MXL: Koncert se připravoval celkem narychlo, a tak volba klubu padla na - pro daný žánr celkem netypicky - hipster meccu Café v Lese. Kapacita prostoru cca 200 lidí jasně předznamenala vyprodanou show a rozumným počtem prodaného lupení se podařilo předejít nesnesitelné tlačenici, i když horko bylo i tak s každou další kapelou zvící pekelného chřtánu poblíž zemského jádra.

vihkav: Už jsem měl pomalu pocit, že to pracovně nestihnu. Nakonec jsem musel oželet jen Heaving Earth v předchozí večer. Tato návštěva byla dlouho anticipovaná, protože i když Akhlys nemám naposlouchané do detailu, čekal jsem, že tahle kultovka bude naživo fungovat. Jako startovačka osvěžil příjemně hořký Chříč.

Antares: S pomalu blížícím se koncertem amerických Akhlys vyvstávaly na mysl dvě otázky. Jak klub Café v Lese obstojí v obecném měřítku a jaký se zde podaří vyprodukovat zvuk. Hudba pekelníků zpoza oceánu je přeci jen z těch náročnějších. Stěna hluku linoucí se z třech řadovek může dát zabrat i zkušenému uchu.

MXL: Výběr předkapel měl dvě kritéria: aby to nebyl occult BM a nestala se z toho jednolitá černokněžnická bubushow a také záměr představit bandy, které na podobných akcích často nevídáme. V případě Sól a Naurrakar dokonce došlo na dvojkoncert bicmana, který si ten večer ve výhni pódia jistě užil svoje.

vihkav: Tak tedy k předkapelám. Sól jsem viděl jen jednou, a to před Vanhelgou v Rockberry. Tam je (byl?) ten prostor tak na prd, že si ani kapelu téhle velikosti neužijete, pokud nejste úplně u pódia. Přesto jsem měl pocit, že to byly jen nějaké jejich začátky a nijak extra mě to nechytlo. Tady to na startu taky moc netlačilo, brzy ovšem začala kapela sypat velice zajímavé melodie. Zpěv byl docela upozaděn, ale atmošce to neubíralo a uprostřed setu jsem si řekl, že jsem konečně po dlouhé době na pořádném koncertě. Kua, serte do tý Prahy ty blacky, vždyť je to tu samej folk a revival.

Plzeňákům se podařilo skvěle navnadit na zbytek večera. Vlastně jde o takový obyčejný atmo-black a to se mi na nich právě líbí. Nepotřebujou jít do nějaké avantgardy, aby přesvědčili o kvalitě. Naplno jsem jim věřil, co hrají, a ve výsledku se stali naprosto vhodnou první kapelou.

MXL: Ten den se hrálo přesně dle harmonogramu a úderem osmé spustili plzenští BM atmosférici Sól a nejen já jsem na ně byl zvědavý, neb mi naživo pokaždé proklouzli mezi prsty. Kapela personálně provázaná s tělesy jako Somniate, Et Moriemur či zmíněnými uranobijci, nahrála za deset let působení pro mě zdařilé CD Shattered Affection a příliš často k vidění/slyšení nebývá. Bílé masky bez výrazu emocí kontrastovaly s hudbou, která je naopak emocemi nabitá po střechu a její smutný a depresivně truchlící black byl asi nejpřístupnější produkcí toho večera. Paradoxně to vyhráli i zvukově a jejich sound vyzněl nejčitelněji. Muzika sólistům šlape obstojně, ve výsledku drive live provedení překonal zvukový záznam debutu a u mě spokojenost. Zdeněk za mikrofonem byl určitě zajímavější než na desce a jeho vokál nepostrádal určitý zoufalý a hysterický patos, který parádně sedl. Ani po více než čtyřiceti minutách Sól nezačali nudit a odezvu měli solidní.

Naurrakar toho má odehráno podstatně víc a buď se líbí nebo ne, ale rozhodně je nelze odzívat pro jejich intenzivní nasazení v plynových maskách a totální vyhlazovací rokec. Navíc aktuální Uranfaust považuji za velmi zdařilou placku a mám ten matroš naposlouchaný i z koncertů na loňském ETEFu či nedávno v mladoboleslavské Farářově sluji, kde zahráli s naprosto neznámými, ale vynikajícími Švédy Scitalis.

