65daysofstatic… Kapela, jejíž performance mne vždy lákala a odrazovala zároveň. Kapela, pro niž bylo příznačné vkusné spojení klavíru s členitou rytmikou, pulzujícími kytarami a chytře zakomponovanou elektronikou, to celé v hávu emotivních gradací a zvratů balancujících na pomezí výpravné/filmové hudby. Na posledních albech však klavír ztratil dominantní úlohu, atmosféra se počala rozplývat a 65dos přilnuli zejména ke konvenční elektronice a post-rockovému klišé, což směle přisuzuji „hluchému období“, v němž se plně projevil limit invencí. Zlom chápu v tříleté propasti mezi vrcholným The Destruction of Small Ideas (’07) a diskotékovým We Were Exploding Anyway (’10). Ačkoliv alternativní soundtrack k filmu Silent Running (’11) blýskal na staré časy, na letošním albu kapela zabředla někde vprostřed prolákliny a troufal bych si nazývat ho netečným… Předbíhám záměrně, abych přiblížil mé chápání současných 65dos a mohl se již věnovat postřehům z daného koncertu.

Co se samotného večera týče, ještě před devátou byla Fléda zaplněná tristně. Pár desítek zvědavců v sále bylo vyrušeno v diskuzi vskutku efektně. Vplížení se na pódium a nekompromisní nástup prvního hudebního tělesa podpořený hutným zvukem byl překvapivý a vlažná atmosféra společně s prostorem před kapelou začala houstnout. To byl bohužel jeden z několika příjemných záchvěvů v jejich hracím čase, ač se tedy Australané SLEEPMAKESWAVES (že by kult bezmezerných názvů :)?) zhostili postu předkapely vcelku důstojně. Předvedli crossover s menším žánrovým radiusem, v kterém se originalita hledala stěží. Forma byla jak z post-rockové učebnice: útlum střídající gradaci s kýženým vyvrcholením, nebo jen falešná gradace s uklidněním a tak stále dokola s minimálními obměnami. Slušná rytmika doplácela na melodickou stránku, která často čpěla jak vtíravý parfém puberťačky v zadýchaném autobuse. I po vizuální/pohybové stránce byly bicí s basou živelnější, kytary naopak nepřirozeně uhlazené. Největším neduhem však byla dohraná zvuková stopa typu syntetických smyčců, která nesla povětšinou nešťastně hlavní melodii (strunné nástroje hrály doprovod). Chvílemi totiž celé vyznění posouvala až k hranicím gotických metalů. Světlejší momenty nastaly až v samém závěru australské půlhodiny, kdy došlo i na melodie, jejichž tklivost byla již poměrně upřímná.

Během technické pauzy už klubem proudil uspokojivý počet návštěvníků a 65DAYSOFSTATIC tak měli ideální kulisu. Samotný koncert této britské čtveřice měl několik nesourodých poloh – úvod zapůsobil rozpačitě, skladby byly, jak jsem nerad prorokoval, z novějších nosičů, tanečního charakteru a jejich součástí byla i vskutku děsivá „bubenická show“, kdy do samostatných kotlů mlátili basák i kytarista. Vysvětlení je nasnadě, samply měly místy téměř 50% úlohu, a tak se hudebníci (zejména basák) na scéně čas od času nudili. Nicméně rytmika byla v počátcích opravdu rozbitá a došlo i na několik technických problémů a chyb, což zintenzivnělo už tak výrazně neurotický projev frontmana Joea Shrewburyho, který však ze všech póz působil nejvěrohodněji. Zbylí aktéři se totiž chvílemi pohybovali, jako kdyby si před koncertem vyjasnili taktiku „kroucení se ve jménu vyjetosti“, což bylo zábavné, žel hudbu to neobohatilo. Po skočném začátku následovalo zklidnění, v němž konečně vypluly některé z kvalit, ačkoliv i jemnější skladby naživo trpěly hutnější úpravou či zněly jaksi plytce. Občas se ve skladbách objevil sound kapel jako Explosions In The Sky či Envy. Zvuk byl přitom téměř identický jako u předchozí kapely, jen přechody u bicích měly krabicový charakter a klávesy mnohdy zněly lacině, především v hymně Radio Protector, která byla součástí menšiny staré tvorby v koncertním playlistu. Ta měla v druhé polovině častější zastoupení, 65dos střídavě oscilovali mezi syntetizátory, kytarami a bicími, atmosféra byla uvolněnější a zpětná vazba hlasitější.
 Necelá hodina a půl i se dvěma přídavky uběhla kupodivu rychle. Má všeobecná nelibost vůči přemíře samplů a half-playbacku zůstala relativně pod pokličkou. Na nudu nebylo pomyšlení, na zklamání možná, ale repertoár se dal předpokládat, jen větší dynamičnost známá z nahrávek absentovala. 65dos jsou už prostě dnes jinde, tak se s tím smiř ;)!

(Na KAPLAN BROS už z energických důvodů nedošlo, přestože nakonec dosti možná předčili oba zahraniční interprety.)