Každý rok potřebuji očištění hlukem při živé performanci belgické post-metalové mše Amenra. Ať už mám na mysli otevření, vyčištění a zase uzavření ran dávných traumat či šrámů čerstvě vzniklých. A pro aktuální dobu plnou nejistoty, stresu a strachu to platí dvojnásob.

Amenra vydala poprvé u Relapse Records jako duchovní spásu očekávanou, kritiky i fanoušky vlídně přijatou post-metalovou poezii De Doorn a oznámila evropské turné s japonským emíčkem Envy a britskou princeznou violoncella Jo Quail. Envy však kvůli pandemii turné absolvovat nemohli, a tak bylo turné přeloženo na příští rok.

V nouzi po živé katarzi nás ale Amenra nenechala. Poutníci z Church of Ra pokryli Evropu akustickými koncerty. Jejich šepotem promlouvající performance jsou vzácnost, většinou vystupuje Amenra ohlodaná až na kost z hlučné, temné stěny do intimního přítmí ve vlámských regionech. Přestože zde družina z Kortrijku akusticky a rovněž ve Futuru hrála v roce 2017 po vydání alba Mass VI, stále nám Obscure Promotion naservírovali událost, která lze označit jako svátek.

Část publika byla usazena na židlích, zbytek stál za nimi a po stranách. Obavy o hlasitém mluvení či jiných rušivých zvucích vycházejících z bezohlednosti či neschopnosti trpělivosti mezi skladbami i v jejich průběhu byly překvapivě mylným hříchem. S prvními tóny vycházejícími z kruhu na pódiu, do něhož se muzikanti postupně přidávali jako při skutečné mši, bylo zřejmé, že tento večer opravdu bude unikátní. Až tak, že zamrzlí lidé část vystoupení netleskali. Budiž ticho…

Akustické vystoupení Amenry bylo vystavěno na velmi minimalistické akustické i elektrické kytaře, i přesto se každé hrábnutí do strun zařezávalo do nejhlubších vrstev vědomí, skromné rytmické sekci, tklivých houslích, a bylo doplněno o husí kůži navozující zpěv pravidelné členky akustického kruhu Femke De Beleyr. Tento magický prstenec, z něhož vycházel meditační klid, podepíral Colinův andělský zpěv a recitace. Hlasem pevným, jistým, bezchybným a nevinně čistým dokázal zpěvák emocemi podlamovat kolena a nejednoho návštěvníka Futura přinutil k očisťujícím slzám.

Amenra není pouze o hudbě, v uměleckém vyjádření zde hraje významnou roli hluboký vizuální koncept korespondující se zvukem a jeho myšlenkou. Ve čtvrteční večer to nebylo jinak, performance byla zasazena do ponuré estetiky trnů, černých, divokých větví a studených chrámových zdí s úsporně nerušivým osvětlením. Vedle pódia navíc stál velký bílý kříž, ale myslím si, že tato rekvizita byla poněkud zbytečná.

Těžko hovořit o vrcholech tak uceleného vystoupení, ale i zde nějaké byly. Například cover folkové písně Song to the Siren od zpěváka a kytaristy Tima Buckleye a textaře Larryho Becketta. Verze Amenry získala na tíži a hloubce. Byl to jeden z těch momentů, jehož nejsem schopen vyjádřit slovy. Budiž slzy. Nejduchovnější zážitek nastal s uctívanou A Solitary Reign a velmi uvolňující byl také cover od Zjefa Vanuytsela, folkový kousek Het Dorp (ach, ta vlámština je radost). Z nového alba De Doorn zazněla De Evenmens a Voor Immer. Colinovo recitování má na mě nezměrný dopad, v té hloubce myšlenkového oceánu se topím, a ve Futuru tomu nebylo jinak.

S Deemoed akustická mše končí, kruh se pomalu rozpadá, když jeho jednotlivé články odcházejí. Tichý křik, tichá bolest. Stejný efekt jako při tradičních mších, ale intimnější cesta k cíli. Obdivuji, jak dokáže Amenra ve své intimnější, melancholičtější podobě zbavené masivního hluku a hutné temnoty působit bolavě. A zároveň konejšit, zahřát u srdce. Je vám špatně, ale někdo vám s již prožitou bolestí v očích řekne, že to bude dobré. Takový projev lidskosti mi koncert připomněl.

Fotky © Kateřina Vestfálová, Obscure Prom.