První skladba byla tedy zdrcující náser s přebuzenou basou, ale to se rychle dalo do pořádku. Kapela holduje přímočarému a nekompromisnímu blacku lopaťáckých dělníků z podzemí jaderné elektrárny a dočkali jsme se ultimátního masakru, protože kluci do toho šli jako vždycky hodně do plných a tentokrát i možná o trochu víc. Ačkoliv někomu české texty a deklamace zabývající se atomovou apokalypsou pod taktovkou samotného Lucifera můžou přijít srandovní, mně se to právě proto líbí a činí to z Pražáků velice originální záležitost. Palby jako Mota Natas, Neradost lidstva, Mrtvý vítěz, Člověk, chyba či Acta, Non Verba věnovaná Olze Hepnarové a její vražedné kratochvíli s náklaďákem na chodníku v Holešovicích, to mě sakra baví. Armageddon, který ocenil již slušně zaplněný klub, a to měly stupně Celsia ještě vystoupat. Každopádně brutální ždímačka se sbírkou oprátek. Naurrakar stojí za to vidět, nelze zůstat lhostejný.

vihkav: Naurakkar dle mého nelze nikdy brát příliš vážně. I tak ve mně každé živé setkání zanechalo úplně jinou stopu a zvuk zde dělá hodně. Nutno říci, že mi nikdy nepřišli jako nic extra kvůli solidní dávce cringe v textech a zpěvu. A aspoň pro mě nejde o cringe, který by byl nějak kultovní, jako například War For War, prostě je to taková sranda, ze které si já příliš neodnesu.

Tohle bylo moje počtvrté a z viděných koncertů asi nejhlasitější a nejvíc námrdoidní. Druhou polovinu jsem si docela užíval, když se dalo na hudbu hezky zaházet řepou, zatímco bubeník jel své naprosto precizní výplně. Nedá se upřít ani dobrá kytarová práce, která zase více vynikala na předchozích koncertech, ale mohlo to být i setlistem. Asi kapelu nikdy nebudu oslavovat v takové míře, jako ostatní, ale jo, byla to prdel.

MXL: Coloradský démonický kvartet Akhlys pracuje se strukturami velmi sofistikované hudby, která dělá z Američanů a jejich okultně-mytologického BM poslechovou lahůdku. Jenže na koncertě je to jiná síla. Čtveřice v kožených maskách, v nichž by našel zalíbení i Hannibal Lecter, nás od počátku zahlušila totálně přetriggerovaným soundem, do něhož jel po celou dobu darkambientní drone s vytaženým zpěvem, až na kytary nějak nezbývalo míst. Infernální klepec natáhl do nitra klubu všechny dosud pendlující postavičky a byl to mocný kazatelský počin. Zvukař od Vypsaný Fixy se snažil, první Pnigalion byl ale doslova tortura a panika, co to kurva je!? V Tides of Oneiric Darkness už si to sedalo, a pokud někdo nečekal, že mu to bude v rohu u baru hrát pěkně do ouška a dal si práci s vyhledáním optimálního zvukového spotu, mohl si začít vychutnávat ďábelskou hostinu naživo.

Antares: Vzhledem k otřesným podnebným podmínkám panujících ve sklepení hipsterského doupěte jsme zbaběle vynechali support ve znamení českých náladotvůrců Sól a kovotepců Naurrakar. Tímto se jím omlouvám, ale my se zcela jistě ještě někdy setkáme.

Okolo desáté se přesouváme opět do útrob klubu překřtěného na Pivo v Lese. „Zvuk uvidíme, ale hlavně, že konečně dorazili,“ znělo z úst kolegů. Ano, Američany si tady již delší dobu přál kde kdo. Tomu odpovídala i návštěvnost. Parta okolo Kyla Spanswicka začala takřka na minutu přesně a tedy okolo půl jedenácté nastalo to, čeho se mnozí obávali. Z repráků se po zlověstném intru začala linout stěna neidentifikovatelného hluku. Kdo skladby Akhlys zná, melodické linky si domyslel, zbytek si musel vystačit s hradbou bicích.

„No, tak ten zvuk nakonec tak nevyšel,“ utrousil po první skladbě kamarád. Druhý opáčil. „Mám asi vosm piv a je to skvělý.“ Inu, každý po svém. S dalšími kousky se zvuk pomalu lepšil, ale o žádnou hitparádu se nejednalo. Melodie se staly alespoň maličko čitelnými a nešlo o vyložený průser. Absolutno se ale bez pomoci psychedelik neblížilo. Za to atmosféra se se stoupající teplotou blížila k opravdovému infernu.

vihkav: Když začali hrát Akhlys, souhlasím, že nebyl zvuk ideální, ale po druhé skladbě už by se tak nazvat dal. Pořadatel pohlídal ze všech koutů a stáli-li jste v záběru pódia, nebylo si absolutně na co stěžovat. Co se týče kapely, nejsem si jistý, jestli se k ní úplně hodí vybrané masky, ale můžu o pódiovce aspoň říct, že je hodně originální.

