Program živých kapel zahájili domácí Treius. Ti za sebou mají doposud asi jen čtyři koncerty a právě Odysea tak pro ně měla být zkouškou, jak si poradí s početnějším publikem větší akce. Treius svůj set odehráli instrumentálně, jelikož najít odpovídajícího pěvce není až tak jednoduchým úkolem. Naštěstí se šušká, že jejich řady již brzy doplní Peyot (baskytara a zpěv v Underground Theatre), čímž se ono personální propojení mnoha libereckých kapel stane ještě propletenějším. Kapela byla při skládání materiálu ještě v plném počtu, proto jsem neskrýval určitou skepsi ohledně živého vyznění jejich tvorby, kterému bude chybět jeden z nástrojů. Kluci se však s touto indispozicí poprali obstojně a výsledkem jsem byl velice příjemně překvapen. Mísení znatelných vlivů Meshuggah s modernějšími metalovými žánry vyústilo ve slibně se rozvíjející kompozice a pokud spolupráce s novým zpěvákem dopadne dle očekávání, lze se těšit na další libereckou kapelu, která bude mít po hudební stránce scéně co nabídnout. Potenciál zde vidím značný, budoucnost ukáže, nakolik ho Treius využijí. Vzhledem ke zkušenostem větší části zainteresovaných muzikantů jsem však zdravě optimistický.

Také další zástupci podještědského města s malebným pojmenováním Sick, Gore, Suffer se opírají o poměrně bohaté koncertní zkušenosti muzikantů. V žánru powerviolence sice nejsem zrovna kovaným posluchačem, avšak na OEF už jsem ledacos viděl a něco si z toho i pamatuji, tudíž mám ve svých požadavcích ohledně takto zaměřených kapel docela jasno. Hlavním faktorem úspěšnosti je zábavnost, šílenost, pořádně podbasovat a nějak se s ničím moc nesrat. SxGxS toto živě splňovali s přehledem, hopsavá nálada se šířila rychle a snad jen škoda, že to všechno uteklo natolik rychle, že jsem se ani nestihl do tohoto láskyplného křepčení zapojit.

Trojici zástupců domácí scény doplnili Skyburn. Svou tvorbu označují jakožto alternativní rock, kde především ona alternativnost je dostatečně výmluvná. Pomalé melodie se nesou spíše v melancholičtějších rovinách a je velká škoda, že jim jejich sestava nedovoluje do živého hraní zapojit také z jejich skladeb známé violoncello, které obsluhuje baskytarista. Spíše zadumaná hudba měla i živě uklidňující účinky, především díky vítané živosti a upřímnosti jejich vystoupení. V malé kavárničce to pak musí být nádherný zážitek. Snad jen škoda zpěvu, u kterého mi určité polohy příliš nesedly.

V post-rockových LastOfMyKind vidím velký potenciál. Kapela mne při svých koncertech baví především jemnou náladotvorností a příjemnou lehkostí, s kterou se jim daří navozovat až hypnotické stavy. Ani jejich liberecké vystoupení nebylo výjimkou, dokázali plynule navázat na předešlý set Skyburn a skvěle navnadili na chystanou desku, kterou tito usměvaví Pražáčci snad vydají někdy na podzim. Sílu jejich koncertu umocňovaly umně se vrstvící kytary, kterým zručně sekundovala především líbivě znějící basa. O samotném post-rocku se mohou vést sáhodlouhé a erudované diskuze, ale když to funguje, škatulky musí prostě stranou.

Po čistě instrumentálním setu LOMK přišli na pódium o dost ukecanější Křikzticha z Jihlavy. Hip hopu jsem v poslední době otevřený, proto jsem byl zvědavý na nabídku kapely, která zaměřením svých textů i názorů skvěle zapadla do filozofie festivalu. Jejich vystoupení mne ale bohužel zklamalo, na čemž má zásadní podíl především délka setu, která mi přišla za rozumnou hranicí, a také některé ze samplů působící unyle a možná až zbytečně nevýrazně. Křikzticha si ve mně nového fanouška nezískali, koncert mi nesedl a místy jsem se i nudil. Možná příště?

Mírné rozladění však zmizelo hned při první skladbě následující kapely. O Vložte kočku se nedávno hodně mluvilo, nikdy jsem ale s jejich tvorbou nepřišel do styku. A o to větší překvapení mne čekalo. Něco tak bláznivě propracovaného a nesmyslně poutavého jsem nikdy neslyšel, na ten úkaz jsem čuměl doslova s otevřenou hubou a stále nevěřil, co že se to přede mnou právě odehrává. Elektrické housle? Fajn, znám, ale kolik zvuků z nich lze vyloudit, to jsem nechápal. K tomu zpěv/rap se zajímavým frázováním a neotřelými texty, spousta tlačítek a krabiček a efektů, kterým nikdy nebudu rozumět, obyčejně vypadající pianino, tedy sám o sobě nikterak obvyklý nástroj, to vše podporováno zaplaťpánbů zcela konvenční bicí sestavou. Těžko popsatelný mix elektra, hardcoru a ani nevím čeho ještě, ale funguje to náramně, skvostně! Fúzí toho všeho vznikl natolik ojedinělý hudební zážitek, který si prostě potřebuji co nejdříve zopakovat.

No a pak se zřejmě v té pustině široko daleko našel nějaký poustevník, kterému hlasitost systémů a kapel bránila v rozjímání. Přijela hlídka Policie ČR, celých šest vozidel, a nastoloval se pořádek. Kluci z ██████ (ano, nikoli pořadatel či zvukař, ale samotná kapela) byli legitimováni pod pohrůžkou případných právních kroků, pokud bude i jejich vystoupení nepřiměřeně hlasité, což skvělou a dlouho budovanou náladu nenapodobitelně zabilo. Plzeňáci však nakonec překonali strach z doživotního žaláře a odehráli zpočátku trochu rozpačitý, avšak vcelku povedený set. Viděl jsem je v poslední době několikrát, proto bych se nerad opakoval, ale právě ██████ patří na naší scéně mezi ty natolik zajímavé kapely, které i při zahraničních koncertech sklízí zasloužené pochvaly. Mám jejich demo slušně naposlouchané a jimi tvořená temnota mne už poněkolikáté zpracovávala, pohltila a pak zdeformovaného vyplivla. Ani tentokrát jsem nezůstal neuspokojen.

Gattaca a Dáša von Fľaša prominou, ale kvůli značenému časovému skluzu, který zavinili jak páni policisté, tak občas zlobící elektrické napětí, jsem již značně unaven jejich vystoupení vynechal a odebral se na dlouhou a strašidelnou cestu domů potemnělými periferiemi Liberce.

Ještědská odysea i v roce 2013 potvrdila svou důležitost na poli libereckého kulturního dění a znovu ukázala, že UG a DIY nejsou jen sprosté zkratky beze smyslu, stejně jako není potřeba doprošovat se pomoci od města.