Taliáni Ad Nauseam nepatří mezi typické death-black kapely. Svým přístupem připomínají akademické muzikanty, kteří tvoří sofistikovanou hudbu v ne zrovna přístupném zvuku a formě. A jelikož se jejich letošní album určitě objeví v bilancujících žebříčcích za proběhlý rok, položili jsme jim i v souvislosti s nadcházejícím vystoupením na Josefstadtu pár otázek.
Odpovídal kytarista a zpěvák Andrea P.
--- --- ---
Máte venku novou desku Imperative Imperceptible Impulse , na níž je slyšet velké množství i kompoziční práce. Co jste jí chtěli sdělit, čím jste chtěli posluchače zaujmout?
Netvoříme s ohledem na posluchače. Prostě skládáme podle svých možností, abychom uspokojili sami sebe. III je cesta do hudební kompozice, je to výlet do nevědomí, cesta do propasti. Velká část z ní vznikla jako průzkum, zkoumání nových zvukových podob inspirovaných velkými díly minulosti. Hudba je pro nás všechny největším zájmem a obrovskou vášní. Všechno má svůj důvod, nic nebylo předem naplánováno, prostě to přirozeně vyrostlo jako vyvíjející se živá bytost.
III je skoro hodinová deska a není na ní ve více než osmiminutových skladbách moc momentů, kdy by se dalo vydechnout. Pro orientaci by z hlediska dramaturgie možná pomohly dvě tři kratší skladby, nebo byl záměr posluchače v hudbě doslova „utopit“?
Opět, nic nebylo děláno s ohledem na posluchače, upřímně řečeno, nás žádný jiný posluchač než jsme my sami, nezajímá. Říkejte si nám sobci, ale mít za cíl bavit lidi je pro nás recept na vnitřní vyhoření. Hudba se vám bude líbit jen tehdy, když s ní budete rezonovat. Jde o cestu, kterou umožní vykonat uvnitř sebe sama. Pokud se to i jiným lidem líbí, dobře! Pokud se jim to líbit nebude, taky dobře! Kdybychom chtěli dělat hudbu, která se primárně líbí lidem, asi bychom už dávno přestali hrát.
Když mluvím o naší hudbě, nikdy nepoužívám slova „písničky“, je to prostě něco jiného. Každá „skladba“ byla složena s inspirací z mnoha různých žánrů, ale struktura vychází z klasické hudby. Obvykle jsou v „historii“ skladeb symfonie, kvartety, komorní hudba a tak dále. Stejně jako kniha má svůj začátek, mnoho vzájemně propletených linek a konec. Je to příběh, cesta. Aby byl příběh dobrý, musíte ho udělat zajímavým a k tomu potřebujete čas na jeho rozvíjení. Každé dílo si prostě žádá čas, který potřebuje ke své plné, kompletní existenci. Myslím, že nikdo rozumný by neřekl, že Dostojevského Zločin a trest je příliš dlouhý, nikdo si nestěžuje na to, že by nějaké Šostakovičovo mistrovské dílo bylo moc dlouhé.
Nástroje si ve vaší hudbě „povídají“, vedou komplexní mnohočetný dialog. Vedle Deathspell Omega a Gorguts by asi jako další velký vliv mohla být klasická hudba. Jde vesměs o náhodu, kdy podobnou hudbu posloucháte jen pro zpestření, nebo se jejímu studiu opravdu věnujete a chtěli jste i aplikovat konkrétní postupy?
Náhoda to není. Jak jsem již uvedl, všichni jsme „hudební nerdi“. Posloucháme velmi široké spektrum žánrů a stylů. Mně osobně se klasická hudba vtiskla do paměti v útlém věku, protože moji rodiče se jí intenzivně věnovali. Jakmile s ní jednou začnete, bude vás provázet navždy. Dalo by se říct, že s DsO a Gorguts souzním právě díky klasické hudbě, protože ve tvorbě obou najdete zřetelné stopy avantgardy/novodobé klasiky minulého století.
