Ano, dnešní brzké ráno se opět předávaly ceny Americké filmové akademie. 88. ročník měl moderátorsky na starost Chris Rock. Tohoto herce a komika moc neznám, nejzajímavější mi ale přišlo, že je mu 51 let a vypadá mladší než já (26). Jinak až na pár tvrdých tref a ostřejších narážek za moc nestál. Své úvodní vystoupení věnoval rasové nerovnováze držitelů Oscara, ale téma vydrželo celý večer. Bylo to… jednodimenzionální. Je dobré poukázat na problém ve filmovém průmyslu, ale pokud z toho chci udělat záležitost, která ve tří a půl hodinovém pořadu vyplní tolik prostoru, je potřeba to udělat opravdu pořádně a promyšleně. Letos tedy pomyslný moderátorský souboj s „Glóby“ vyhrál Ricky Gervais.

Baara: Chris Rock by bez posvěcení Akademie nemohl hnout ani prstem, i kdyby byl bílý. A Akademie se chytila za nos možná až příliš tvrdě. Je jasné, že jde o téma mnohem komplexnější a širší, než jaké pojme Hollywood. Možná ho měla Akademie přiznat a okomentovat, něco slíbit v návaznosti na předchozí prohlášení, ale nezaplavit jím celý večer. Dát důraz spíš na to, že na barvě pleti, sexuální orientaci nebo pohlaví by nemělo záležet, než vyladit večer jedním směrem. Protože to opravdu bylo paradoxně dost nudné a černobílé, a to i přesto, že existenci problému nikdo nepopírá.

Ale přejděme k samotnému předávání cen. Ceny za scénáře braly Spotlight (ještě o něm bude řeč) za původní scénář a za adaptovaný scénář The Big Short (více v recenzi). Už padlo, že většinu „vedlejších“ cen pobral Mad Max. Bylo jich hned šest (střih, kostýmy, make-up, výprava a obě zvukové kategorie). Mad Maxovi to rozhodně přeji, je to film, který to v těchto všech kategoriích ostatním rozhodně natřel a je nehoráznou audiovizuální jízdou, která se zastavila, jen když došel benzín. Prostě šílená honička stojící na zběsilosti a originálním „post-apo“ designu - tenhle film se tolik vymyká tomu, na co jsme u „akčňáren“ zvyklí, že myslím, že se jednou stane mezníkem žánru (podobně jako třeba druhý Terminátor). Vizuální efekty tentokrát neskončily v galaxii „far, far away“, ale v rukou tvůrců sci-fi Ex-Machina, která pojednává o zkoumání vztahu člověka s umělou inteligencí ve formě ženy s realistickou tváří. Kameru pak obdržel Emmanuel Lubezki, o jehož působivých záběrech jsme již psali v recenzi Revenanta. Cenu za hudbu pak obdržel Ennio Morricone za The Hateful Eight. Možná šlo o čestného Oscara, protože na něj Ennio musel čekat tolik let. Popravdě si totiž konkrétní hudbu z filmu moc nevybavím; asi ji Tarantino moc překryl tradičními „retro vypalovačkami“, které do svých filmů (zdánlivě nesourodě) umisťuje.

Baara: Dominující Mad Max v technických kategoriích potěšil velice. Možná mohla do písku padnout i soška za režii, my na Marastu bychom se určitě nezlobili. Ennio Morricone dostal, jak už to tak někdy bývá, Oscara pozdě a Akademie může být opravdu ráda, že to u klasiků jako je on nebo Martin Scorsese stíhá dříve než in memoriam, i když třeba ne za nejlepší kousky.

Nejlepším dokumentem se stala Amy, samozřejmě pojednávající o předčasně zesnulé zpěvačce Amy Winehouse. Nejlepším cizojazyčným filmem byl zvolen Son of Saul - zabývá se životem v koncentračním táboře. Tento film jsem bohužel ještě také nestihl, ale na nápravě už se pracuje. „Animák“ pak vyhrála pixarovka V hlavě. Ač výčet „hlavních“ emocí ovládajících hlavní hrdinku je poněkud skromný, minimálně animaci a nápad filmu ocenit musíme. On už toho má Pixar požehnaně a vlastně je takovým hnacím motorem a metou pro studia ostatní.

Baara: Jedna malá poznámka k tomuhle animáku. Upřímně, každé dítě potřebuje slyšet, že je naprosto normální být tu veselý a tu smutný. Že by nebylo smíchu bez pláče a radosti bez smutku. Nic není černobílé, a ačkoli Pixar to vzal přes oranžovou a modrou, oslovil i mnohé z nás odrostlejších, co už víme své. A tohle, sakra přesně tohle by měl film dělat!

