Takřka přesně po roce se Narrows vracej do Prahy, a jestli jsem na první setkání šel s vlažnejma pocitama a nepříliš velkým očekáváním, napodruhý už vím, zasvěcenej a netrpělivě přešlapující v autobuse směr Strahov. Přijíždíme tak kolem půl osmý, ještě brzo, takže honem na kafe k Arabovi, a teda musím říct, vřele doporučuju. Velepoctivej turek, neprůhlednej hrníček, promíchat, vypít a nechat písek skřípat mezi zubama, přesně jak to mám rád.

S chutí kávovejch zrnek na jazyku se lehce po osmý přesouváme na Slave Driver, novou akvizici na pražský hardcorový scéně. Kytary nabuzený na maximum, čas a prostor vyplňuje hlavně všemožný vazbení, kluci se snažej ždímat maximum emocí a bordelu z pomalejch až středních temp. Ždímat možná až moc, intenzita vytočená na maximum hraničí s teatrálností a trochu se plete do hudby samotný, zejména rytmicky se ne a ne trefit do jedný linky. Hlavně u bubeníka jsem občas měl pocit, že účel jeho hraní je fyzicky ztrestat svoje náčiní, a zbytek je tak nějak druhořadá záležitost. Tyhle drobný zádrhely ale vyvažuje ještě o něco víc vazbení a týrání kytar, nenudíš se, nebo jenom trošičku. Při celkový porci muziky někde kolem desíti minut to ale vlastně ani jinak nejde, kraťoučkej set, kterej čekání na Narrows rozhodně nenatahuje.

Pár chvil, odbíjí devátá a na pódium přichází hodnej hasič. Fakt, Dave Verellen, je prostě to, co tě na Narrows upoutá na první pohled. Překvapí tě, jak se z takřka typickýho hardcoreovýho křiklouna - velkej, svalnatej, pokérovanej - nehrnou typický radikální proslovy a ostrý slova, ale nadhled, vtip, a celková pohodovost. Nemluví se nějak moc, ale nemusíš se usmívat, pokyvovat jen ze slušnosti, jak je u podobnejch průpovídek mezi písničkama zvykem. Když pak začne vazbit kytara, tak se ale mimikry milýho medvídka rychle zatáhnou a přichází zvíře, hysterickej řev z plnejch plic, intenzita, za hudbou hlavně srdíčko bez zbytečnýho divadla kolem. Těžko vzpomínám, kdy jsem naposledy viděl takhle přesvědčivýho a celkově sympatickýho zpěváka.

Ale Narrows není zdaleka jen frontman, už od prvního hrábnutí je jasný, že za kytarou tady stojí pocuchaná mysl, skřípění a disharmonie naroubovaný na živelnej hardcorovej základ. Tak trošku si vzpomeneš na These Arms Are Snakes a není se čemu divit, protože v těch nejsvižnějších momentech se disharmonie s rytmem proplejtaj v dost podobným duchu. A aby taky ne, když tyhle kapely sdílej kytaristu. Ale Narrows se zdaleka nesnažej jenom tlačit na pilu a dělat párty, ke slovu se dostávaj i pomalejší věci provětraný docela specificky zatěžkaným melodičnem, pomalý dlouhý hydry s doomově/sludgeovým nádechem. Čerpá se samozřejmě hlavně z New Distances, plus jedna písnička z novějšího EPka s Heiress. Jak už jsem tady říkal minule, deska (epko) je fajn, nevynese tě teda do nebeskejch výšin, ale naživo roste, tlačí, expanduje. Hlasitost, lomoz, bordel a protáčení krku takovýhle hudbě vždycky slušelo a Narrows v tomhle ohledu nejsou žádná výjimka.

A celkový zhodnocení? Parádní akce, jen to už nebyl takovej odvar jak minulej rok. Ne, že by snad Narrows hráli hůř, ani jinak. Ale tam je možná ten problém. Odminula víceméně žádný nový písničky, kouzlo prvního setkání pryč, a tak už si to vychutnáváš spíš s větším odstupem, trochu zdálky. Čekal bych asi i trochu víc lidí, mám pocit, že minulej rok byla Sedmička zaplněnější, zapocenější. Ale hnidopišství nic nezmění na tom, že to celkově byl moc příjemnej večer a nezbejvá, než se jen těšit na příště.