The Ruins of Beverast se stal za téměř dvacet let své existence velmi uznávaným one-man projektem. Od roku 2013 sice funguje naživo jako plnohodnotná kapela, ale za všemi studiovými nahrávkami stále stojí pouze jediný člověk – Alexander von Meilenwald. A jsem si jistý, že o jeho deskách většina fanoušků temnějšího metalu, kteří se nespokojí jen s uctíváním velkých komerčních kapel, někdy aspoň slyšela.

Hned debut Unlock the Shrine, na kterém se Alexanderova tvorba nejvíce blížila atmosférickému black metalu, se stal velice oblíbeným. A poté, co jeho zvuk zhutněl a přiblížil se více death-doomu, stále však s velmi specifickou atmosférou a pár netradičními prvky, tomu nebylo naopak. Téměř v každém webzinovém žebříčku se Ruiny objevují mezi nejlepšími alby roku a dokonce i na serveru RYM jsou všechny řadové desky mezi sto nejlepšími alby daného roku bez ohledu na hudební žánr. Po začátku koncertování před vydáním Blood Vaults, kdy kapela hrála dost husté koncerty většinou na elitních festivalech, sláva logicky rostla. A ruku v ruce s její slávou rostlo i jméno vydavatelství Ván Records, kterému je Alexander věrný hned od samotných počátků (Unlock the Shrine je mimochodem releasem s katalogovým číslem Ván 01), a pod jehož křídly dnes najdete třeba jména jako Urfaust, Svartidauði nebo Wolvennest.

Dost ale keců o historii, je tady únor 2021 a Ván Records právě vydali pod číslem Ván 333 šestou řadovou desku The Ruins of Beverast nazvanou The Thule Grimoires. A když se k vám dostane, pravděpodobně nebudete ničím překvapeni. Má jako tradičně docela hnusný obal a když pustíte první skladbu, má hned od prvních tónů dobře rozpoznatelný zvuk. Velká změna se nekoná, první čtyři minuty budete určitě spokojeni s lehce psychedelickými tóny kytary a chytlavou sypačkou. Naneštěstí, jak se deska rychle rozjede, stejně rychle i zklidní a přehoupne se do rozvláčnější doomové podoby. A i když moc dobře víme, že Ruiny doom také umí, stejně tak je pravda, že Alexander dokáže některé motivy až zbytečně dlouho natahovat, ředit je ambientem a ne pokaždé se mu to podaří vkusně skloubit. Ano, většinou zachová napínavě tajemnou, hutnou atmosféru a skladby prokládá postupně se měnícími minimalistickými motivy, u nichž, když se na ně pozorně soustředíte, uznáte, že mají smysl a pomáhají postupné gradaci.

Je ovšem otázka, jak moc s hudbou chcete mít trpělivost a jak moc přistoupíte na pravidla hry. Když píšu tuhle recenzi a album se snažím opravdu soustředěně poslouchat, musím trochu přehodnotit svůj prvotní pohled, kdy jsem během tří (možná i více) poslechů první půlku alba pokaždé prozíval. The Ruins of Beverast totiž v mém pohledu vždycky byli spíše o několika výborných skladbách, motivech, celkovém zvuku a atmosféře, než o opravdu perfektních albech, které vás pohltí od první minuty a až do konce nepustí. A to samé platí i u novinky.

Vemte si třeba takový druhý song The Tundra Shines. Jistě to není vyloženě špatná skladba, na které se nenachází zajímavé motivy, to ne. Označil bych ji ale za silnou a nezbytnou pro zbytek alba, nebo měl bych chuť si ji po sobě opakovaně pouštět? Také ne. Navíc si nemohu pomoct, ale dodnes mi přijde trochu škoda, že se za ty roky Alexander nenaučil pořádně zpívat. On jeho čistý zpěv je sice docela specifický a místy do hudby dobře sedne, ale rozhodně není jeho nejsilnější stránkou. Když k tomu ale připočtete další menší neduhy jako ne vždy výrazný rytmus, ne moc efektně provedené sólo atd., začne se to na sebe nabalovat, nadšení opadá a ani vydařené melodické kytarové linky a hutný growl to nezachrání. Najednou zjistíte, že čtyři skladby o stopáži téměř čtyřiceti minut jsou pryč a přemýšlíte nad zklamáním.

Naštěstí v druhé půlce se to začne zlepšovat a posledních třicet minut je už výrazně lepších. Objeví se lepší riffy, postupně se začne měnit tempo, a i když tu a tam vyleze docela patetický moment, konečně to začne dávat větší smysl. V páté skladbě Anchoress in Furs už i chápu zařazení čistého zpěvu, epičtějších melodií a tribalových/rituálních rytmů. Šestka Polar Hiss Hysteria minimálně během prvních pár poslechů působí jako nejsilnější skladba, která se konečně rozjede, má drive, sílu a připomene vám, proč má smysl The Ruins of Beverast poslouchat. A to neříkám jen proto, že se tu sype a je to kurva metal. Recept k úspěchu je tu docela jednoduchej, vymýšlení melodií jistě nebyla žádná jaderná fyzika, ale prostě tu do sebe konečně zapadnou kytary, rytmika i vokály a nakládá to. A závěr alba v podobě čtrnáctiminutového opusu Deserts to Bind and Defeat je naštěstí taky v pořádku. Začíná sice pomaleji a doomově rovněž končí, ale zato při každém hrábnutí do strun máte chuť zahrozit paroháčem nad hlavou. Další sypačky potěší, ambientní zpomalení před pokračováním náklepu nevadí, kytarové sólo neuráží, opět vše funguje dohromady a tvoří silný celek. Jasně, grandiózní finále, ale proč takhle nemohla fungovat i první půlka desky, která má opět přes hodinu? Chápu, že Alexanderovým úmyslem není pouze posluchači nasekat na prdel, od toho tu máme jiné kapely. Sám mám jejich rozvážnější a atmosférické polohy rád, ale musí to prostě fungovat, a když už mě nemá hudba nakopnout, měla by mě aspoň pohltit, což se tentokrát úplně nepodařilo.

Jaký je tedy finální verdikt? Stále platí, že The Ruins of Beverast je jedním z nejzajímavějších německých metalových zjevení. Takový průser, co se podařil krajanům Secrets of the Moon vloni, naštěstí nevznikl. The Thule Grimoires pokračuje v soundu a stylu vybudovaným na dřívějších deskách, Alexander svůj rukopis nijak zvlášť nemění a je to vlastně dobře, byť někdo může říct, že se už začíná opakovat. Hodně lidem jistě toto album sedne a sklidí všude možně slušná hodnocení (což už jde mimochodem pozorovat). Na druhou stranu by aspoň v první polovině mohlo být i výrazně lepší.

O nahrávku roku ani o milník kapely se tedy nejedná. Když si po poslechu pustíte třeba předchůdce Exuvia, jde hned poznat, že je někde jinde. Kvalitní druhá polovina ale novinku naštěstí zachraňuje a má proto smysl jí věnovat aspoň nějaký čas.