Hrajete jako kvartet, tři nástroje jsou strunné. Album je doslova protkáno navzájem se doplňujícími linkami, necítili jste své hráčské obsazení jako limitaci pro vyjádření některých nápadů? Nechyběly vám v sestavě další nástroje, nebo je současná forma pro vaše myšlenky naprosto dostačující?
Ano, standardní metalový kvartet je dost omezený, zvlášť pokud si uvědomíte, že dva nástroje ze čtyř jsou stejné, v paletě zvukového spektra není až tolik možností. Když si vezmete průměrný orchestr, možnosti jsou s tolika nástroji nekonečné. Ale taky lze namítnout, že většina nejlepší hudby, která kdy byla napsána, je pro klavír. Takže se snažíme vyjádřit maximum, co je v našich tónových možnostech. Proto já (kytara) a Matteo G. (kytara) nikdy nehrajeme zároveň to samé. To by bylo nudné a přišli bychom o výrazové možnosti. Polyfonie je z mého pohledu jednou z věcí, které dělají hudbu zajímavou.
Bavíme-li se o nástrojovém obsazení, nelákalo by vás zkusit vyloženě orchestrální skladbu, nebo složit něco se symfoňákem? Nebyl by to vaší optikou byl kýč? Poskytl by vám zvuk orchestru dostatečné prostředky pro vytvoření kýženě zlé, vzteklé atmosféry?
Ano, orchestrální party se mohou snadno stát kýčovitými, pokud jsou zjednodušené jen na podporu kytar, jak je to časté u mnoha symfonických blackmetalových kapel, když ve své hudbě používají klávesami generované smyčce. My jsme ale úplně jiný případ, protože všechny orchestrální party jak v Imperative Imperceptible Impulse, tak v Nihil Quam Vaquitas Ordinatum Est jsem nahrál nástroj po nástroji já. V každém orchestrálním partu je 30 až 100 linek houslí, klavírů a dalších nástrojů, které jsou nahrány jedny přes druhé, aby vznikl plný zvuk. Byla to hrozná práce. Jedna minuta hudby obvykle vyžaduje 3-4 dny práce jen na nahrání. V NQVOE, v Key To Timeless Laws, je dokonce sólo na disonantní housle. Ano, skládání plně orchestrálních partů mě docela baví.
Zvuk alba je i přes přehršel nesouladných tónů (disonancí) hodně ladný a vylazený, zásadní u něj je přirozenost a čistota. Jak dlouho vůči nahrávání zabraly následné produkční práce? Neuznáváte moderní, zkompresované produkce?
To není otázka důvěry, to je otázka zvuku. Jsem zvukařem kapely od roku 2003, takže nejsem žádný nováček a komprese je pro mě nesmírně užitečný a citlivý nástroj. Pokud se použije správně, dokáže slepit nástroje dohromady, aby to znělo jako celá kapela. Při nesprávném použití ale způsobí, že kapela zní ploše, jednorozměrně, nudně a nesrozumitelně. Stačí si vzít jakoukoli složitou extrémní moderní produkci a zaměřit se na kytary, když se ozvou vokály. Jste ještě schopni dobře vnímat, co kytary dělají? Zaměřte se na basovou kytaru, když se objeví dvoukopáky. Baskytara (pokud tam nějaká byla!) zázračně zmizí. V té nejkomprimovanější zmizí všechno na 70-100ms při každém úderu kopáku (poslechněte si „whoosh“ efekt činelů, jen jako příklad!). Pokud jste o tom nikdy neslyšeli, stačí si na internetu vyhledat „loudness war“. Od začátku roku 2000 studia stále více nadužívají kompresory a limitéry, aby z nahrávek získala větší hlasitost, a obětují tak dynamiku, trojrozměrnost, prostor a čistotu. Po tisících testů a poslechů jsme dospěli k závěru, že nejsme ochotni nechat naše desky znít trapně, jen abychom zvýšili průměrnou hlasitost. Na to má přece každý knoflík hlasitosti. Deska nikdy nebude znít hlasitě, pokud nebude mít dynamiku. Abyste měli hlasitost, musíte mít měkkost.