Prezentován byl naprosto super koncert plný temného zaříkávání, osobité hudby a hypnotizujících repetic, a když jste měli pocit, že už má song končit, dostavila se další opakování, která vás uzemňovala až do úplného úmoru. Tahle sataňistická muzika má kurevsky něco do sebe a naživo potvrdili, že i bez živých kláves udělají atmo jak prase. O spoustu těchto pekelných atmosfér se dokázaly postarat kytary samotné a v tom je slyšet velké skladatelské plus.

MXL: Akhlys působí live mnohem brutálněji a esoterická řezničina nabývá jiných rozměrů. Trochu větší prostor dostaly tracky z Melinöe, jako třeba hned další Succubare. Delší stopáž skladeb umožnila dobrou orientaci ve slyšeném a ze šesti nebo sedmi skladeb se postupně vyklubala dotěrná noční můra, která coby astrální hydra nahlodávala veškeré duševní jistoty posluchačstva. The Dreaming Eye mě slušně rozebírala na molekuly, hudba jest to hypnotická a vampírská. Amíci nepolevovali, v pekelném ohni a kyslíkové dietě klubu jakoby se vyžívali a přidávali na intenzitě. Psychotické repetice dostaly kdekoho do varu a závěrečnou Consummation jsem prožíval v podivné letargii mouchy chycené v síti. Škoda, že to neslyšel kardinál Duka nebo jiný z činovníků církve svaté. Kult!

vihkav: Slyšel jsem od některých, že zvuk byl na hovno, ale ti jedinci často nestáli v záběru pódia, nýbrž někde na straně, odkud ani nebylo vidět. Vždyť z takových míst to nikdy nezní ideálně, ať už jste kdekoliv, takže nechápu, proč se nesrali do kotle. Vždyť v druhé půlce tam bylo místo pro dalších deset lidí. Jasně, malá klubovka má své limity, ale tady si ani nic lepšího představit neumím a jsem se zvukem naprosto spokojen. Byl přec ještě o level výš než na předkapely. Nebyl žádný nástroj, který by byl upozaděn nebo nevynikal. Zajímalo by mě sice, jak by to v budoucnu vyznělo jinde, ale nemám si na co stěžovat. A jakožto chorobný stěžovač na zvuk si myslím, že to už je co říct.

Prostory Café v Lese jsou dobré a pro mě to zde byla premiéra. Co se týče kapacity, hodnotím počet prodaných lístků jako tak akorát. Chápu, že není lehké sehnat prostor na poslední chvíli, takže palec hore. Na nějaké menší blacky je klub jistě dokonalý a doufám, že na ně bude ještě využit.

Antares: Nezbývá než doufat, že se Američané po návštěvností podařeném koncertu opět ukáží i s lepším zvukem. Takto se pro mě osobně jednalo o spíše průměrnější koncert, který se z mysli pomalu vytratí. Jak je ale dobře známo, reporty jsou ošemetná záležitost. Po osmi pivech nebo v jiné části klubu se mohlo jednat o vrchol koncertní sezóny.

MXL: Takže jak se v lesním Caféčku zadařilo? Hodnotím pozitivně nasazení klubového i pořadatelského crew, klapalo to bez zádrhelu. Lidi přišli, udělali parádní atmo a znamená to, že víc kvalitního BM by Praze určitě prospělo. Zvukově asi podle toho, jak si kdo našel místečko, ale top to nebyl, klubík má na tuhle muziku a takovou návštěvnost prostorové limity. Na druhou stranu to byl ten genius loci, co udělalo akci pekelnější. Rozhodně se pro podobně laděné akce může s CVL počítat i do budoucna.

Závěrečná poznámka už jen k samotným hudebníkům z Akhlys, kteří byli naprosto v pohodě, neměli problém se se svými příznivci pobavit a dost si to užívali, ačkoliv jinde hráli v mnohem větších klubech. To, že v předposlední den desetidenní jízdy Evropou vyprodali značnou část merche, mluví za vše. Bohyně nočních můr v Praze zaťala dráp a těším se příště. Třeba i na další z Naasových kapel.

Fotky © R von Vihar & Pavel Kovalančík