úterýmIZZY: Sobotu nastartovala opět deathmetalová vstávačka. Tentokrát japonští Coffins. Jejich death metal je poměrně pomalý a jednoduchý. Sóla místy zní, jako by si je kytarista vymýšlel přímo během koncertu a ne vždy se trefil. Kupodivu ale měl jejich set solidní koule a opět mě bavil. Netřeba být virtuóz ani génius k tomu, aby to správně šlapalo.
Angelmaker vynechávám a na afterparty se utvrzuji v tom, že jsem udělal dobře. Jejich pitomý deathcore mě začal vyloženě nudit už během prvního songu a ani dva vokály jej nezachránily.
To Akercocke naopak mile překvapili. Během půl hodiny mě jednak přesvědčili o své hudební zručnosti během progresivnějších pasážích, které vkusně skloubili s tvrdšími momenty, a také o tom, že to umí i solidně rozjet. Když na to přišlo, jejich deathmetalové pasáže patřily vlastně k tomu nejtvrdšímu, co jsem během festivalu slyšel. Brutalitě se holt meze nekladou a je potěšující ji slyšet i v kytarovými kudrlinkami a klávesami propletené hudbě.
MXL: Únava z neustálého popíjení a marného volání deště nemohla zabránit zástupu fanatiků podpořit staré deathové progresivce Ackercocke. Už loňské album Renassaince in Extremis vydané po deseti letech záhrobního mlčení dávalo tušit, že jsou pentagramem znamenaní Angláni v jateční kondici. To se definitivně potvrdilo i ono odporné zářivé a prosluněné sobotní dopoledne. Zpěvák a kytarista Jason Mendonça s licousy lehce připomínal člena Hell´s Angels zavelel načíst setlist otevřením sedmnáctileté whiskey Horns of Baphomet, v níž došlo na typické střídání několika poloh vokálu. A Jason neměl ani v hardrockem čpících polohách problém, stejně jako s hlubokým murmurem a skřeky. Ackercocke v první polovině propluli letitým archivem, až teprve s pátou skladbou přišel otvírák poslední desky Disappear. David Grey je ďábelský bubeník a rozhodně patřil mezi nejlepší tohoto ročníku. Není divu, že jsme na jeho umění koukali s otevřenýma tlamama. Pekelník mimo jiné bubnoval i s Australany The Berzerker, což mluví za vše. Vysoká instrumentální i kompoziční úroveň provázela celé vystoupení a kytarovému umění Paula Scanlana pomáhal divoce pařící klávesák. Druhá polovina setu byla věnovaná songům z Renassaince a ukázalo se, jak brutální dokáží tito téměř padesátníci být. Všechno sedlo a pro fandy tance kolem kotle s hříšníky dokonalá lahůdka. Příště v noci, prosím!
bizzaro: Sobotního dne se naše grupa do areálu dostává až na Northlane, byť jsem Ackercocke chtěl také vidět. Ale závěrečného dne se už po pěti dnech a nocích při dlouhé sobotě holt šetřilo silami (a dopíjely zásoby neasi). V tu chvíli Australané hráli Citizen, otvírák poslední desky Mesmer. Z ní zazněla i Intuition a musím říci, že z alb mě stále populárnější kvintet extra neoslovuje. Živě to však byla jiná. Jak mě na deskách jemné pasáže trochu iritují, živě v jinak docela hutném soundu působily osvěžujícím dojmem. Trošku jsem si říkal, jak do brutalí sestavy zapadnou, ale celkově Northlane živě zněli o dost tvrději, skoro bych ani neřekl, že hrají metalcore, spíš až djent, i když pro něj zde absentovaly typické zasekávačky. Groovu zde ale bylo na rozdávání a musím říct, že do konce setu, z nějž jsem už poznal jen závěrečnou Quantum Flux, neodešel. Jo, v klubu by to muselo být dobré.
A pak nastoupili jejich „krajané“ (v sestavě opět byl Jakub Žitecki) Plini, kteří za sebou měli skoro týden v Karlových Varech na festivalu/hudebních kurzech Musicians, kde vyučovali. Nové EP Sunhead usměvavého a zamyšleného týpka s kytarou nabouchal Chris Allison, který je sice trošku větší hračička a asi i víc „jazzman“, ale razantnější hra Troye Wrighta mi malinko chyběla, byť možná jen pocitově. Jenže Plini se na novince, s níž set i zahájil (Salt + Charcoal), profiluje spíš rockově, takže tahle změna možná byla chtěná, ale neřekl bych že potřebná. A pak už set jede jak po másle. Handmade Cities, brutal Heart, u níž Plini říká „Trošku mě lidi děsíte, ale zas na druhou stranu cítím, že mě máte rádi,“ další novinka Kind, rofrázovaná Other Things a Selenium Forest z EP Other Things a Electric Sunrise z debutu. Nejsem hippiek, ale tolik lásky vyvolané hudbou jsem kolem sebe necítil pěkně dlouho, až se mi málem draly slzy do očí (a ne, neměl jsem žádný podpůrný „suplement“), ale hudba je prostě něco neuvěřitelně krásného, magického a dokáže člověka zasáhnout do nejhlubšího nitra a Plini to dokazuje každým tónem. Tak jako před dvěma lety, i tentokrát měl Plini famózní zvuk, neuvěřitelný úspěch, pomaloučký happy circlepítek a objímací wall of death. Akorát to bylo strašně krátké.
LooMis: Plini si na Brutalu rezervují zajímavé poobědové hrací časy – opět lehce po poledni a opět vedro. To nicméně nebránilo početnému davu fanoušků, aby si v klidu poslechli inteligentní metal, který takhle kapela produkuje. Sám Plini opět s bravurou zvládal mile, vtipně, přesto jakoby zakřiknutě, komentovat dění na pódiu i pod ním – poznamenal, že ho skladba fanoušků “lehce děsí” a jestli teda můžeme udělat “něco jako náměstí nebo kruh nebo něco”, což stejně jako posledně vyústilo v nejpomalejší wall of death a circle pit v letošní verzi BA.
brutusáček: Ach ano, Plini se vrátili do josefovské pevnosti nabalzamovat naše sluchovody. Zrovna v sobotu to bylo víc než potřeba. Před setem Australanů ještě stihli hasiči pokropit obecenstvo a zaručeně si připsali největší počet vyskandování. Pak už spustili svoje jemnohraní progresivci. V celé pevnosti se rozezněly krásné, melodické a uhrančivé melodie, až se z toho i samotný Bizzaro rozplakal štěstím. Veškeré skladby byly zahrané s lehkostí a úsměvem na tváři, byla radost pozorovat všechny aktéry. Plini si ze současných moderních metalů berou ty nejlepší ingredience a umí z nich vytvořit opravdovou písničku. V současnosti top v žánru, který se na Brutalu svým přístupem a civilností na jednu stranu vymyká, na druhou dokonale zapadá. Příjemná čtyřicetiminutovka.