Je tradicí, že program Oscarů vyplňují nominované písně. Letos se však živě předvedly pouze tři z pěti nominovaných a upřímně, výběr letos nic moc. První zastupoval jistý Sam Smith, který byl nominovaný za píseň Writing's on the Wall, která je z letošní „bondovky“. Šlo o nezajímavou a táhlou popíkárnu zazpívanou protivným falzetem. Pokud zpěvák má řádný rozsah a ovládá ho, je to určitě k obdivu, ale proč by se někdo chtěl v těch výškách topit celou skladbu? Každopádně tato píseň to později vyhrála. Druhým na řadě byl jistý The Weeknd, který představoval svou Earned It. Na něm byl pro změnu nejzajímavější jeho účes, který vypadal, jako kdyby interpret hlavou přizdil černé štěně a to mu pak zůstalo na hlavě přilepené. Píseň byla k filmu 50 odstínů šedi, který letos bodoval a ovládl Zlaté maliny. Poslední píseň měla na starost Lady Gaga (tu i znám). A ta jako jediná předvedla opravdu důstojné představení a navíc na živo zpívala bez problému, i když u toho dělala… kreace. Navíc její píseň Til It Happens to You měla i sdělení a následný příchod obětí sexuálního obtěžování (snad to nebyl jen casting) měl očekávaný efekt. Tato píseň je titulní k dokumentu The Hunting Ground, jenž o tomto problému pojednává. Nejlepší ale byl samozřejmě Dave Grohl, který zahrál Blackbird od Beatles jako doprovodnou skladbu k pásmu věnovaným osobnostem z filmového průmyslu, jež minulý rok zemřely (včetně vzpomínky na Miroslava Ondříčka).

Pojďme se však poohlédnout za výsledky hlavních kategorií. Vedlejší ženskou roli opanovala Alicia Vikander. Letos spolu s Domhnallem Gleesonem tvoří dvojici herců, kteří toho v tomto roce stihli požehnaně a všechno se jim dařilo takovým způsobem, že od nich lze v budoucnosti očekávat velké věci. Alicia Vikander (mimo jiné též Ex-Machina) sošku dostala za svůj výkon ve filmu Dánská dívka, kde ztvárnila neskutečně podporující a trpělivou postavu, která se musela vyrovnávat s proměnou svého manžela v ženu. Alicia Vikander byla naprosto přirozená a různé změny situací podávala tak hladce, že člověk opravdu zapomínal, že ta paní prostě dělá, co má na papíře napsáno. Vedlejší mužskou roli obdržel Mark Rylance. Tom Hardy, kdyby nebyl věčný představitel drsňáků a šílenců, by, být okraden takhle sterilním, byť kvalitním, výkonem, zaplakal. Tedy z toho, co jsem měl možnost vidět, protože dokoukat obé chtělo určité sebezapření – někdy jsou i kvalitní tv/film-počiny prostě nudné a bez náboje. Dosud jsem M. Rylance viděl jen v minisérii Wolf Hall, kde však hrál úplně stejně jako v Mostu špiónů. Za nejlepší ženský herecký výkon se Oscarem může pyšnit Brie Larson za Room. Naprostý souhlas. Ten film se z větší části odehrává na čtyřech metrech čtverečních a je to takové drama, že vám potí i klouby prstů. Ale to už jsme u Leonarda DiCapria, který se konečně dočkal a dostal za svého třičtvrtěmrtvého stopaře sošku. Není co dodat, je to prostě fakt a čekalo se na to dlouho. Sice by si nejspíš jeho jiné výkony tu sošku zasloužily už dříve, ale je to asi jak za čekání, tak za drsné natáčecí podmínky. Svou režisérskou kondici potvrdil Alejandro G. Iñárritu a druhý rok po sobě mu opět přistál zlatý mužík v ruce. Jak už bylo řečeno v recenzi, tvrdohlavost se někdy prostě vyplácí. A pak možná největší překvapení – nejlepším filmem se stal Spotlight. Film o novinářích, kteří rozkryjí monstrózní rozměry zneužívání dětí v katolické církvi - film je pečlivě převyprávěnou pátrací novinářskou akcí se vším, co do toho vstupuje a je podobně realistickým pohledem do práce investigativních novinářů, jako byl třeba seriál The Wire pohledem do práce policie.

Baara: Nesmíme zapomínat, že Oscary nikdy nebyly, nejsou a nebudou jen o dobré filmařské práci. Herci často dostávají ceny za politicky/společensky/morálně významné role, u filmů může nad bezchybnou či novátorskou filmařinou převládnout významová rovina filmu. Někdy prostě vyhraje menší film s velkým tématem. A proto není vítězství Spotlightu možná zase až takovým překvapením. A ano, DiCaprio má Oscara. Platí pro něj už výše řečené, že možná za některé předchozí výkony než za ten aktuální, čemuž odpovídala i jeho děkovačka. Může se začít mluvit o něčem jiném. Ale proč ne, Hollywood potřebuje hvězdy klasického ražení a DiCapriovi patří uznání nejen za herectví, ale i za jeho cílevědomost a uvědomělost.

Závěrem lze říci, že se nejen rozdaly sošky, ale nakouslo i několik problematických témat, dočkal se Leo a k tomu nám ještě vkusně zaagitoval za boj proti globálnímu oteplování – proč ne, co bychom zase dali za to mít normální jaro, léto, podzim a zimu.

Baara: Ceremoniál mohl být jistě zábavnější a lépe balancovat mezi až přílišným počtem závažných společenských témat. Letošní Oscary budou ale, doufejme, vzpomínány nejen kvůli show kolem DiCapria a bojkotu některých černošských herců, ale také díky Revenantovi, Šílenému Maxovi a Spotlightu. Protože co se týče oceněných filmů a tvůrců, rovnováha mezi společenskou relevancí a filmovým uměním udržena naštěstí byla.