Experiment is future mainstream. Těžko hledat výstižnější motto hudebního festivalu Stimul, jenž je koneckonců jen zkondenzovaným poučením z kulturní historie. Třetí večer Stimulu však vystoupily skupiny, které si představit jako budoucí mainstream bude problém i pro nevyléčitelného idealistu.

Pohled na pódium avizuje příchod vyšinutého dua se smyslem pro taškařici – norské MoHa!. Po bližším ohledání však nečekejme nujazzovou romantiku a křehkost, MoHa! se zhlédli v hudební nápodobě elektrifikované „továrny na havěť“. A skutečně, jejich produkce připomíná papouška STIMULovaného elektrošoky, potkana procházejícího se po vlnitém plechu nebo hromadné bouračky na D1. Vše pokud možno co nejvíce znásilněné distorzí a prohnané laptopem. Už jen pohled na bicí – místo šlapáku činel....kdo to jakživ viděl???? MoHa! mají na kontě dvě desky, jež je možno doporučit spíše pro duševní očistu, rozptýlení nebo zbavení se neuróz než pro „seriózní“ poslech. Živé vystoupení je však pravým opakem. Vtipné, nenudící, se smyslem pro ironii (viz. parafráze techno beatů a jejich následné přeformulování á la MoHa!), navíc dokazující, že duo neskládá jen bordel, ale takové potrhlé písničky......pro potrhlé posluchače. První účinkující má obrovský aplaus, leč mají program jen na 30 minut.

Mezinárodní projekt Regenorchester XII (Fennesz, Franz Hautzinger, Luc Ex, Tony Buck) otočil knoflíkem impulzivnosti na minimum a spíše než na nové a nové vjemy ruchů se soustředil na budování atmosféry. Kvartet se v improvizovaných kompozicích často upínal k postrockovému schématu á la Mono – od neslyšitelného škrábání přes narůstající hlomození, které se v klimaxu opět ztišuje a dává prostor pro závěrečné uklidnění rozjitřených emocí. Po třech skladbách je tato šablona prokouknuta a pánové nabízejí změnu až v posledním rockově laděném celku, v němž se citelně přitvrzuje až někam k industriálním výšinám. Trumpetista Franz Hautzinger ne nepodobný norskému mágovi Molvaerovi však předkládá jen jednu „zasněnou“ polohu svého nástroje, podpořenou zvukovou stěnu pana Fennesze. Naopak vynikající je pulzující rytmika, jež dokáže s dosaženou atmosférou konstruktivně nakládat (autora uhranul vynalézavý bubeník Tony Buck - například škrábáním konce paličky o činel apod.).

Vidět a slyšet Dälek znamená odhodit předsudky týkající se hiphopových konvencí a mít mysl otevřenou pro všechny inspirace. Toto duo může oslovit široké spektrum obecenstva: od metalových mániček libujících si v tepajícím rámusu všeho druhu přes hlukaře-intelektuály až po experimentům nakloněné hiphopery. Úvod koncertu má na starosti dvojice „bílých fellas“ (kytara + laptop), kteří dlouhé minuty budují apokalyptickou atmosféru typickou pro Dälek. Posléze nastupuje „jádro“; MC má sice na hlavě bavlněnou čepici, kterou po nedlouhé chvíli odhazuje – móda musí jít v tomto vedru stranou (to se ale netýká jejich image nesmiřitelných hochů deklamujících svoje pamflety). Skupina v tomto složení přehraje téměř celé Abandoned Language (vynechává Lynch a titulní věc), set se tedy nese v jejich klidnější, přesto „monolitické“ tváři. Tu publikum pociťuje nejvíce v Subversive Script, kdy i autor měl pocit, že mu noise v prostřední části skladby utrhne hlavu). Přídavky se již nesou v okleštěné „černé“ sestavě – Spiritual Healing a Ever Somber. Celé vystoupení má charakter rostoucí intenzity, která vrcholí na samý závěr; jako druhý a zároveň poslední přídavek volí duo detonační Eyes to Form Shadows, při níž se v davu již regulérně moshuje. Strhující koncert, na který budu v budoucnosti hodně vzpomínat.