3 a půl hodinový výlet vláčkem celkem utekl, komplikace nenastaly a do Ostravy jsme dorazili včas. Zato se naší čtyřčlenné výpravě povedlo sejít z naplánované cesty už asi 300 metrů od nádraží. Hodný domorodec nás usměrnil a pak už jsme zabloudili jen jednou, resp. jsme neoznačený (a nebo jsme všichni slepí?) klub Barrák bez povšimnutí o něco málo přešli. Po vstupu do budovy s jedinou viditelnou cedulí „Hudební nástroje“ zjišťujeme, že na místě je kromě kapel jen asi 5 dalších návštěvníků. Ne že bych čekal davy, ale to, že se nakonec počet platících zastavil na 20ti, mě dost udivilo.

Interiér Barráku jest příjemný, pivo ale nepitelné (už ten způsob jeho točení slečnou za barem člověka znechutil), naštěstí to nejdůležitější, a to zvuk, se ten večer veskrze vydařilo (mám dojem, že obě kapely si přivezly i vlastní zvukaře).

Chvíli po avizované 21h se na podium vyrojilo 5 pánů a jedna dáma v bílých úborech připomínajících partičku šílených vědců či doktorů, nebo možná spíš chovanců ústavu pro choromyslné. A tak nějak zněla i jejich hudební produkce. Britské a.P.A.t.T. lze charakterizovat jednoduše (?) jako experimentální hudbu, možná avantgardu, jejich heslo prý zní „From Abba to Zappa“ a podle všeho to došlo ještě dál. Mix popu, elektroniky, (free) jazzu, balkánské dechovky, extrémního metalu a já nevím čeho všeho ještě. Došlo i na jakousi drone-hypnotickou pasáž, pořád to ale drželo víceméně písničkovou a dost chytlavou formu, instrumentálně zvládnuto dokonale. Členové kapely se co skladbu střídali mezi jednotlivými nástroji zahrnující různé klávesy, kytary, klarinety, bicí a různé perkusivní i jiné podivnosti, hrálo se i na součásti klubu. Zpívají a řvou na přeskáčku nebo dohromady všichni. Do toho to bylo i dost divadlo a show, možná částečně improvizace, jeden ze členů kapely např. strávil první skladbu převlékáním a obouváním se, vše neustále v pohybu a ve (zdánlivém) zmatku, občas trošku estráda, ale pořád v rozumných mezích. Jo, bavil jsem se a smál :). Kdo viděl třeba Sebkha Chott na Brutalu nebo jinde, zná spolky á la Mr. Bungle, Sleepytime Gorilla Museum apod., bude mít dost hrubou představu co se tam dělo.

Po krátké pauze (nazvučeno bylo už předtím) konečně přicházejí Secret Chiefs 3 oblečeni do obligátních mnišských hábitů s kapucemi a spouští svůj eklektický hudební cirkus.

Tady krátký informační koutek pro neznalé, ostatní můžou tenhle odstavec přeskočit. SC3 vznikli jako projekt členů známějších Mr. Bungle a dalších postupně přicházejících a odcházejících členů a hostů už někdy kolem roku 1995. Jde spíše o jakési volné hudební sdružení (?), jehož jediným pevným bodem, mozkem a hlavním skladatelem je Trey Spruance (kromě Mr. Bungle je to taky ten pán co nahrál King for a Day… s Faith No More, dříve také Asva atd. atd.). Navíc se tento „spolek“ postupně vyprofiloval v 7 různých „podkapel“, z nichž každá se věnuje jinému hudebnímu stylu. Např. UR vychází ze surf rocku, Ishraqiyun z perské, afghánské, turecké či prostě předo-východní hudební tradice, Traditionalists následují odkaz velkých filmových skladatelů, Holy Vehm hrají experimentální death metal/grindcore atd. Společná je pro všechny „podprojekty“ bravurnost jejich provedení, a to jak po technické, tak po kompoziční stránce a taky jistý atmosférický a často „soundtrackovitý“ dojem, fascinace filmovou hudbou je prostě znát.

V sestavě se kromě multiinstrumentalisty Spruance (jen naživo vystřídal kromě různých kytar i svoji elektrickou, modifikovanou verzi nástroje bağlama/saz a klávesy, často v jedné skladbě) ten večer představil Timb Harris (Estradasphere aj.) – housle a kytara, jako basák (a občas klávesák) Toby Driver z Kayo Dot, na bicí excelentní Kenny Grohowski (jinak hrává s různými jak metalovými kapelami, tak jazzmany včetně Johna Zorna) a na klávesy a sem tam i kytaru Matt Lebofsky.