Už jsme řekli, že zvuk novinky je hodně organický a příjemný na poslech, taktéž velmi živý. Nemůžeme se však zbavit pocitu, že v některých frekvencích trochu chybí hutnost, tudíž působí i méně agresivně. Jste s výsledkem furt spokojeni, anebo je něco, co byste udělali jinak? A myslíte, že veškerá vynaložená energie, aby album znělo, jak ve výsledku zní, se oplatila, než kdybyste nahrávku někomu poslali třeba na standardní mix/master? Docení fans úsilí vaší mravenčí práce?
Jsme v historickém momentu, kdy posluchači konečně poznávají, že moderní produkce zní ploše a bez života. Stále ještě mnozí stále vnímají moderní produkci jako „silnou“, ale roste smetánka hudebních nerdů, kteří mají dost zkušeností, aby pochopili, že tak to není. A není to otázka vkusu, je to objektivní fakt, stačí si to jen přímo srovnat. Na to je potřeba porovnat moderní produkci s dynamickou při stejné RMS hlasitosti, což není snadné, pokud nemáte daw. Jakmile se do toho ale pustíte, pochopíte, že pocit agresivity překomprimované moderní produkce se při srovnání s dynamickou okamžitě rozpadne. Při stejné hlasitosti bude dobře namíchaná dynamická nahrávka znít úderněji a mohutněji, protože je v ní prostor pro plné vyznění perkusivních prvků, moderní produkce bude znít zkresleně a „lacině“. Pokud všechno zmačkáte do čtvercové vlny, nezbude prostor pro „rázové vlny“ kopáku/smyčce, pro groovy baskytary. Ale nechytejte mě za slovo. Existuje super jednoduchý test, který si můžete udělat. Pusťte si poslední album Morbid Angel Kingdoms Disdained (Raw Mastered Version - Mastered by Trey Azagthoth) a porovnejte ho s původním masterem. Master Treye Azatotha je udělaný tak, jak pracuji já. Respektuje dynamiku hudby. Uvědomte si, že nejlépe znějící desky, které kdy byly natočeny (například The Wall od Pink Floyd), jsou udělány právě takto.
Jsem perfekcionista v tom, co dělám, a to až na šílenou úroveň. Vždy, když dokončím mixování/mastering desky, mívám několik let výčitky. Tentokrát jsem měl možnost slyšet III v mnoha profesionálně kalibrovaných poslechových místnostech a výsledkem je, že je to poprvé, co nemám žádné výčitky. Nic bych neměnil. Takže ano, energie (a peníze) vynaložené na zvuk se vyplatí, udělal bych to určitě znovu, protože v současné době neznám žádné studio, které by pracovalo stejným způsobem jako já. Znovu opakuji, že je mi celkem jedno, co si o tom lidé myslí. Časem to pochopí. Záleží jen na tom, že mně a nám v kapele to prostě zní perfektně.
V neposlední řadě začínám spolupracovat s kapelami, které této filozofii nahrávání rozumí (www.mstrsoundstudio.org). Právě jsem dokončil mix a mastering nového alba pro vaše krajany Heaving Earth a italské Continuum of Xul. Rozhodně si je poslechněte.
Z toho, o čem se bavíme, je zřejmé, že hudba Ad Nauseam není žádný střední, natož hlavní proud. Čerpá z disonantního směru deathu i blacku a inspirace navléká do avantgardního kožichu, z nějž vylézají kopyta i řetězy. Kam byste tu vaši „hell symphony“ sami zařadili, čeho byste chtěli hudbou i s kapelou dosáhnout?
Všichni pohrdáme škatulkováním. Dávat hudbě příliš zjednodušené nálepky, tomu se snažíme všemi prostředky vyhnout. Nemá to moc smysl, i když jsme kvůli našemu jazyku a způsobu, jakým funguje náš mozek/vědomí, zvyklí dávat nálepky všemu. Východní filozofie by k tomu měly určitě co říci. Název skupiny je víc než dostačující. My se jen snažíme hrát hudbu, kterou bychom rádi objevili na desce, hudbu, která by s námi rezonovala natolik, až bychom z ní měli husí kůži. To je náš směr, to bude snad naše budoucnost.
