Tak sem se zase jednou po docela dlouhé době vypravil na koncert Arakainu, páč mi těch pár předchozích nějak unikalo. A hned to byl výroční koncert na oslavu 20ti let existence kapely! Tato „narozeninová párty“ se odehrávala klasicky (jako každý výroční koncert Arakainu po 5ti, 10 a 15ti letech) ve velkém sále pražské Lucerny a to 15. května 2002 od 20ti hodin.

Když jsem dorazil, tak sem zjistil, že je beznadějně vyprodáno! No to je docela milá zpráva, nemyslíte? Aspoň víme, že metalová hudba neumírá, ba přímo naopak, a za to jsem neskonale šťastnej jak malej Jarda! Jako předkapela byla zvolena kapela Törr. Nastoupili ve staré sestavě Roman Izaiáš - bicí, Vlasta Henych - basa, zpěv a nakonec Ota Hereš - kytara, zpěv. No co vám mám k jejich výkonu povídat. Kdo je zná (je snad někdo, kdo ne?), tak ví, že Lucernu pořádně rozpálili. Naprostá většina jejich setu se sestávala z alba Kladivo na čarodějnice a taková, celým publikem vyřvávaná, pecka Válka s nebem to bylo prostě něco!

Ale přejdem k hlavním personám. Arakain měl velký světelný park po celou dobu a dost pyrotechnických efektů taky. Set zahájili písničkou M jako metal a narvali nám jí do palic hodně zostra! Pak následovalo několik skladeb, které jsem nikdy neslyšel; možná že byly hodně staré, protože Aleš Brichta skoro o každé z nich říkal: „tu složil ten a ten, ale teď už s náma nehraje“. Pak se začalo vzpomínat a jelo se od alba Thrash the Thrash směrem do současnosti. Samozřejmě se nevynechalo jediné album, a tak jsme mohli slyšel hymny jako Amadeus, Šeherezád, Ztráty a nálezy, Kamennej anděl, Kolonie termitů, Zase spíš v noci sama, Páteční flám, Adrian, Princess apod. (nešly takhle za sebou). Jediná věc, která se mi nelíbila, že byl to poslední koncert s Alešem Brichtou, neboť ten u Arakinu končí a samozřejmě to bylo z muzikantů cítit (ne hudebně, ale jenom atmosférou na pódiu, nebo aspoň mě to tak přišlo). Škoda. I když po jedné staré pecce Aleš říkal: „Teď padla trochu nostalgie“, tak někdy možná... Hráli asi i z nového alba Archeology, ale to nemůžu posoudit, páč jsem ho ještě neslyšel.

Pak následovala krátká pauza a poté se strhlo peklo na Zemi. Odehrání těch nejsilnějších koncertních taháků! Začalo to řvaním "co je, co je, coje, coje, coje" a hned následující Proč a Gladiátor! Kdo to přichází? No kdo jiný než Lucie Bílá, která nesmí chybět na žádném arakainovském oslavujícím koncertě. Odzpívala dvě věci za bouřlivého aplausu, a to Dotyky a pak nějakou s Alešem. Na pódiu se objevily všechny osoby, co kdy měly něco společného s kapelou a Jirka Urban už si bral španělku. To nemůže znamenat nic jiného než SLEČNU ZÁVIST! A taky, že jo. Díky absenci klimošky v sále, tekutin (myšleno G 10°) a toho, že nemám blackový hlasivky a výdrž hlasu, jsem odcházel totálně vyčerpán, ale zato sem překypoval blahem! Takže, chlapci, jen tak dál, ať vám to šlape minimálně dalších 20 let!