Už dlouho jsem se na nějakej koncert netěšil právě tak, jako na MoHa! a o to

víc mě mrzí, že nakonec report odbydu jedním odstavcem plných červenejch tich a nedokončenejch vět, protože… protože MoHa! to tak udělali taky.
Moc se toho věru během slabší půlhodinky nepředvedlo. Úvodní čtvrthodina. Ehm, ehm. Jako intro krásně funkční, blastbeaty střídaný tichama, ostrý světla do očí, blikání rozpadlýho neonovýho nápisu, fajn čtvrthodinka, během který se člověk pobavil zlomyslností hlavních aktérů. Ale ne půlka setu, po který se hoděj tři písničky z nový desky a pak už jen zařízlá kachna a šup domů. Ne že by mi vadilo krátký vystoupení, pokud je dostatečně intenzivní, nemám s tím problém. Tak jak to MoHa kdysi předvedli v Arše. Ale tady kapelu neustále provázely prostoje, štelování, přešlapování nohou, ehm, ehm…
Tři písničky (i když samozřejmě super písničky, třema sešívačkama

napevno sešitý struktury, který se bez ustání ženou dopředu, složitý a přitom plně funkční, tlačej jak nejlepší tlačenka, do toho spoustu octa až pálí jazyk, párty jak má bejt) s tichem uprostřed a neustálým štelováním prostě dobrej koncert neudělaj, chutná polívečka, navnadí na hlavní chod, ale ten… není, takže zůstává jen prázdnej žaludek a krušnej večer před sebou. To kručení, to nééé.