Rune Grammofon je v rámci jazz/noise/rockovejch experimentů zavedenej pojem, kterej tady snad nemusím představovat. Ten výčet skvělejch nahrávek je dlouhej, od MoHa!, Ultralyd, přes Stiana Westerhuse nebo Jenny Hval, až po Supersilent - v tomhle katalogu je těžký šáhnout vedle. Ale člověk občas zapomene a vrátí se až po delší době. Žárovka se rozsvítila nedávno, projíždím internety a koukám na novinku Defeat od Fire!, jedný z norských stálic poslední dekády.

Stálice sice ano, ale sestava je proměnlivá. Základ je trio Gustafsson, Berthling, Werliin (sax, basa, bicí), okolo kterýho se točí tu větší, tu menší počet dalších muzikantů. Pro bohatší, rozmáchlejší kusy tu je Fire! Orchestra, kterej v určitejch iteracích čítal kolem třicíti lidí z rozmanitejch zákoutí jazz/noise/improv scény. Nahrávky, co vycházej přímo pod jménem Fire!, jsou komornější, prim hraje základní trio a aspoň na posledních pár deskách to byla povětšinou strohá, bezútěšná záležitost.

Muzika Fire! je často ohlodaná až na kost, bicí basa jedou hypnotický rytmy, nad kterejma náladu tvoří improvizace na ságo (a na Defeat i na flétnu). Gustafsson je na freejazzový scéně pojem a je ho radost poslouchat. Jednak občas překvapí pazvuky, který dokáže na ságo vyloudit (což v týhle impro scéně není až tak výjimečný), ale hlavně je jeho styl hodně náladovej a intenzivní, a krom experimentů zvládá tvořit i silnou atmosféru. Když jsem ho viděl naživo jammovat s partou místních muzikantů ve Vilniusu, bylo to krásně bezprostřední právě díky tomu, jak přirozeně zvládal i během free-jazzovejch divočin hrát na city.

Novinka Defeat drží tradici, důraz se klade na strohou, hypnotickou improvizaci, která se pohybuje v kruzích, ale nestojí na místě. Oproti předchozím nahrávkám jsme ale v dechový sekci bohatší o trubku a trombón, který náladu posouvaj směrem k rozvernějšímu světu jazzovejch big bandů, a trochu odsouvaj basu do pozadí. Hravějšímu jazzu se přizpůsobuje i rytmika, která místy nakažlivě houpe až noha začne bezděky dupat do rytmu. Třeba hned při první A Random Belt. Rats You Out, drží basa a bicí našláplej groove, a když se k tomu zhruba v půlce přidá chytlavej nástup dechů, tak se taneční parket může začít plnit. Nebo v Each Millimeter Of The Toad, Part 2, kde se tyhle motivy vracej, aby znova slušně rozproudily krev. Defeat tak je, navzdory strohýmu názvu a přístupu, místy až překvapivě povznášející a nakažlivá deska.