No, kázáníčko Integrity by v menším klubu, nebo možná i na oriental stage, vypadalo jinak (úvodní Vocal Test tak docela zapadla, ale tady ten sobotní pařák pro Integrity hrál). Dwid Hellion kázal, kytary roznášely síru a sóla mohli někteří metaloví kolegové tento víkend závidět. Integrity u mě velké podium ustáli.
MXL: Clevelandští démoni Integrity jsou se svým hardcore metalem celkem zjevem mezi podobně vyznívajícími spolky. A to především proto, že mezi jejich oblíbená témata nepatří sociální otázky nebo politika, leč výhradně záležitosti hororové, okultní a protinábožensky chorobné. Chovatelé vlkodlaků tak spustili těžkotonážní masírku, která ale zdaleka na publikum nefungovala tak, jak bych čekal. Lidi sice pařili, nicméně únava byla znát. Přesto jsem s uspokojením zaznamenal fláky jako Scorched Earth, I am the Spell nebo Sons of Satan.
onDRajs: Do areálu přicházím za kobercového náletu Origin a mé obavy se ihned naplnily. Zvuková katastrofa! Ruku na srdce, Origin nikdy nebyli živě žádná zvuková lahůdka, ale tohle bylo fakt moc. Navíc jim ještě k tomu chyběl trpasličí basák Flores. Ještěže má kapela frontmana Keysera, který jejich vystoupení přidává vtip a šmrnc, který za jeho účinkování měli i Skinless. „No jo, basáka jsme ztratili někde na letišti. Nechcete za něj někdo zaskočit?“ ptá se publika. Hledá se „air bassist“ (fakt nevím, jak to přeložit). A jo, na stage hned leze jakýsi vlasatý mladík a celou jednu skladbu točí vrtulí jako o život, za což je pak Keyserem odměněn plechovkou piva. Ryan se sice snaží, ale nemůžu si pomoct, tahle kapela by měla dávno hrát v pěti, škoda, že na to kašlou. Je to ale zvláštní, lidem zoufalé nazvučení nevadí a paří čím dál víc. Longstreth s vizáží hipíka je sypací pánbůh, mám ale pocit, že jeho styl stejně jako celá skupina stagnuje. Trochu jsem se ve skladbách ztrácel, hrály se spíš novější věci, ale i klasická Portal zazněla. Tak snad příště?
MXL: Origin jsem sledoval z bezprostřední blízkosti a je obdivuhodné, jak v osazení kytara/bicí/zpěv/airbass dokázali ustát nepřízeň osudu. Znělo to sice tak trochu jako na zkušebně, ale vidět Johna Longstretha za bicími v akci by byl asi zážitek kdykoliv. Kytarista Paul Ryan nejen makal na pražcích, ale snažil se Jasonovi maximálně sekundovat s vokály. Ten se jako frontman ukázal slušným tahounem i v neúplném obsazení. Lidi nakonec zmrzačenou kapelu mohutně podpořili, tak alespoň něco.
LooMis: Pokud z nasypanýho death metalu Origin zůstanou jenom bicí, kytara a zpěv, nevidím moc důvod to sledovat. Nevím, proč Mike Flores nedorazil, ale jeho basové eskapády tam chyběly. Angažování air baskytaristy bylo sice zpestřením pódiové show, ale to bylo tak všechno.
brutusáček: Ano, hráli bez basy, teda vyjma z davu vytaženého air basisty. Origin jsem tak sledoval z backstage a oči po celý set ulpěly na bubenci Johnu Longstrethovi. Totalní drum clinic, tak úsporná hra a přitom takový pekla. Ten člověk neudělá ani milimetr pohybu navíc a pořád valí jako mašina. Víc než zajímavý zážitek ze setu Origin, od kterého jsem čekal top death metal celého festivalu, no tak snad příště.
onDRajs: Na Arkhon Infaustus jsem šel ze zvědavosti, Francouzi black metal umí léta. Místo černého kovu jsem ovšem dostal spíš smrt kov, tedy death metal. A vůbec to nevadilo! Kdo čekal blackovou maškarádu, ostrouhal, celé se to točilo kolem plíživých a bahnitých riffů á la staří dobří Immolation. Ve skladbách sice byl znát sirnatý odér, ale death tu jasně dominoval. Navíc mi to přišlo celé hrozně agresivní, až fyzicky nepříjemné, nervózní. Takhle nějak sugestivní si tenhle žánr představuju.
mIZZY: Francouzi Arkhon Infaustus byli pro pár známých nejlepší kapelou festivalu. A je pravda, že to do davu nasypali ukrutnou silou. Jejich prezentace byla ještě více deathmetalová než na albech. Za tento dojem může z velké části i vokál, který Deviant držel spíše v hlubších polohách. K tomu, aby i mě rozsekali, chybělo málo, nestalo se však. Možná za to mohla únava z vedra, chabější využití dvojhlasů nebo absence větší posedlosti. Čekal jsem každopádně o trochu víc.
AddSatan: Z Arkhon Infaustus mám podobné pocity jako mIZZY. Osobně mi to tedy přijde víc jako death, než black metal i z desek, hlavně co se týče Orthodoxyn (zazněly z něj skladby When They Have Called a Trigrammaton), které je místy tak moc ve stylu Immolation, až to smrdí vykrádáním (a peklem samozřejmě). Ale asi to bylo živě opravdu ještě o krůček blíže k death metalu, jak zvukem (mohl být lepší, ale šlo to), tak vokálem. Jo bylo to dobré, něco dost, hodně Satan, nasypané i zatěžkané, ale něco málo tomu chybělo (hm, no vlastně mám tenhle dojem i z desek).