Vliv klasické hudby už výše padl. I když je vaše tvorba zuřivá a zlověstná a nedovedu si ji představit puštěnou na párty, jako podkres k výstavě třeba Zdzisława Beksińskiho nebo jako soundtrack do nějakého kratšího filmového úseku by mi přišla adekvátní. Kde dále pro Ad Nauseam čerpáte vlivy, dokázali byste si sebe představit jako skladatele filmové hudby tak, jak dnes zníte?
Seznam kapel, skladatelů a vůbec umělců všeho druhu, kteří nás ovlivňují, je příliš dlouhý na nějaké vypisování. Často se navíc podceňuje síla anti-vlivů. Seznam umělců, které nemáme rádi, je mnohem delší a stejně důležitý, protože nám pomáhají vydat se opačným směrem. Ne, nedokážu si nás představit jako skladatele soundtracků. Momentálně jsme rádi, že zůstáváme u hudby, která je abstraktní. V umění uspořádat akustické vibrace je něco naprosto krásného, i když se dá namítnout, že film je taky jen uspořádaná sekvence elektromagnetických vln, které dopadají na sítnici.
Nemám texty. Jak si správně význam Imperative Imperceptible Impulse vyložit a jak koresponduje s obalem? Co to na něm vlastně tajemného je? Vidím hory, řeku, vlny, živly… směřuje to pod povrch, někam až za okraj světa? Neparafrázuje to Death Heaven - vaše jméno při založení?
Texty najdeš kdekoli na internetu. Ne, není. Význam textu III je velmi osobní a váže se k velmi temným okamžikům mého života. Většina textů, stejně jako hudba, vychází z podvědomí. Když jsem si text III zapisoval, nebyl mi jeho význam úplně jasný. Na rozdíl od běžných metalových textů není ve své podstatě ničím negativním, právě naopak, je to přepracování, meditace, pohled do sebe sama, uchopení života, hledání hlubšího smyslu. Teď už mi texty III dávají dokonalý smysl. Text je jen sled slov, stejně jako hudba je sled not. V obou případech, pokud s vámi rezonují, s vaší minulostí, s vaším podvědomím, tak je procítíte. Tato rezonance podle mých zkušeností hodně závisí na momentálním stavu a na tom, co právě prožíváte. Nemusí to klapnout hned, ale možná to sepne za několik let, jako se to mně stalo mnohokrát s knihami, hudbou a poezií.
Pokud váš debut byl nabušený, dynamický a neúprosný, III je rozvleklejší a o něco klidnější, rozhodně však divnější, zvrácenější a znepokojivější. Už tušíte, kam se budou kroky AN ubírat dál, nebo jste na III dosáhli zamýšlené formy, kterou už budete jen zdokonalovat?
Nevíme, kam nás život zavede, a tak to má být. Neplánujeme, nerozvrhujeme, prostě nám nezáleží na absolutní kontrole. Další album bude, až uzraje, a ani tím si nejsme stoprocentně jistí. Jde nám jen o to hrát hudbu, která nás baví, a snad v téhle cestě budeme moct pokračovat.
V roce 2015 jste u nás hráli na Brutal Assaultu. Pokud se nepleteme, jednalo se o jedno z vašich prvních live vystoupení, přesto na nás zanechalo výborný dojem. Letos se v rámci „malého Brutalu“ ukážete na stejném místě znovu. Můžeme od vás na Josefstadtu kromě živého provedení nových skladeb čekat něco nového? Přistupujete ke svým koncertům od té doby jinak?
Neradi bychom něco předjímali. Pokud nás chcete vidět, prostě přijeďte. Pro nás hraní na BA znamená hodně, máme k festivalu od roku 2009 velký vztah. Jsme ostatně od toho roku jeho pravidelnými návštěvníky. Zúčastnili jsme se spousty festivalů a pevně věřím, že BA je jeden z nejlepších, alespoň v Evropě.
Děkujeme za vaše velmi zajímavé otázky.
Vložit komentář