První dojem z novýho EP se nijak výrazně nelišil od předchozích dvou, až tří, až čtyř (díky rychlosti, s jakou Snares plive do světa nový chrchle, už se přestávám orientovat) předchozích kotoučů. Totiž, stagnace, vyčerpanost, nezáživnost, moc mouky, málo masa. Ale první dojem se zakládal na naprosto nesoustředěným poslechu u šachový partie a už po druhým se pod kůžičku zaryla fráze, která tě provází celým albem (a následně se za ní fackuješ v autobusech, sprchách a dalších prostorech, kde si jí z nudy okamžitě začneš broukat): “Hey horse teeth girl, i wanna make you make horsey noises.” A další poslechy mě pomalu dovedly k příjemnýmu závěru, totiž, Venetian Snares se mi zase líbí, a to tak, že čím dál víc.

Na Horsey Noises se brousej hrany dost pečlivě, a tak moc nezaoblenejch ploch, o který by ses mohl pořezat, nenajdeš. Všechno krásně zaoblený, neurážející, nehrotící, pečlivá práce, která už by pomalu mohla získat obdiv davu a pozornost MTV. Což s sebou samozřejmě přináší značnou dávku kontroverze, vzhledem k tomu, kde Snares začínal. Ozývá se určitý rozhořčení skálopevnejch fanoušků, který si novej vývoj můžou do značný míry vykládat jako cestu za penízkama a zaprodání se. Jak už jsem napsal, Horsey Noises jsou výrazně přístupnější než cokoliv, co Snares (aspoň z toho, co já znám, což asi nebude celá diskografie) doposavad vydal. Je plný vlezlejch melodií a rave tanečních rytmů, který zajížděj pod kůži jak jehla od injekční stříkačky a stejně těžko se vytahujou. Bez sebemenších problémů si ho dokážu představit na rozdováděný párty bohatejch děcek, tak sladký a přitažlivý umí bejt. Což nemusí bejt na škodu, i když většinou je.

Snares, i když komerční, nezapomíná na svůj rukopis, troufl bych si říct, že ho i rozvíjí, a tak i přes spoustu sladkostí břicho nebolí, naopak pořád je na co se soustředit, co si užívat. Především, mám slabost pro to, když se nesmyslně sladký linky lámou přes beaty a naopak, když se rovný beaty lámou přes sladký linky (tady bych zmínil třeba Blaerga). A tuhle spolupráci mezi beatovým podkladem a vlezlou nadstavbou dotahuje Snares na novým albu daleko, karamelový klávesy se s beatama potkávaj, protínaj, střídaj, dokážou na správnejch místech zvýraznit basový linky, naprosto přirozená spolupráce a prolínání. Hlavně proto se mi novinka tak líbí, a tohle mi právě na některejch Snaresovejch deskách docela chybělo (namátkou My Downfall, kde beaty a klasická složka fungujou naprosto separátně a prolínaj se jenom hodně povrchně).

Celkově je pak Horsey Noises neuvěřitelně chytlavý, místy až podbízivý album, na kterým se sladkost podařilo přirozeně spojit se složitě nalámanejma strukturama. Pravda, Snares už není tak inovativní jako kdysi, ale aspoň je to oproti minulejm deskám zábava poslouchat.