MXL: Arkhon Infaustus byli asi jednou z největších mlátiček festivalu. Ačkoliv se Frantíkům dostává úcty především mezi BM publikem, můžu konstatovat, že také já na deskách i na koncertě slyším mnohem víc rouhačského DM. Perfektní násyp a technické riffování mělo sílu kopat přítomné do prdele s rozběhem. Trochu monotónní vokál jsem snesl, ale vyvolávání rohatýho bylo trochu úsměvné.
AddSatan: Na Geography of Hell jsem šel vlastně na blind… no přiznám se, že jsme se chtěli spíš jenom rozvalit na pohovku, ale zaujali mě. Na pódiu tři postavy v jakýchsi amorfních maskách a kapucích (pozor kapuce!) a směs zrnitého, pulzujícího power electronics, industrial/noise ruchů, chvílemi se to slévalo až do monotónnější drone masy, to ale nemyslím negativně, bylo to zvláštně opresivní a letargicky příjemné zároveň. Většina hluků byla tvořena elektronicky, ale jeden ze členů občas mlátil kladivem do sudu, do plechu, rachotil s kovovými předměty, nebo drhnul tyčí (pravděpodobně vybavenou mikrofonem) o kovovou zábranu před pódiem, dělalo to celkem zajímavý randál. A do toho roztomilá projekce s atomovými výbuchy, zničenými městy apod. veselostmi. Místy jsem u toho sice trošku poklimbával (mj. kvůli horku, byť nebylo tak strašné jako ve čtvrtek), ale většina setu se mi vlastně celkem dost líbila.
mIZZY: Z Geography of Hell si pamatuji několik minut totálního noise výplachu a sirén. Poté poměrně tvrdě usínám. Pomohlo mi to však nabrat síly na zbytek dne.
onDRajs: Dog Eat Dog? Jen pár skladeb a z dálky. Jako teenagera mě zas tolik tahle kapela na katafalk nepoložila, takže jsem při aktuálním poslechu nepociťoval žádnou větší nostalgii. Spíš naopak. Věci z All Boro Kings byly v pohodě, jenže to by do toho nesměl kecat zpěvák, který udělal z kapely namachrované hvězdy a ze sebe totálního tlučhubu. „Tohle je Brandon Finley, zatleskejte mu.“ „Budeme vydávat nové album, to bude šleha.“ „Nejlepší těžká váha.“ Atd. Tohle okázalé vytahování, jako kdyby kapela byla nejlepším a nejdůležitějším článkem HC scény, jsem vydržel poslouchat tak deset minut a musel jsem pryč.
MXL: Co říct k Dog Eat Dog? Jako mládežník jsem skejťáckou klasiku All Boro Kings samozřejmě sjížděl tisíckrát. Také díky tomuto albu byl koncert Američanů chvilkami jeden velký mejdan. Překvapením mohla být dvojitá saxofonová sekce z Prahy. Tím ale výčet pozitiv končí. Kapela měla celkem problém své jednoduché HC/punk songy zahrát, dost to skřípalo a John Connor měl neskutečně debilní kecy, které by mu publikum žralo možná v roce 1995. Jako vzpomínka na staré časy fajn, taky jsem si poskočil, ale podruhé bych je vidět nemusel.
LooMis: Dog Eat Dog byla spíš jedna velká párty, kterou na pódiu organizoval John Connor. Sice se zapřísahal, že kapela tu dlouho nebyla a bude se teda hodně hrát, ale přišlo mi, že minimálně polovinu hrací doby se kecalo a rapovalo, kdy si mezi jednotlivými skladbami John pouštěl předpřipravené smyčky. Mnohokrát také zdůraznil jak má rád Českou republiku a řada muzikantů, se kterými pracoval, mělo k Čechám blízko. A česká účast byla v sestavě DED hned dvojnásobná, když na safofon se představil „Pouzí“ a na barytonsaxofon jeho sličná kolegyně Dáda. Jádro repertoáru se naštěstí skládalo právě z opěvovaného debutu, takže show si mne udržela až do konce – No Fronts, Pull My Finger a nejvíc samozřejmě Who‘s the King, kdy jsem si na starý kolena taky povyskočil.
onDRajs: Nocturnus AD? Totální zklamání! Co to jako mělo být? To byl fakt koncert, nebo spíš jen veřejná zkouška? Mně to spíš přišlo jako nechtěná parodie – banda vrzajících staříků hraje skoro třicet let staré fláky, které už nedokáže zahrát. Působilo to hrozně amatérsky. Na sci-fi death zapomeňte, tohle byl opravdu „OLD“ school. Jasně, někdo může namítnout, že to bylo aspoň autentické. Neskrývám obdiv ke zpívajícím (nebo skřehotajícím) bubeníkům, zejména v takhle extrémní muzice, jenže Browning nedotahoval ani vokál, ani svou hru na bicí. Navíc zvuk byl tak zastřený a zahuhlený (to bude asi ta autenticita), že ani nevím, jestli vůbec hrál na dvojšlapku nebo to po „ulrichovsku“ šidil.
mIZZY: Nocturnus AD už tedy pozorně sleduju. Na velkém pódiu jim to však moc nesedlo. Klávesy se ztrácely a ani kytary příliš netlačily. Až jsem si říkal, zda je to opravdu ta správná kapela, kterou tolik lidí opěvuje. Mike sice sypal poctivě a kytaristi své hmatníky nešetřili, ale většinu času jsme na sebe s kamarády házeli jen zmatené pohledy a před koncem odešli. To na nedělí afterparty působili jako úplně jiná kapela. Jednak jim pomohl diametrálně lepší zvuk, který měl ve Vopici fakt koule a celkově jsem z nich cítil větší energii i nadšení. O 100 % lepší!
