší pochybnost, že OM jsou jedním z nejzajímavějších uskupení vzešlých z metalové subkultury a že jejich aktuální nahrávka je jejich doposud nejpůsobivějším výkonem a zároveň jedním z letošních vrcholů.

Pár religionistických poznámek aneb Slovníček pojmů

Na závěr považuji za nutné krátce pohovořit o pojmosloví, které tato pozoruhodná kapela ve své tvorbě využívá – už proto, že jsem jen málokdy byl v hudbě svědkem tak silné koncentrace odkazů, narážek i přímých citací tolika světových náboženství. Projekt kapely Orphaned Land (kteří jsou jinak žánrově úplně jinde) sjednotit v hudbě tři abrahámská náboženství ve srovnání vypadá jako chudý příbuzný, aniž by však v případě OM vznikl přeplácaný nebo nesourodý celek. U Orphaned Land je navíc cítit i určitá politizace tématu a dle mého snad až křečovitá snaha ukázat, jak mohou v Izraeli žít tři kultury krásně pospolu, zatímco OM fungují čistě na spirituální rovině, zabývají se jen božským, nikdy lidským. Těžko říct, zda v jejich tvorbě můžeme hledat poselství na způsob „všechna náboženství (přinejmenším indoevropská) hlásají totéž“ – nebo snad „účel zvuku ve všech náboženstvích je tentýž: navodit pocit posvátné fascinace, vytržení z pozemské samozřejmosti a sebezpytování“? Fantazíruji; v několika málo aktuálních rozhovorech se investigativci Cisnerose ptají především na aktuální návratové turné Sleep, takže záhada zůstane prozatím nevyřešena.

Název si kapela každopádně nemohla zvolit lepší: OM (také aum) je posvátná slabika indického kontinentu vyslovovaná při čtení sakrálních textů, modlitbách a jako součást manter (začíná jí i zmíněná Mantra velkého vítěze nad smrtí). V sanskrtu se jí říká pranava, což znamená „zvučně znějící“ nebo „vyluzovat bzučení či hučení“, a snad každý viděl její nejběžnější formu zápisu, která vypadá jako trojka s ocáskem (čehož si všimli třeba i křováci ze Soulfly a stylizovali název svého alba 3 právě do formy slabiky OM).

Titul Advaitic Songs je pak odvozen od védské školy Advaita Vedanta, ve které je jedinou pravdou Brahman (univerzální duch, který se člověku vlivem jeho nedokonalosti zjevuje jako božstvo) a celý fyzický svět je iluze. Cílem je sjednocení s Brahmanem (a-dvaita, „ne-dvojakost“), ke kterému lze dojít získáním vědění. (Na tento koncept osvobození skrze uvědomění mimochodem odkazuje i skladba Unitive Knowledge of the Godhead z předminulého alba Pilgrimage).

State of Non-Return, „Stav, ze kterého není návratu“, je jedna z fází osvícení v buddhismu, kdy se aspirant na světce osvobodil už od pěti řetězů poutajících jej ke klamné pozemské existenci – přesně jak Cisneros zpívá: „The five roads subsumed by grace emancipates from dream“ (Pět vznešeně osvojených cest osvobozuje ze Snu). Oněch pět řetězů čítá víru v Já, pochybovačnost, lpění na rituálech, smyslové toužení a zlou vůli; je třeba se zbavit ještě dalších pět pout, aby se člověk osvobodil úplně.

Haqq al-Yaqin je termín z mystického islámu a znamená poslední stupeň cesty ke světectví, kdy je věřící zcela odtržený od nedokonalého světa a sjednocený s Bohem.

Tři stručně vysvětlené názvy skladeb výše podle mého názoru krásně ilustrují myšlenkovou koherenci OM: každý pochází z jiného náboženského substrátu, ale přitom mají jednoznačně společné téma – jednotu člověka s transcendentnem (ostatně nějaký druh této neoddělenosti je cílem všech mystických hnutí bez ohledu na původ). Uvedený motiv volně rozvíjejí i zbylé skladby, jejichž vysvětlování by bylo urážkou čtenářova intelektu (Getsemany jako místo Ježíšova největšího zoufalství a zároveň předehra k jeho triumfální smrti a sjednocení s Otcem; hora Sinaj, kde se Mojžíš setkal s Elohimem a přinesl svému lidu Zákon). Nezbývá než to shrnout slovy evangelisty: „Kdo má uši, slyš!“