Předně je mi trapno, že se k tomuhle reportu dostávám až tejden po famózní kocovině, která mě minulej pátek ráno po týhle akci zastihla v cizím bytě s romantickým výhledem přímo na kolonu aut v Legerově ulici. Těžký ráno. Přede mnou těžkej tejden a studený kafe ze včerejška, připálit si k němu napůl dokouřený cigáro opřený o kraj popelníku, a srovnat si to nějak v hlavě. Moc to nejde, myšlenky se spíš kroutěj v rozmaznejch kruzích, než aby na sebe logicky navazovaly. Radši to nechat usadit, rada, která přijde v životě poprvý nad turkem, když skřípou zrníčka mezi zubama. V sobotu ráno se už ale roztáčí kolotoč povinností, kterej vede k tý trapný tejdení prodlevě. Na druhou stranu, myšlenky už jsou teď usazený výborně, žádný subjektivní návaly emocí, jen holý tvrdý a hlavně objektivní fakta. Strašně objektivní. A vůbec, konec sebemrskačství a výmluv, na to nejsi zvědavej. K věci.

Do klubu přicházíme kolem osmý a zrovna začínaj hrát ééé, jak se menujou. Původně jsem si myslel, že černej rámeček je nějakej přetisk, ale schovává se za ním kapela ██████. Na český scéně, řekl bych, nový jméno, hrát jsem je zatím nikde neviděl a na jejich blogu je záznam z 29.3. označenej štítkem první koncert, zahráli si třeba s francouzským screamem Bökanövsky. Ale to je falešná udička, tady se hraje black metal, což může znamenat leccos, v tomhle případě bohužel hlavně inspiraci Wolves In The Throne Room. Ty jsou z mýho pohledu dost nemastnej, neslanej black metal, na kterým je speciální hlavně to, že je vydanej na Southern Lord a frčí mezi hardcore scénou. A vzhledem k tomu, že ██████ berou inspiraci WITR poměrně vážně, můžu to samý říct bez větších obměn i o nich, jen chyběj ty hrátky se svíčkama a vonnejma tyčinkama. Na atraktivitě navíc nepřidal ani slabší zvuk, kterej poměrně často nutil k luštění kytarovejch motivů. Fajn byl naopak vokál, kterej v sobě měl poměrně vydatnou dávku skřehotavýho zla, nicméně to je na celej set málo, takže se v půlce odcházím provětrat.

Další kapela, DEAFHEAVEN, další black metal, tentokrát ale namíchanej s emotivním post-rockem, navíc s nálepkou, na který je tučným písmem napsáno „objev“, takže se hustota lidí před pódiem zvyšuje. Při prvním pohledu na pódium se zlehka zvedá pravice, ano, převislá patka směrem doprava a k ní na míru padnoucí černá košile, konečně někdo, kdo ví, jak se na koncert oblíknout. Ale budu v módně-policejních plcích střídmej, začíná se hrát a... obecně mi nevadí, když je koncert teatrální, pokud je na to hudba stavěná, spíš naopak. Ale od teatrálnosti je to jenom kousek do zbytečně přehrávanejch emocí. Asi je to tím, že beru Deafheaven spíš jako introvertnější záležitost a atomový výbuchy emocí v jejich hudbě nevidím, ale ty srdcervoucí pózy zpěváka spíš než upřímnost vyvolávaly ironický poznámky a jedovatej úsměv. Zejména zcela zoufalstvím prodchlý ošahávání stojanu od mikrofonu hraničící s levnou erotikou, radši zavřít oči (podobnej problém jsem měl třeba na My Own Private Alaska, i když tam ten prapor nebyl tak rudej). Se zavřenejma očima je to lepší. Konečně se vcelku daří navodit takovou tu lehce plačtivou post-rockovou atmosféru, která pěkně kontrastuje s blackovejma sypačkama. Jen ještě znova rozvířit trochu nenávisti proti Matrixu díky zvuku, naštěstí Deafheaven jsou spíš o plochách než o jednotlivejch motivech, takže to tolik nevadí.

A k samotnejm hlavním hvězdám večera? RUSSIAN CIRCLES předvedli výbornej výkon od začátku do konce, což mě překvapuje, protože očekávání byly z mý strany docela nizoučký. Kolečka jsem totiž viděl už, mám pocit, dvakrát a ani jednou mě moc nebavili, poprvý nic moc díky vysokejm očekáváním, podruhý nic moc, protože to byla nuda. Nicméně dát jim třetí šanci se ukázalo jako správný rozhodnutí, konečně mě oslovuje ten charakteristicky epickej zvuk, kterej na první pohled ne tak úplně zapadá do introvertní atmosféry jejich písniček. Právě díky týhle nesrovnalosti se vyhejbáš jak post-rockovýmu zívání tak math-rockovýmu dutosti, výsledkem je výpravnej, mohutnej celek, kterej za rozamáchlejma tahama štětcem neskrejvá povrchnost a absenci nápadů, prostě zábava, při který čas rychle utíká. Hraje se hlavně z novejch desek, všechno je odehráno suverénně, bez velkejch prodlev, takřka žádnejch proslovů. I zaplněnost klubu dosahuje ideální úrovně, kdy na pohled vypadá prostor před pódiem neprodyšně plně, ale přitom se nelepí zpocený triko na zpocený triko, každej má dostatečnej životní prostor. Po poměrně rozpačitejch prvních dvou vystoupeních jde konečně nálada nahoru, ne snad do úplný euforie, ale Russian Circles nabídli poslechově doopravdy příjemnou hodinku, která navnadí do následnejch nočních žižkovskejch eskapád.