LooMis: Nocturnus AD mě zklamali zvukově. Co naplat, když vidíte, že se muzikanti snaží, ale klávesy jsou sotva slyšitelné a sóla často končí nedokončené v tichu? V Black Psu jim dokonale seděla atmosféra undergoundu. Tady dostali prime time (návštěvnost nicméně na to nevypadala), který si nechali proklouznout mezi prsty. Mike Browning by si měl definitivně vybrat, jestli chce bubnovat (chce!), nebo zpívat. Ale musí si uvědomit, že to, co zvládal v minulosti, už je dneska daleko obtížnější. Ale přece jen, je to moje oblíbená kapela, mrzí mne, že jsem nemohl dorazit na BA after párty, a budu se těšit na avizovanou desku, ze které zazněla skladba Empty Chamber(?), jinak zbytek byl vybrán výhradně z debudu The Key a nemohla chybět ani vzpomínka na účinkování v Morbid Angel (Chapel of Ghouls).
bizzaro: Na závěr „cover kapela“ hrála cover Morbid Angel. Tak jako v Praze před devíti lety, šlo i tentokrát o zbytečnost. Je potřeba se připomínat starými úspěchy? Jakoby to bylo to nejvíc, co se autorovi podařilo, a proto s tím furt prudí a všem připomíná „to já jsem spoluzakládal Morbid Angel“. V každém případě Nocturnus AD byli, co do standardních „hudebních měřítek“, slabí. Ale to i před devíti lety v Praze, byť pak koncert druhý den v Německu byl moc dobrý, viz report z obou dnů. Na velkém podiu ale Mike Browning aka vůdčí osobnost trochu působil jako amatér. On ale na ty bubny až tak neválel ani před těmi lety, kdy nahrávali své klenoty The Key a Thresholds; z té ale AD nehrají, neb Browning už nebyl autorsky tak zapojen. A i když bych se normálně takovéhle kapele hlavně kvůli nedotaženým bicím a pouze striktně do rytmu štěkavému zpěvu asi vysmál a odešel, mělo pro mě vystoupení své kouzlo autentičnosti. Autentičnosti staroby (jak by ne, „dědci“ na podiu stáli u vzniku kapel jako Acheron, Brutality, Xecutioner/Obituary, nebo Morbid Angel), autentičnosti nedotaženosti, ale autentičnosti určité geniality, kdy deathmetalová kapela si do něj troufla zapojit klávesy a věnovat se sci-fi tématice. Takže jako před lety na start Lake of Fire, Standing in Blood a Neolithic. Pak nová píseň The Antechamber, návrat k The Key s Destroying the Manger, další novinka Aeon of Ancient Ones a zas z debutu BC/AD. Otázkou je, proč Browning AD dělá. Jeho kapela After Death (AD) nejede, tak roky stále dokola zkouší oživení starých sumerských textů v robotických tkáních? Jsou nové písně myšleny jako Nocturnus AD a navázání na The Key, nebo jde o tvorbu samotných AD pod jiným, „lepším“ jménem? Buď jak buď, oživit ducha staré doby a udržet původní rukopis se dařilo, tak uvidíme. Hlavně ať si pohlídají nahrávaní (bicích/zpěvu) a nemáme pocit, že jde o zapomenutou nahrávku z roku 1991. Nocturnus AD mě i přes nepřehlédnutelné nedostatky fakt bavili!
MXL: Vykopávky Messiah a o něco později hrající Nocturnus jsem samozřejmě v pravěku poslouchal s nábožnou úctou, ale ani jedna z kapel mě nedokázala udržet více jak pár minut. Mizerné, divně zahrané, bez šťávy. Někdy je lepší zůstat v hrobě. R.I.P.
onDRajs: Další dvě kapely mi posloužily jako kulisa k odpočinku. Rolo Tomassi kombinují mathcore, hácéčko se synťákovým emíčkem. Když hráli zběsilejší kusy, bylo to OK, zadumané pasáže jim ovšem moc nešly od ruky. Navíc mi to přišlo dost na sebe násilně naroubované. Protector? Nikdy jsem nebyl moc velký fanda německého thrashe, ale tihle džínskaři měli ohlas. Zazněly i staré fláky z metalového pravěku a podle mě to bylo vystoupení hlavně pro staré máničky jako vzpomínka na staré časy. Životaschopnější a hodnotnější mně osobně vždy přišla víc zaoceánská verze thrash metalu.
MXL: V nabídce oldschoolových klasik letošního ročníku nešlo nenavštívit vystoupení Protector. Dojmy jsou rozpačité. Hráli se samé hymny z thrashového pravěku, hlavně z alb Golem, Urm the Mad a EP Misanthropy. Problém byl v tom, že stejně jako pojetí skladeb z novějších alb Reanimated Homunculus a Cursed and Coronated vyznívá všechno zpráchnivěle a archaicky. Možná je to záměrem, ale nadšení z poslechu starých válů střídalo rozčarování z amatérské techniky hry a vyznění Němců. Potěšilo zařazení A Shedding of Skin, ale to je vše.
LooMis: Protector předvedli učebnicovou školu starého thrash/deathu, s většími přesahy ke stylu prvnímu. A když stará škola, tak pěkně od prastara – Misanthropy, Apocalyptic Revelations a titulní Golem. Mezi jednotlivými skladbami k publiku sympaticky německo-česky promlouvá Martin Missy, který vypadá jak Lemmy zamlada. Stan není ani zdaleka naplněn, ale i když jsem úplně vepředu, zvuk dostatečně netlačí. Při Holy Inquisition balím kelímek a jdu na hlavní pódium.
