Tenhle máničkovský kvartet z Kalifornie není v Česku žádnou neznámou, byť už od posledního nájezdu na matičku měst uběhlo pět let. Tehdy to na Sedmičce byla štace na podporu desky Death's Procession, nejinak tomu bude v úterý (16.2.). Opět se veze nová deska, kterou od té předchozí dělí čtyři roky. Poměrně delší odluka, když do té doby měli pravidelnou, dvouletou kadenci. Už jsem četl různá vyjádření a „omluvy“, proč deska/pauza trvá tak dlouho, ale nejlepší a zároveň nejvtipnější podal Austin Barber, kytarista a zpěvák v jedné osobě: „Chtěl jsem zkusit žít jako normální člověk a třeba pracovat, to jsem totiž nikdy nedělal.“

Dá se říct, že na novince pokračují tam, kde na minulé desce skončili, a ta byla ve vyjadřování Američanů menším mezníkem. Do té doby drhli splašený mix heavy metalu, Motörhead samozřejmě nevyjímaje, s pravěkým thrashem, který odkazoval na první velká jména osmdesátek. Jenže na předchozí Death's Procession se sundala noha z plynu a přišla na řadu stonerová tíha. Nikoli však těžkotonážní kila á la Conan, Cough a podobně laděné bažiny, ale poctivý odkaz na starou, sabbathovskou školu. Saviours si tím, aby se vyhnuli hrozící stagnaci, našli další cestu, kam se mohou vydat, ale zároveň nezradili svůj styl. Neutuchající sóla a rychlost samozřejmě z arzenálu oaklandských nezmizela.

V tom všem pokračují i na novince Palace of Vision. Je to nástavba předchozí desky, tady jsou ale veškeré prvky dotaženější. Pomalejší pasáže opět drhnou podlahu a ještě lépe zapadají do celku, nejvíce však vyniknou samostatně, viz titulní skladba, kde se hrubé riffy setkají s občasným sólem, které netečně zmizí někde v dáli. Samotnými sóly je protkaná celá deska, asi hlavní deviza kapely, tady nejsme opět o nic ochuzeni, stejně jako o všudypřítomnou tepající rytmikou, kdy oproti předchozímu počinu je mnohem znatelnější basová linka a více vyniká. To vše podtrhuje charakteristicky nakřáplý vokál Austina Barbera.

Palace of Vision je zvukově čistší deska než předchozí, ale nejedná se o žádný plastový produkt. Nejsem odborníkem na zvuk a nahrávání, ale deska nepostrádá živou dynamiku a celkově vyznívá prostorový zvuk, zejména u bicích, který bych si dokázal představit třeba i u Crobot.

Síla Saviours neleží jenom v dokonalém hráčském umu, ale v jisté uvěřitelnosti. Nesnaží se jít až úplně na kost a znít jako každá druhá kapela, která se veze na retro vlně a striktně se drží žánru. Právě svébytný mix všech ingrediencí a zmíněná hráčská kvalita tvoří dokonalou poctu tradičnímu metalu tehdejší doby a zaručuje, že její odkaz bude znít dál. Opraš tedy džízku a přijď se sám přesvědčit na strahovský kopec.