Supersilent jsou na hudební scéně unikátním zjevením, jemuž se téměř žádná kapela ani nepřibližuje. Jejich koncerty jsou zážitkem, který vás pohltí a rovněž obohatí rozšířením představ, jak může hudba znít. Rozhodně patří ke zkušenostem, kvůli kterým se vyplatí cestovat do zahraničí. To si koneckonců několik z nás potvrdilo již před dvěma lety, když jsme vyrazili na výlet na Avant Art festival do polské Vratislavi, kde Supersilent vystoupili jako kvintet s John Paul Jonesem a Stianem Westerhusem. O tom, jak jsme z této akce odjížděli nadšení, si můžete přečíst zde. V moment, kdy se objevila informace, že Supersilent zahrají letos v Praze, bylo okamžitě rozhodnuto, že živé vystoupení těchto Norů nejen chci, ale i musím zažít znova.

Díky festivalu Alternativa jsme se ve čtvrtek 10. 11. mohli sejít v netradičním prostoru zamlžené Radlické kulturní sportovny, v jejíž prostorech jsme následně byli svědky něčeho neobvyklého a úchvatného. Tentokrát s sebou Supersilent nedovezli žádné hosty a svou formu hudby představili pouze jako trio. Arve Henriksen, Helge Sten a Ståle Storløkken však nepotřebují žádnou výpomoc k tomu, aby vás naprosto smetli. Ano, hosté mohou jejich koncert ještě obohatit, ale sami jsou natolik vynikající hudebníci, aby vám regulérně zamotali hlavu (a především uši) sami. Překvapením sice bylo, že Arve Henriksen si s sebou nepřivezl bicí, na které v minulosti téměř vždy hrával, ale ani tento fakt Norům nebránil k dosažení obdivuhodných kvalit.

Začátek jejich setu se nesl celkem dle očekávání v klidné poloze, do které Deathprod pouštěl ambientní plochy, Storløkken se lehce dotýkal klavíru a Henriksen hrál na trubku. Takto vytvořili krásnou darkjazzovou atmosféru, které netrvalo dlouho, než navodila husí kůži. Po postupném zdronování a hlavně přidání rytmiky nabral koncert na obrátkách. Ståle se za klávesy postavil a svou hru razantně zrychlil, Helge pustil mnohem více beatů a i Arve se po odložení trumpety přesunul k laptopu s dalšími elektronickými přístroji. Po chvíli pozorování jeho pohybů mi dokonce přišlo, že měl vedle sebe nějaký nástroj, který používal jako elektronické perkuse. V daný okamžik se hudba přepnula v supersilenťácký trademark, tedy naprosto rozlámanou energickou rytmiku.

Mohlo trvat zhruba dvacet minut, než se nápor zvuků linoucích z beden uklidnil. Set tentokrát rozdělili Supersilent na čtyři podobně dlouhé části. Ta druhá byla ještě o něco více v poklidné poloze než začátek první, poslední dvě opět masivnější. Celkově lze říct, že oproti minulé zkušenosti hráli Supersilent místo noisového nářezu mnohem víc písničkově. Jsou ovšem věci, které k Supersilent neodlučitelně patří, mezi něž se řadí například vokální jam Arveho Henriksena a právě i noise. Obojího jsme samozřejmě dočkali. Arve své zefektované zaříkání předvedl rovnou dvakrát a Helge Sten si tu největší bouři schoval na úplný závěr, který na sebe vzal podobu přebasované dronové vlny, do niž několikrát udeřil hlučný hrom.

I velmi vydařeným zvukem, který rozhodně nebyl super-tichý, o nějž se postaral Johan Kristian Berntsen, byl poslech koncertu jedna velká radost a hodina a půl hudby utekla jako mžiknutí oka. Jsou zkrátka kapely, které by klidně mohly hrát několik hodin, a stejně by to bylo málo. Několik lidí při odchodu mluvilo o koncertu roku, s čím by se dalo souhlasit. Koncert Supersilent je něco, co by měl minimálně každý fanoušek experimentální hudby zažít, jelikož poté, co pozná jeho genialitu, jej bude chtít s největší pravděpodobností si zopakovat stejně jako já. Tohle bylo opět absolutní!

Co se předskokanů Oker týče, tak ti předvedli volnou improvizaci s akustickými nástroji (kytara, kontrabas, trubka a bicí). Místy se jim podařilo zajímavě napodobit různé drone/ambientní zvuky, které se běžně tvoří elektrickými nástroji. Celkově vzato byl ale výkon Oker ve srovnání se Supersilent zanedbatelný.

Foto © Karel Šuster