Na Pain Of Salvation přicházím ve chvíli kdy hrají Reasons – jednu z tvrdších skladeb loňské In The Passing Light Of Day. Daniel je pohledný chlapík a dává to na odiv a nejedno dívčí srdce jistě zaplesalo. Ze známých tváří v doprovodné kapele ještě poznávám Gustafa Hielma s nezaměnitelnou hučkou na hlavě (vloni zde doprovázel Tiamat na zpackaném vystoupení). Zařazení téhle kapely na BA jsem viděl jako poměrně velký risk, protože z přemíry progrese, kterou tahle kapela umí namíchat, se někdy stává příliš velká nuda. Naštěstí výběr skladeb byl dobrý. Nová deska dostala poměrně dost prostoru a zazněly ještě On a Tuesday a Meaningless, které obě patří k tomu lepšímu (čti tvrdšímu), co na loňské desce lze najít. Trochu jsem si myslel, že zahrají nějaké starší desky, kde se přece jen více tlačí na pilu, ale nakonec nejhlouběji se 2x sáhlo k The Perfect Element, part I (2000) s Used a Ashes. Druhá byla na přání pro jednoho z fanoušků, který si ji vyžádal na meet&greet. Bohužel je to jeden z ploužáků, který, jakkoliv je na desce fajn, mi živě vadí (na delším koncertě fajn, ale tady jsem chtěl “větší maso”). Celkově ale skvělé vystoupení, které kapelu představilo jako dokonale sehraný soubor.
bizzaro: Dokonale sehraný, ale naprosto nudný soubor. Brutálně nudný. Tak bych Pain of Salvation živě charakterizoval. Přemíra umělectví i uměloctví, hra na něco, čím někdo není – Daniel. Nesporuji, že třeba úvodní Full Throttle Tribe má skvělé a ojedinělé frázování, že Reasons houpalo jaxviňa a že sborová fráze „these other reasons“ nezní dobře a že se vyskytují namakané úseky, ale co je to platné, když celkově je to pro nezkrocené ambice a megalomanství neposlouchatelné. Když se čtvrtou skladbu přemlouvám „vydrž tu“, protože jsem PoS vidět fakt chtěl, ale na jejich koncert bych nešel, otáčí se na mě Láďa a říká „tvl, tahle sračka zní jako progresivní a teploušskej Nickelback.“ A tak je rozhodnuto. Mířím na Goblin, kteří byli, jak se dozvíte níže, moc fajn, tohle ukňučený mňoukání a rádoby emotivně procítěný pozérství se fakt nedalo. Jedna z nejhorších věcí, co jsem na BA slyšel, to snad radši tryznu 3x Messiah, kteří byli fakt špatní.
mIZZY: O Abysmal Grief jsem už po Prague Death Mass psal, že jejich nahrávky nejsem moc schopný poslouchat, ale jejich koncerty mě neuvěřitelně baví. To samé platilo i na Orientalu. Když nakopli svůj doom rock, div jsem nezačal hopsat do rytmu. Jejich zpěvák navíc show posedle prožívá a jeho klávesy tvoří největší přidanou hodnotu kapely. Sice jejich zapálené louče na pódiu byly za denního světla k ničemu, i tak se jim však podařilo vybudovat slušnou atmosféru.
Na setu Sektion B se pouze otočím, ale z těch pár minut zněli jako poctivý power electronics diktát plný noisového ničení.
Celeste sice začali svou nejlepší skladbou z nové desky. Comme des amants en reflet má fakt výborný úvod, a tak jsem si říkal, že jsem rád, když jsem se na koncert Frantíků aspoň přišel otočit. Ruku na srdce, tím veškeré nadšení skončilo. Ne, že by svou fúzi black metalu, sludge a post-HC neprezentovali precizně, v tomhle ohledu rozhodně nemám co vytknout. Samozřejmě nechyběla ani jejich tradiční image s rudými čelovkami. Vzhledem k Infidèle(s), které je rozhodně agresivnějším albem než Animale(s), jsem čekal, že přitlačí na pilu. Stal se ovšem opak. Jejich set mi přišel celkem unavený a bez energie. S masakrem během turné k Morte(s) Nee(s) to nešlo vůbec srovnávat.
AddSatan: Z Celeste dávám asi prvních 15 minut a dojmy více méně jako vždycky. Nejdřív solidní tlak, temný válec válcuje, disharmonie, agresivní vokál, ale je to pořád dokola a celkem brzy se dostavuje pocit nudy (tentokrát fakt hodně brzy). Taky mě štvalo umělé, čvachtavé nazvučení kopáků (mj. i na poslední desce je to fakt děs).
MXL: Celeste jsem viděl poprvé, a na rozdíl od kolegů hodnotím mnohem příznivěji. S každým albem mě post-HC/black Francouzů leze více pod kůži a já si tak jejich valivou a groovy muziku užil maximálně. Hypnotické repetice měly po předchozím koštu zelené trubičky magickou moc a nešlo se než oddat poryvu kosmických větrů. Určitá monotónnost v daném rozpoložení vůbec nevadila a setkání třetího druhu se konalo. Pro mě jeden z nejsilnějších koncertů letoška.
mIZZY: Rychle tedy přebíhám na Goblin. Tedy Claudio Simonetti's Goblin. Mnoho lidí očekávalo pouze béčkové provedení soundracku k béčkovým horrorům. A víte co? Ono to bylo nakonec fakt super! Jasně, bylo to nehorázné retro s nutnou dávkou nadsázky. V téměř klasické rockové sestavě – kytara, basa, bicí a miliarda Simmonettiho kláves – rozjeli však solidní párty, ale také dovedli přiblížit onu horrorovou atmosféru. Všichni čekali na soundtrack ze Suspiria (a taky Tenebrae, Phenomena, Zombi nebo Dawn of the Dead, pozn. bizzaro), který samozřejmě nechyběl. Ani zdaleka bych jej však neoznačil za jediný důležitý a ani za nejlepší song. Trochu jej sice shodil Claudio svým modulovaným šepotem (mIZZY, to byl vokodér :), pozn. bizzaro) a roztleskáváním, ale hlavně chci poukázat na to, že i zbytek skladeb byl vskutku dobrý. Prim pochopitelně hrály klávesy a samply, ale i baskytaristka hudbu celkem pozvedla. Kdo by čekal, že nějakej starej páprda převálcuje většinu klávesových metalů, co kdy na Brutalu hrály.
