Němci (DOLCH) jsou poměrně unikátní kapelou, jejíž tvorba mě především ve svých začátcích dost oslovovala. Netřeba se do detailu rozepisovat o tom, co vlastně tato banda hraje, od toho tu máme recenzi kompilace EPček I & II. A i když přiznám, že mě novější tvorba ve srovnání s touto nahrávkou nechává poněkud klidnějším, své kouzlo stále má, a vývoj kapely sleduji i nadále rád. Když tedy Kreas Promotion ohlásili jejich koncert na Sedmičce, nebylo moc co řešit a bylo jasné, že se jej zúčastním.

A jsem rád, že o své účasti mělo jasno vícero lidí. Návštěvnost sice nebyla žádná sláva, asi jen šedesát platících a pořadatelé doufali tak v stovku, ovšem těch známých tvářích zde bylo tolik, že jsem nevěděl, s kým dříve pokecat u piva. Jo, u piva! Čepovanýho piva!! Na Sedmičce!!! A dokonce měli Lobeč!!!!! C'mon, co se s tím světem děje, když už aji klub, kde sis mohl sto let dát maximálně lahváče, už má na pípě i takovou dobrotu? Píšu si pro 007 další velké plus.

No ale k hudbě, (DOLCH) zde samozřejmě nehráli sami. Jako první vystoupil dost nový, jednočlenný dungeon synth projekt Dunkelbot. V kostýmu hejkala z mechem zakrytých krabiček nejdříve pustil poměrně jednoduchý, ale docela úderný rytmus, během kterého jsem si říkal, že pokud se pořádně rozjede, mohl by to být slušný hukot. Reálný vývoj jeho setu měl ovšem spíše opačnou tendenci. Po chytlavém začátku následovaly spíše ambientnější plochy, které, když se aspoň trochu vrstvily, částečně zabavily. Mnohdy se ale hudba Dunkelbot dostala do velmi minimalistické podoby a použité zvuky byly čím dál stupidnější, až kalkulačkové. Jak vhodně poznamenala přítelkyně, tohle znělo, jako bys dělal hudbu v malování. Nic, co by nešlo propít u piva.

To druhý úterní one-man set, o který se postaral Human Larvae, byl naštěstí o poznání výživnější. Sice nikterak variabilní, ale dostatečně destruktivní death industrial/power electronics výplach s místy až harshnoisovými momenty. Kromě synťáku s efekty a řevu Daniel k hlučení využíval také řetězu v kovovém kufříku, se kterým v závěru zarachtal poměrně vydatně. Po půlhodině konec a čau, žádné blbosti. Krátké, přímé a poměrně výživné, tak jak se u tohoto stylu sluší a patří. Sice to mohlo být mnohem více nahlas, ale zas chápu, že před hlavní hvězdou večera není potřeba si totálně odpálit uši.

U (DOLCH) si všímám hned během jejich nástupu první změny. Místo zakuklené image začali vystupovat nezahalení, takže se divák mohl konečně podívat na to, jak vypadají. Sice to nebylo vždy snadné, protože většinu setu byla zapnutá světla pouze za jejich zády, ale těch kapel s kapucemi je poslední dobou fakt až moc a navíc tenhle atmosféričtější setup k jejich hudbě sedí rozhodně více. Co se samotné hudby týče, tam od roku 2017, kdy jsem je viděl poprvé, velkou změnu nepozoruji. Stále je to primárně doom metal lehce načichlý černotou, zpěvačka stále příjemně zpívá a stále hrají i dost starších songů. Asi v klidu mohu říct, že tohle byl nejlepší koncert (DOLCH), na kterém jsem zatím byl. Na Chaos Descends to bylo totálně přeřvané a z koncertu před The Ruins of Beverast si pamatuji akorát úvodní Das Auge, závěrečnou The River, no a pak hlavně Ruiny. Tentokrát měli zvuk v pohodě. Klidně mohl být hlasitější a hutnější, třeba i s výraznějším zpěvem, ale jako celek zněla kapela fajn a její set mě bavil fakt od začátku do konce. Sice největší pecka Das Auge zazněla opět hned ze začátku, což se trochu blbě překonává, ale než o nějakém překonávání to bylo v úterý spíše o konstantní ucelené spokojenosti a pohodě. Jednotlivé skladby na sebe dokonce navazovaly tak plynule, že diváci mezi nimi kolikrát nestihli ani zatleskat (byť chtěli). Ze setu si vybavím hlavně ty starší songy, třeba Licht, a pokud mě paměť neklame, došlo také na Bahrelied s An den Mond. Z řadovky Feuer, jejímuž zvuku se koncert asi nejvíce podobal, rovněž něco zaznělo, ale konkrétní názvy vám nepovím. Jak jsem už zmínil, živí (DOLCH) jsou především atmosférický doom. Drone prvky, na rozdíl od desek, nejsou až tak výrazné. Na druhou stranu, díky úderné hře bubeníka jsem se neubránil pocitu, že jsem aspoň částečně na marciálním koncertě. Jak ale dohrály ty nejtvrdší i nejhitovější skladby, většina kapely se sbalila, odešla do backstage, a zůstal prostor pro kytaristu se zpěvačkou, kteří na závěr odehráli cover Dagger Moon od punkáčů Dead Moon, ovšem ve své výrazně zasněnější podobě, aby nás přesvědčili, že (DOLCH) je především romantická kapela. A když jejich koncert nemá drtivý zvuk, aby vás vyloženě pohltil nebo vám urval uši, dovede být fakt příjemný a pěkný.