Výkop deathcore sešlosti konané 13. listopadu ve Futuru měli na starosti nováčci Viscera. Kapela, kde zpívá bývalý frontman Sylosis, má na svém kontě pouze jedno album a produkuje technicky zaměřený deathcore/metalcore nářez.

Jejich set působil vyhroceně, ovšem v dobrém slova smyslu. Slyšeli jsme sypačky, riffy, breakdowny, řev, ale i sóla a sem tam čistý zpěv. Byla to hodně intenzívní, instrumentálně náročnější hudba, a byť se kapela zvuku z debutového alba nepřiblížila, nebylo to špatné.

Dojem trochu drhnul pouze v momentech, kdy zpěvák přešel z řevu do čistého zpěvu. Ne že by to vyloženě týralo uši, ale neutáhnul to. Naštěstí takových okamžiků bylo jen poskrovnu. Vtipný byl ale bubeník, který ač hrál suprově a hra měla požadované tech death parametry, tvářil se u toho naprosto nezúčastněně, až jsem čekal, kdy při nějaké té klepačce zívne. Jako první předkapela Viscera logicky moc prostoru nedostala, ale některé skladby, třeba Sungazer nebo Lamb to the Slaughter, zaujaly a zanechaly dobrý pocit.

Druzí nastoupili mně neznámí Distant a taktéž nebyli vůbec marní. Jejich downtempo deathcore měl koule. Tlumený basový zvuk a houpavé groove rytmy zněly chytlavě a bavil mě i sympaticky divoký frontman, který mj. na konci setu promluvil čistou češtinou, čímž mě dost zmátnul, protože za českou jsem kapelu nepovažoval.

Po hudební stránce to byl pomalý těžkotonážní válec, který z deathcoru lehce nakukoval do math metalu. Nebylo to nic přelomového, taková moderní macho-lopaťárna, ale poslouchalo se to velmi dobře!

Vzápětí naklusali Amíci Oceano, kteří jsou již samozřejmě zvučnější jméno. Kapela patří do první deathcore vlny, která ve své době působila jako velmi svěží. Ten večer mě to ale ze začátku moc nebavilo. Zvuk se mi zdál zkraje plochý, málo basů, moc středů. Rozhodl jsem se s tím tedy něco udělat.

Naklopil jsem do sebe zbytek piva a posunul se sálem blíže k pódiu a rázem to bylo o mnoho lepší. Skladby měly vpředu tlak a zněly tvrdě, zároveň ale byly muzikální. Oceano s přehledem sázeli nejen breakdowny, ale i poctivou riffařinu a během půlhoďky do nás nacpali asi osm skladeb, mj. tuším dvě úplně nové a pamatuji, že poslední The Taken byla opravdu nekompromisní hřebík.

Btw věděl jsem, že frontman této kapely je černoch, jen jsem si z klipů, proma a hudby představoval velké, namakané hovado a tenhle kluk byl spíš menší, hubenější, subtilnější. No, věci jsou zkrátka občas jinak, než si člověk myslí.

Kvůli Decapitated jsem vážil cestu do Futura především (a zmeškal tím Šéfovy narozky, hanba mi!). Ukázalo se však, že to stálo zato. Polská mašina ten večer vypadala precizně seštelovaná a od té doby, co jsem je viděl naposledy, tuším BA 2011, mnohem více profi.

Poláci měli čitelný, výrazný zvuk i charismatickou pódiovku. Nesnažili se posluchače utlouct ani zahltit, spíše naopak. Byl to samozřejmě nářez, ale určitě ne deathcore. Program měli postavený tak, aby nebyl monotónní a došlo tak na sypačky a techniku, ale občas zazněla i melodie, pomalejší moment nebo groovy riff či vybrnkávání. Navíc pozorovat Vogga, s jakou lehkostí tam sází všechny ty parády, to je zážitek. Jeho kytara zněla hlasitě, průrazně, ostře v riffu, zvonivě v brnkačkách, až jsem si říkal, jestli nepoužívá nějaké nefér podpůrné prostředky. To samé zpěv, krásně se rozléhající scream, kdy bylo všechno slyšet i rozumět. Jestli tohle bylo celé 100% live, tak klobouk dolů.

Hrálo se hodně z novinky (Just a Cigarette, Cancer Culture, No Cure…), která je fajn, ale málo platný, když ten večer zazněl nějaký riff z alba Anticult, byl to přeci jen větší mazec. Každopádně hudebně byli Decapitated ten večer určitě nejvíce rozmanití a stylově možná nejdál od ostatních. Měli k dispozici asi 50 min, osobně bych ale zvládnul víc. Bylo to cool, jen neustálé pobízení frontmana k circle pitu mě nebavilo, v tom by měl trochu ubrat.

Despised Icon jsem naposledy viděl na Brutalu někdy v roce 2009 a je třeba říct, že pánové od té doby trochu zestárli. Ano, je to vtipné, že už i deathcore styl, který hráli vždy mlaďasové, už drhnou taky vyžilí šediváci. Nj, čas nezastavíš, a tento fakt je koneckonců znát i na samotné muzice Opovrhované ikony.

Kdysi novátorská kapela z dnešního pohledu mastí vlastně takovou kombinaci skočného hardcoru a metalcore sekaček, čímž dnes už asi nikoho neomráčí. Nicméně ten starší model jejich hudby je možné brát i jako plus a ty jednodušší, houpavé (víc do HC) elementy či sekaný zpěv lze považovat za fajn aspekt, který většině současných deathcore drtičů uniká. Nakonec triko Biohazard, které měl na sobě jeden z frontmanů, asi nejlíp vysvětluje, kudy běží zajíc.

Kanaďané měli fajn zvuk, a byť proti Polákům zněli zpočátku trochu tenčeji a placatěji, tak to také nebylo vůbec špatné. Dvě kytary a basák (v dnešní době, kdy mnoho kapel tuto pozici v live verzi škrtá, jej připočítávám k dobru), dva zpěváci a bubeník se při divočejší show málem na pódium nevešli, působili však sympaticky. Hráli průřez diskografií s tím, že si vybavuji tituly jako Aftermath, Day of Mourning, Snake in the Grass, In the Arms of Perdition. Plus jako poslední zazněla zřejmě Purgatory z aktuálního (povedeného) alba, kterou jsem bohužel neslyšel, protože jsem musel upalovat na poslední bus k nám do dědiny.

Večírek to byl fajn zejména z toho pohledu, že žádná z kapel nebyla vyloženě do počtu nebo slabá. Všechny měly víceméně kvalitní zvuk (kupodivu nijak extra vohulený), všechny hrály tvrdou, s deathcorem nějak související muziku a každá zněla trochu jinak. Šlo o akci věnovanou tvrdosti, breakdownům, sypačkám, řevu a macatým riffům, na nějaké melancholie či opojné melodie nezbylo ten večer místo, což mi kupodivu vůbec nevadilo.

Návštěvnost byla též pěkná, vlastně bylo úplně plno, kotel vařil po celou dobu, lidé se bavili, včetně mě. Kvituji, že byl dodržen (s úctyhodnou přesností) jízdní řád (při pěti kapelách organizátorům tleskám) a i ten Pilsner v eFku tentokrát odpovídal požadovaným parametrům, takže akci po všech stránkách vyhlašuji jako úspěšnou. Uvidíme se příště.

Fotky © Jirka Platzer