AddSatan: Na Goblin jsem přišel zrovna ve chvíli, kdy Claudio Simonetti zvolil jeden opravdu extrémně iritující klávesový rejstřík, takže jsem i přes to, že zbytek kapely zněl dobře, po pár minutách nevydržel… a odešel (cha a to jsem u první verze programu řešil problém, že se mi budou třískat s Unsane). Už nevím, co jsme pak potřebovali vzít, vypít, nebo vyřešit ve „squatu“, kde jsme bydleli, ale zjistili jsme, že „náš dům“ je asi hodně blízko Octagonu, protože se to tam krásně a relativně čistě neslo. Tak jsem poslouchal alespoň z vymláceného okna a trochu si nadával, že jsem tam nezůstal, znělo to celkem dobře. Na druhou stranu, atmosféra starého vybydleného hambince z 18./19. století plného prachu, pavučin, drolící se omítky a rozbitého skla tomu nakonec dodala osobité kouzlo. Suspiria jsem ale neslyšel.
onDRajs: Goblin jsem dal celé, stál jsem vpravo vepředu a celý kvartet jsem měl jako na dlani. Pátý den rámusení byli Goblin parádní hudební osvěžení a navíc, během první půle jejich koncertu to vypadalo, že to bude jedno z nej vystoupení na festivalu. Kapela zněla jako regulérní prog rock, který se přenesl v čase a přiletěl k nám ze 70. let. Hrozně autentické, zaznělo i cosi z Roller a nemohl jsem si nevzpomenout na Emerson, Lake and Palmer, byť v ne tak excentrickém provedení. Claudio Simonetti na hradbu kláves válel, vystřihl si i pár sól (Keitha Emersona to fakt dost připomínalo), došlo i na komplikovanější struktury. Zhruba po půl hodině ovšem kvartet vsadil více na přímočařejší skladby a celé se to přeneslo spíš někam k bigbeatu. Nechyběly všechny provařené „giallo večerníčkové“ melodie, na které i dost lidí pařilo. Nesměla chybět projekce z krvavých filmů, ke kterým se daná skladba vztahovala. Diváci byli nadšení, Claudio byl očividně dojatý, zřejmě od metalistů tak vřelou odezvu nečekal. Sympatický koncert.
MXL: Po Celeste se vyplatil rychlý úprk na závěrečnou desetiminutovku Goblin. Sound Italů působil jako zjevení, vystoupení zrovna gradovalo, a podle všeho se zúčastněným dostalo extatické dávky psychedelického rocku včetně vypalovaček z filmových klasik Daria Argenta. Snad se ještě někdy poštěstí Goblin shlédnout celý koncert.
onDRajs: Unsane? Nejagresivnější kapela Brutal Assaultu. Tuhle kapelu jsem roky trestuhodně opomíjel, pamatuju si, jak jsem je někdy cca před 13 lety testoval, a to když jsem prozkoumával rejstřík kapel od tehdy nejprogresivnějšího extrémního labelu - Relapse Records. Moc šancí jsem jim nikdy nedal, až mi to na BA Unsane vrátili i s úroky. Ono totiž vůbec nevadí, že jejich skladby nemáte naposlouchané, smetou vás jako rozjetý kamion důchodce na přechodu. Ten tlak! Jako vždy, zvuk na Metalgate přeřvaný, vzadu mu nechyběly basy, čím blíž se člověk blížil k pódiu, tím více to bolelo. Unsane jsou prostě nekompromisní. Takhle zboosterovanou a kovově zvonivou basu mají snad jen už Crowbar. Moc nechápu škatulku noise rock, spíš bych hovořil o regulérním hardcoru nebo extrémní kytarovce, místy mi to připomnělo tuzemskou Deverovu Chybu (propletenější lichodobé struktury), ve skočnějších středních tempech zas Biohazard, je ovšem fakt, že Unsane patří celkově trochu jinam. Poslední skladbu už nedávám, z uší mi crčí krev, plazím se po čtyřech jako zdechlina na Wardrunu.
mIZZY: Až před jedenáctou hodinou ale konečně přišlo to, na co jsme celý festival čekali. Dodecahedron! Minule, když vystoupili vyloženě na závěr festivalu, je částečně pohřbil příliš přeřvaný zvuk. I tak se ale jednalo o zážitek, na který se nezapomíná. A to nejen díky obdivuhodné zručnosti hudebníků, ale také kvůli tomu, jak je jejich avantgardní black řádné psycho. Ani tentokrát sice zvuk nebyl úplně stoprocentní, i tak můžeme oproti minule hovořit o diametrálnímu zlepšení. Od jejich prvního koncertu Holanďané zvládli vydat novou desku Kwintessens, tudíž čerpali především z ní. První skladby z úvodu alba byly poněkud přímočařejší a větší metal než minulý start s Vanitas, na nějž přišla až řada později. I s novým zpěvákem ale potvrdili, o jaký krok jsou technicky i skladatelsky dále než zbytek vystupujících kapel. Místy se sice téměř divíte, co to vlastně hrají, a zda se kytary náhodou nerozbíhají. Po čase vám ale dojde, že se vlastně jedná o podivně zamotaný polyrytmus a podobné hrátky. A i během View from Hverfell, která se po mocném riffu začne celá pomalu zpomalovat, nechápete, co vše do noise/ambientních samplů zvládne bubeník zahrát. Největší výmaz a nářez ale přišel s debutovým otvírákem Allfather. Spolu se závěrečnými songy, uzavírajícími též novou nahrávku, se opravdu jednalo o Death of Our Bodies. Ano, už jen kvůli Dodecahedron se letos oplatilo přijet.
AddSatan: Unsane vs. Dodecahedron. Těžké rozhodování, ale Amíky už jsem viděl 2x (a byli skvělí) a Holanďany jen jednou, navíc unavený a s přepáleným zvukem. A když jsme u toho Holandska, tak těsně před začátkem jejich setu ke mně přízn(/r)ačně doputoval špek. Zavdal jsem jen zlehka, ale i tak mi to zážitek ze setu celkem umocnilo (díky!). Dodecahedron v Octagonu? Není té geometrie a úhlů nějak moc? Nejsou ty úhly nějak „špatně“? Určitě jsou a je to tak správně (oxymóron?). Popravdě jsem to tak skvělé nečekal. Zvuk za mě super (možná i díky tomu bylinkovému ekvalizéru?)! Výkon muzikantů – samozřejmě precizní a bez chybičky, včetně nového zpěváka. Kdybych nevěděl, že je nový, ani bych nic nepoznal. Nejvíc mě rozsekal asi už druhý, math blackový, disonantní výmaz Tetrahedron (kterou beru jako částečnou náhradu za I, Chronocrator - což je asi jediná větší výtka, že tu nezahráli). Úplně jsem cítil, jak mě to rozebírá na atomy a pak je přeskládává do nových juxtapozic. I relativně přímočará Hexahedron živě fungovala lépe než z desky (mj. ten ničivý, industriální závěr). Bavily mě i ty pomalejší, rozplizlejší, post-metalovější věci, které mě z nahrávek taky až zas tak neberou, atmosféra pracovala a jsou tam zajímavé detaily. Druhý největší rozsek samozřejmě Allfather. Žeru zvláště tu prostřední nervní pasáž, kde basa hraje tu divnou ústřední linku, bicí víří okolo, vokál skuhrá a pak to nastoupí…, ale je to super celé, jasně. Pak byla oddechovka Dodecahedron s až trochu moc příjemným/světlým(/“teplým“) ambient/post-rock/metal úvodem a „punkem“ v druhé části, ale i ta byla živě vlastně docela fajn. Psychotické „outro“ Icosahedron se mi ale líbilo víc, parádní rozklad. Ok, ne vše bylo skvělé, něco bylo jen fajn, ale většina skladeb patřila k tomu nejlepšímu, co jsem (nejen) za celý festival slyšel.
