Tentokrát něco lehčího. Post-punk/gotická retro-vlna mohutní a valí se vpřed, nové kapely rostou jako (jaderné) hřiby po dešti, její příznivci nadšeně juchají nad autenticitou „revival“ kapel á la Spectres, The Bellicose Minds, Belgrado, Arctic Flowers, Night Sins apod. Sám si občas něco takového poslechnu, nemůžu ale říct, že by mě nějaká z těchto kapel víc oslovila a po pár skladbách většinou vypínám. Raději sáhnu buď po „staré klasice“, nebo kapelách, které z žánru vycházejí, ale neustrnuly ve vývoji, obohacují ho o vlivy odjinud a vytváří fungující fúze. Ze „starých pánů“ bych vzpomenul na And Also the Trees, z novějších třeba The Soft Moon.

Beastmilk můžeme do značné míry označit za „další retro“ a nemůžu říct, že by do žánru přinesli něco zcela nového. Jasně, jsou tam slyšet Joy Division, The Cure, Christian Death, v těch ostřejších punkrockových pasážích třeba i Misfits. Někomu to zase prý připomíná i Depeche Mode. No, dejme tomu, ono „depešákům“ by se to skutečně líbit mohlo. Za inspirací, na rozdíl od většiny dnešních klonů, ale zašli ještě dál do minulosti než na přelom 70. a 80. let. Některé skladby a pasáže tepou mnohem více rytmy typickými pro šedesátkový surf rock, jeho vliv je patrný i v kytarách a to nejen co se týče jejich zvuku. Tenhle surfing se ale odehrává za temné noci na vlnách Baltského moře (když jsme v tom Finsku) a ještě k tomu v lednu. Ke zvuku jen dodám, že nemám žádných výtek, vše zní přesně tak, jak má a jak to mám rád (basa!), točilo se v GodCity Studio u Kurta Ballou (Converge jsou údajně jejich fanoušci a Kurt se jim sám nabídnul).

Beastmilk si vlastně jen šikovně vzali a poskládali to, co na těch starých kapelách bylo dobré a fungovalo a navrch přidali (na poměry žánru) velkou porci instrumentální a aranžérské zručnosti (některých detailů a vychytávek si člověk všimne až po čase). A energie. Climax je deska našláplá od začátku do konce, lehounce jí dochází dech snad jen na několika málo místech druhé poloviny (Nuclear Winter, Surf the Apocalypse – přičemž ani tyhle skladby bych neoznačil přímo za slabé). 8 z 10ti skladeb jsou tu naprosté hity. Některé z nich mě zpočátku až odrazovaly svou chytlavostí – několikrát se balancuje na hranici určité „popové vlezlosti“, což obecně nemám moc rád. S přibývajícími poslechy tuhle věc házím za hlavu a už se jen bavím. I tak mě asi nejvíce oslovily ty pomalejší, delší, chladně-gotickou atmosférou nasáklé skladby jako Ghosts out of Focus a poslední Strange Attractors. Když tu zmiňuji tu temnotu a chlad, nutno také říct, že jí skvěle vyvážili energičností a nadhledem patrným i v textech, kde různě přehánějí, parodují, nebo zvrhle romantizují různá témata točící se okolo paranoie období studené války, hrozícího nukleárního konfliktu, apokalypsy a smrti (vzpomněl jsem si i na Fallout).

Největším kladem téhle nahrávky je ale pro mě Kvohstův zpěv. Ano, tohle je hodně subjektivní záležitost, ano, možná jsem zaujatý, ale jeho zpěv pro mě zvedá úroveň Climax o nejeden stupeň. Tenhle člověk mi prostě strašně sedí nejen barvou hlasu, ale i způsobem, jak s ním pracuje a jak se dokáže do své role položit a stylizovat – ale tak, že mu to pořád věřím. Přesto zůstává jasně rozpoznatelný a svůj a je jedno jestli zpívá v black metalu, psych folku nebo post-punku. Vlastně mi tímhle přístupem začíná připomínat Mikea Pattona.

S hodnocením je však potíž. Pokud bych hodnotil čistě „zábavnost“ nahrávky, to, jak moc mě to baví poslouchat (a že jsem jí slyšel opravdu hodněkrát), pohyboval bych se někde kolem čísla 90. Snažím se být ale objektivní (haha), zachovat si chladnou hlavu, mít na paměti, že je to vlastně pořád „jenom (retro)post-punk-rock“. Nelze mluvit o žádné genialitě, objevitelství apod. Prostě mimořádně povedená žánrovka se skvělými nápady, energií, atmosférou a zpěvem.

PS: Největší šleha je ale stejně Forever Animal z předchozího EP. A klipovky níže podle mě nejsou těmi úplně nejlepšími skladbami na Climax.