Řecká scéna mi k srdci nikdy tak úplně nepřirostla, protože kapely jako Septic Flesh, Rotting Christ nebo Varathron byly na můj vkus až moc melodické a přímočaré, pročež se mi jejich desky, krom těch úplných majstrštyků, dost rychle oposlouchaly. Ve stínu těchto velkých jmen ale zůstává kapela, které nemůžu říct jinak, než créme de la créme "kultů", a to sice Necromantia a její první dvě desky Crossing the Fiery Path a Scarlet Evil Witching Black. (Před dvěma týdny se mimochodem Necromantia vrátila s deskou To the Depths We Descend…)

Když se podíváte na obal EP Cult of Eibon s názvem Lycan Twilight Sorcery (název tak trochu jak ze ságy Stmívání), které mě v roce 2017 dost zaujalo, je jasné, že se nejen estetikou hlásí právě ke kultu Necromantia. Kupodivu to ale neudělali, jak je obvyklé, zpraseným zvukem, za který se schová pár nedomrlých riffů, ale právě naopak, znamenité riffy postavili do popředí zvuku, zamíchali do toho dost heavymetalové atmosféry, pár thrashových vlivů a my si mohli pošmáknout na nově pojatém, ale v podstatě naprosto dřevním black metalu.

Po dalších čtyřech letech máme nyní co do činění s debutovým LP Cult of Eibon, které vyšlo na renomovaném labelu a svým obalem se přihlašuje k jiné legendě: The Black a jejich Priest of Satan, čili opět přiznávka raných devadesátých let.

Recept zůstal v podstatě stejný. Někdy jsou ty odrhovačky až moc jednoduché a vlezlé (The Dreamer and the Morning Star), ale většinou jako pořádná metalová zábavovka, která neurazí ani hledače riffů, deska Black Flame Dominion funguje. Při prvním seznámení s ní jsem se potěšeně usmíval prakticky po celou dobu poslechu. Otazník se vznáší nad tím, jestli takovýhle dřevní black metal bude někdo chtít poslouchat i v roce 2021, a nebude to jen jakási ironická retro poklona / ikona. Vzhledem k množství reedic starých desek si myslím, že publikum pro tenhle oldschool se určitě najde. Dokonce si dovolím říct, že Cult of Eibon by nemuseli oslovit čistě jen máničky, nebo fotry, kteří přísahají na staré kulty. Cítím tady totiž dost velkou zaťatost (v dobrém smyslu) takže bych se ani nedivil, kdybych potkal mladého imidž metalistu s džískou, kde mezi Accept a Megadeath najdu nášovku Cult of Eibon. Ironicky? Sám nevím, nakolik mám tuhle kapelu vnímat seriozně, jisté je, že borci se berou smrtelně vážně a jejich epos, byť to Thy Mighty Contract 2 není, se docela povedl.