MXL: Dodecahedron si vysloužili absolutorium (tohle podtrhuji, na závěr totální sesmah, pozn. bizzaro). Psychoaktivní překroucený black Nizozemců zřejmě nesnese srovnání s ničím dalším, co jsme tento rok viděli. Hlučné a geometrické inferno korespondovalo s osmi stěnami oktagonu, za pozornost stálo též astrální fluidum stoupající k hluboké hvězdné pláni oné pamětihodné josefovské noci. Neustálé proměny vzorců slyšeného dávaly vyniknout protikladům primitivních archetypů vůči komplikovaným okultním zauzlením rytmů a kytarových šmodrchanic. Mysteriózní, apokalyptické, neotřelé.
mIZZY: Wardruna moc neměla šanci předchozí zážitek překonat. Přicházím ale zrovna během Rotlaust tre fell, což je jeda z Einarových nejpodařenějších písní, a musím uznat, že i její živé provedení bylo přesvědčivé a funkční. A to i v hradbách Josefovské pevnosti plné ožralých metalistů. Jasně, tak originální a silnou atmosféru jako v litevských lesích to snad ani mít nemohlo, i tak ale věřím, že fanoušci kapely mohou být pouze spokojeni. Zvuk měli výborný, všechny zpěvy i doplňující nástroje byly slyšet, vizuální doplňky se světly měli krásné a přednes skladeb byl autentický. Početný dav dokonce dokázal držet hubu a jediným rušivým elementem byla světla blikající z vedlejšího pódia.
onDRajs: Přiznám se, že nevím, jestli jsou Wardruna tzv. vyhypeovaní, či nikoliv, a je mi to fuk. Hlavní pro mě je, nakolik je jejich mix norského folkloru a darkwave enigmatický či hudebně zajímavý (stejně jako třeba u průkopníků Dead Can Dance). Ansámbl vsadil na jednoduchou a vkusnou scénu, pozadí tvořila děravá tkanina nasvícená do červených odstínů, nic víc. Zpěvačky, perkusionisté, dva hráči na nějaké (středověké?) hudební nástroje a principál Selvik. Žádná projekce, nic takového. Vystoupení bylo převážně čarokrásné, nicméně mělo dvě vady na kráse. Koncert takhle klidné, až intimní hudby vyžaduje u obecenstva jistou kázeň, což se na BA zas tolik nedělo a v tichých pasážích jsem spíš než soubor slyšel hlahol kolemstojících mániček. Když vás to nebaví, tak jděte pryč, ne? Druhým kazem byla přece jen jistá monotónnost koncertu, tvorba Wardruny je hlavně vokální, používá méně instrumentálních prvků, které by hudbu zpestřily (snad jen ten lesní roh či mně neznámé strunné nástroje), takže po dvou třetinách vystoupení jsem si říkal, že vše už bylo řečeno. Wardruna má nicméně vedle parádního zvuku i obrovský ohlas, jeden song ještě přidává a až poté se dojatě loučí. I přes uvedené drobné výtky jsem velmi rád, že jsem měl možnost Selvikovu bandu vidět, protože ta moc často nekoncertuje.
MXL: Vzývání starých božstev severu s Wardruna přineslo rozjímavou meditaci napříč věky a organismus mohl regenerovat po zničujícím útoku DDCHDN. Majestátní písně postavené spíše na práci sólových zpěváků a sboru, než na instrumentaci, evokovaly před zaplněným areálem napojení na myšlenkový a duchovní svět pohanských předků a nechaly nás čerpat inspiraci z jejich moudrosti. Ne každý ovšem dohlédl tak daleko a intimní prožitek z Einarových písní nejednou narušovalo stádo satanových volů. I tak se jednalo unikátní záležitost, kterou s pohnutím ze vzájemného sdílení reflektovala i kapela.
mIZZY: Perturbator si s sebou dovezl tak velkou stěnu reflektorů, že při jejich zkoušce ozářil téměř půlku diváků pozorující koncert Norů. To ale není vše, nejen k mému překvapení tentokrát nevystoupil sám s laptopem, ale měl s sebou živého bubeníka a dokonce i James hrál na klávesy. Těžko říct, zda tyto móresy okoukal od Carpenter Brut, jeho setu to každopádně moc neprospělo. Netroufám si tvrdit, jaká část byla opravdu živá produkce a kolik playback. Minimálně s hrou na klávesy to opravdu nepřeháněl. A i když hrál prakticky stejné songy jako vždy, zvukově byly o dost chudší a celkově unavenější. Jako jedinou přidanou hodnotu oproti minule vidím slušnou světelnou show.
MXL: Průměrná diskotéka Perturbator může uspokojit snad jen ty, kteří elektronické hudbě holdují pouze okrajově. Ani tzv. živý bubeník, ani skvělá světelná aparatura, nic z toho nemohlo přebít tuctový dojem produkce. Navíc i tentokrát lze dramaturgům vytknout organizační hrubku. Nemetalové vystoupení Wardruna mělo filozoficky své opodstatnění. Nicméně v hlavní hrací čas posledního dne festu měla na mainstage vystoupit áčková metalová hvězda typu Immortal a ne provinční tucka, která ani z hlediska EBM scény nic nepřináší.
