Zakončení trojdenního koncertního maratonu s sebou přece jen neslo dost únavy a tak už jsem na Narrows ani nezvládl bejt natěšenej, navíc po pondělní ZU euforii následný ráno přineslo těžkej pád. Bez přílišnýho očekávání teda dorážím kolem osmý, půl devátý na Sedmičku a stíhám poslední dvě skladby Nullus Sum. Začíná bejt jasno, že i přes únavu si dneska zábavu užít zvládnu. Nullus Sum mě totiž, trošku k mýmu vlastnímu překvapení, se svým moderním upískaným metalcorkem á la stará Norma Jean nebo The Chariot baví, píská to, šlape, vazbí a zpěvák má správně agresivní projev, vojenskej sestřih a pohyby i šusťákovou bundičku trénovanýho dukláka, prostě přesně jako kdyby Lemmy chrochtal v nějakým prasopalu. Dvě písničky super, ale tak nějak ke konci tý druhý si říkám, že je možná dobře, že jsem nestihl celej set, páč se rytmy a pískačky sekaj podle hopně podobnýho mustru, chtělo by to trošičku víc rozmanitosti a hravosti.

Po Nullus Sum následuje krátkej odpočinek s lahváčem v ruce, na pár minut zanadávat a poplivat podlahu, až se zhasnou světla. Tichej nástup potmě, kterej protne první burácející kytarová stěna, energie cáká na všechny strany a rozjíždí se poctivej hardcore. Civilně, bez žádnejch přehrávanejch póz a násilně tlačenejch emocí. Je vidět, že lidi z Narrows už v týhle scéně jedou dlouho a tak taky s nadhledem a jistotou podávaj celý spektrum nálad; od pomalejších, posmutnělejch, depresivních partů přes zamotanější moderní pískačky až po klasický nasraný burácení. Dávkování taky promyšlený, když už začínáš bejt utahanej z agresivního námrdu, tak se zvolní, akustická brnkačka, smutnej táhlej riff a naopak, když už se v tý pomalý depresi a smutku topíš, znenadání přijde šleha mezi oči.
Pravda je, že z desky mě doteď Narrows nijak do kolen neposlali, přece jen od lidí z These Arms Are Snakes a Botch jsem čekal něco trošičku jinýho, ale teprve teď na koncertu mi došlo, o co jim přesně jde. Narrows nejsou o žádný hudební progresi, o motání rytmů nebo divadelních excesech, nedejbože o macho pózách. New Distances je hlavně upřímně udělanej hardcore, kterej nasává širokou paletu nálad a poctivě je předává dál. Takovýhle desky samozřejmě naživo dost povyrostou, ačkoli u New Distances přece jen jeden problém máš; ta deska má totiž půlhodinku a nic jinýho zatim nemaj. Vzhledem k tomu, že zpěvák není žádnej řečník (i když pobavil komentářem ohledně výškovejch problémů, kdy si po opakovanejch problémech s nízkým stropem na Sedmičku moc dobře rozpomněl), tak koncert za půlhodinku dospěje ke konci, a to jsi pořád ještě docela hladovej. A tak po závěrečnym našlapanym riffu, do kterýho se spokojeně pohupuje celá středně našlapaná Sedmička, máš pocit jistýho neukojení. Víc písniček ale není.