Začalo se klasikou, resp. předělávkou Danse Macabre (původně jí složil jistý Camille Saint-Saëns v roce 1874, schválně si pusťte originál, možná to znáte). Kromě živých houslí se ostatní nástroje vcelku vkusně suplují trojící kláves, Spruance a Driver je co chvíli střídají s kytarami, ke konci vše graduje a metalově se přitvrzuje, v tak malém počtu hráčů naprosto luxusní provedení. Spruance (s vizáží dobráckého čaroděje) mění kytaru za saz a modří už vědí, že teď dojde na „vůně Orientu“, tudíž Ishraqiyun. Jako první mi jako na přání hrají mojí oblíbenou, skotačivou The 4 (Great Ishraqi Sun), následuje svižná a rytmicky ruko-noho-hlavo-lamná Fast, v obou se perfektně prolínají tradičněji znějící orientální pasáže s (math)rockovějším přitvrzením, pak dochází i na Vajra, sem tam se i zaimprovizuje, atmosféricky napíná a pak návrat k hlavnímu tématu. No k dokonalosti chyběla už jen ta The 3, tak snad příště. Ke slovu se znovu dostává normální elektrická kytara a UR (tedy surfrocková) verze The Sophia's Theme ze „soundtracku k neexistujícímu Giallo horroru“ Le Mani Destre Recise Degli Ultimi Uomini (jinak album projektu Traditionalists). Z toho pak zazněla ještě třeba Zombievision a i něco dalšího. Pak nastal opět návrat ke klasice – jak jsem pak zjistil, šlo o ToccatuB-moll od Eugèna Gigouta, řekněme v jakémsi symfo-deathmetalovém provedení :). Zní to asi hrozně, opak byl pravdou – kombinace to byla skvělá. Vůbec oproti koncertu před 3 lety v Brně byl metal letos v setu SC3 více zastoupen. Došlo ještě na jeden „provařenější“ cover - a to Personnae: Halloween od Carpentera (tu melodii určitě znáte), aneb jak se dá z jednoduchého motivu vystavět skvěle gradovaná a občas fakt nářezová rock/metalová záležitost. Z hudebníků je po celou dobu cítit zápal pro věc, radost z hudby bez ohledu na žánr – zvláště Spruance a Harris po celou dobu paří, je znát i naprostá jistota v instrumentaci. Zvláštní pochvalu zaslouží bubeník Grohowski, co pár skladeb vlastně musel úplně změnit styl a techniku bubnování, což tedy museli i ostatní, u těch bicích to bylo znát ale nejvíc, a zvláště když si vezmu, že jel jen jako „live member“, popatřil se s tímto úkolem mistrovsky. Nakonec se dostalo na ještě jednu skladbu, která nás v duchu přenesla kamsi na Přední východ – Tistriya. A pak už to vypadá na konec. „Šéfové“ se ale nechají sic nepočetným, ale nadšeným publikem vytleskat a vyvolat zpátky a dochází ještě na pořádně dlouhý přídavek, jehož identifikací si nejsem jistý, část byla asi improvizovaná a po asi hodině a čtvrt dlouhém vystoupení je skutečně konec.

Následuje nákup vinylů, ke kterým dostáváme i jistý „bylinný bonus“ :), který nám pak zpříjemňuje čekání na ranní vlak, pokec se členy kapel i jejich sympatickým „booking agentem“, od něhož se mj. dozvídáme, že SC3 se snad příští rok konečně podívají do Prahy, nejspíš po boku francouzských FAT32 a českých Už jsme doma.

Pro mě se jednalo o jeden z nejlepších koncertů asi nejen tohoto roku a vydatnou ukázku radosti z muzikantství všeho druhu. Jediné, co mě mrzí, je, že se u nás podobné spolky evidentně netěší takové přízni, jakou bych jim přál. Ať už byla nízká návštěvnost způsobena pondělkem, překoncertovaností, slabší propagací nebo nezájmem ostravského a okolního publika (pár lidí naopak dorazilo i z více než 300km vzdálenosti, ať už z Čech nebo Slovenska), škoda… vaše… my si to užili.