Zběsilý úprk na Aura Noir také příliš nepomohl. Apollyonova black/thrashová kapela to chvílemi umí rozbalit, aby následně zapadla do sprostého žánrového klišé. Další přesun zpět na Esoteric již nebyl bohužel v našich silách, a tak jsme posečkali na nekompromisní akvizici kolektivu Church of Ra.
mIZZY: A jak to už na Brutalu bývá, to nejpomalejší nakonec. A v případě Esoteric samozřejmě platí i to z nejlepších. Nejsem takový fanatik, abych zrovna v jejich případě poznal, kdy hraje která kytara více, ale obecně jsem s jejich zvukem spokojený a líbil se mi také výběr skladeb. Začali s upravenou Circle, kterou i já považuji za jejich poznávací znamení. Oproti setu před třemi lety to sice bylo letos trochu přímočařejší a méně rytmicky pošahané. Ve výsledku mi ale tentokrát sedli ještě více. Bubeník sice nehrál takové polyrytmické šílenosti, ale o to více jsme se dočkali psychedelických momentů, kytarového kvílení prohnaného všemožnými efekty až do noisových poloh a Gregova nezemského vokálu. Jo, a dokonce i na sypací pasáž došlo. Jako jedinou vadu na kráse bych viděl příliš krátký set. Nechápu, proč poslední kapela festivalu, a navíc funeral doom, musí hrát pouze tři čtvrtě hodiny.
onDRajs: Je takřka tradicí, že Brutal Assault končí funeral doomem. A kdo jiný by se toho měl chopit než samotní mistři žánru – Esoteric. Ti svůj set začínají s klasikou Circle. Tuhle skladbu hrají pořád, není se čemu divit, i přes stopáž cca 25 minut je to vedle skladby Dissident jejich největší hit. Kapelu vidím po x-té, pódiovka je standardní, Chandler chroptí, kvílí, haleká a spíš než do publika sleduje své kolegy na pódiu, basák je otočený směrem k bubeníkovi a hází řepou jako o život. Zvukově to ale na poměry Esoteric nebylo úplně ono, kytarista s čírem na hlavě nebyl takřka slyšet (ještě že mají kytary tři), takže finální mix byl trochu ochuzený. Jako druhá věc zazněla novinka. Song byl podobně dlouhý jako Circle, tedy přes 20 minut, během nichž se toho událo fakt hodně. Změn temp (na sypačku nedošlo, bylo to střední tempo, které ovšem pro Esoteric takovou skorosypačkou je), riffů a nálad bylo přehršel, myslím, že se na dlouho očekávanou novou desku můžeme fakt těšit. Co mě a ostatní ovšem naštvalo, že skupina to po druhém válu bez milosti a „hello“ zabalila a zmizela v zákulisí. Přitom na velké stage už po nich nikdo nehrál a klidně mohli ještě jednu věc zahrát. BA by si zasloužil důstojnější ukončení. I tak ale mohu hovořit o spokojenosti.
AddSatan: Nejlepší na konec? No, já vlastně úplně nevím. Přestože tu měli už minule Esoteric celkem solidní, masivní zvuk, skvělé nazvučené bicí atd., tak mi přišlo, že (minimálně) jedna kytara je (trochu) utopená a letos to bylo ještě o trošku horší, možná se teď místy (trochu) topily dokonce dvě ze tří. Prostě to nebylo moc vyvážené. A ani bicí nebyly tak masivní a konkrétní jako minule. A klidně to mohlo být trochu víc nahlas. Ale i tak, jasně - zazněla Circle a bylo to opět velkolepé, kosmické, psychedelické, ničivé, geniální a (skoro) totální. V paměti mi nejvíce uvízla ta „ždímací“ pasáž uprostřed, kdy už se zdá, že to víc drtit nemůžou a oni to přece jen ještě vygradují a do toho Chandler nepříčetně řve jako nezemská bestie. A ta druhá skladba, ta byla nová, že jo? Nebo jsem jí nepoznal. Resp. si už dnes k ní nevzpomenu vůbec na nic konkrétního, vím, že mě bavila, ale tím to končí. Ano, končí… 40-45 (?) minut je pro Esoteric sakra málo. Ne, ten Black Pes byl (i zvukově) prostě nejvíc! Já chci zase klub! Ale i tak, super, díky, čau!
MXL: Závěr festivalu patřil belgickým rarachům Wiegedood a velice nám po rozpačitém závěru programu spravili chuť. Nekompromisní blackmetalový masakr se značnou úrovní hlasitosti probral na poslední kapelu tradičně zaplněný stan. Pekelně rudá světla a chuchvalce mlhy nedaly přítomným příliš šancí pohlédnout hudebníkům do tváře, ale to nevadilo. Nenávistný rachot se mohl pyšnit slušným zvukem a zlouni vsadili na nejrychlejší skladby repertoáru. Totální anihilace vyléčila předchozí nespokojenost dokonale. Rozhodně řadím mezi nejzdařilejší BM festu.
mIZZY: Konec, návrat do Prahy, večer ještě na afterparty a zpět do reality. Letošní ročník byl kvůli vedru a všudypřítomnému prachu opět hodně náročný, ale za sebe říkám, že jsem z něj odjížděl spokojený. Většina kapel, kvůli kterým jsem přijel, splnila očekávání, některé dokonce překonaly. Zklamání netřeba počítat. Naštěstí jich moc nebylo. Co si přát od dalšího ročníku? Snad Imperial Triumphant, Chaos Echœs, cokoliv z australské trojice Portal, Impetuous Ritual a Grave Upheaval, případně Ascension nebo Venenum a Negative Plane. Z nemetalových věcí stále doufám v Earth a co nejvíce zajímavých hluků a industrialů pro K.A.L. stage, například Prurient. Jako letošní top 10 vidím: Dodecahedron, Wrathprayer, Void of Voices, Dragged into Sunlight, Shantidas, Esoteric, Laibach, Grave Pleasures, Horskh a Misþyrming na afterparty. Tak zase za rok čau!
Vložit komentář