Mrazivý advent ve Zlíně posvětil skandinávský kov a expedice na východ splnila očekávání inspektorů. Jen se nám zdálo, že oproti potenciálu kapel to mohl být víc metal, bylo to skoro až hodné… Čert ví, co na to říkal strýc Satan…

Věděli jste, že před dvěma sty lety trvala cesta z Prahy a zpět týden? Dnes je to jen šest hodinek na cestě při drinku pokecu s kámošem. No neberte to. Takže jsme zajeli okouknout trochu toho girlie metalu, protože Finy a Švédy jsme dlouho neviděli a zrovna to vyšlo.

Zasněžené město mezi kopci nás mrazivě, tudíž i stylově přivítalo. Po návštěvě hostince (pivo a jídlo tam mají dobré) jsme vylezli na kopeček do sportovní haly. Tam se protentokrát neproháněly hokejky, ale odhadem přes dva tisíce metalheads různého původu a zaměření. Od pivních ožungrů a kořalů v propocených rockových tričkách, až k pozorným hudebním posluchačům, co si přijeli s obráceným křížem nebo Thorovým kladivem na krku užít nedělní adventní atmosféru. V neposlední řadě je třeba zmínit i četné zamilované párečky, co rádi poslouchají tenhle druh hudby při sexu.

Po setu Němců se stavíme vedle zvukařského pultu a sledujeme přípravy pódia na to, co nás zajímá - Dark Tranquillity. Pro nás, jako návštěvníky nižšího řádu, byl sice zapovězen bližší kontakt s kapelami v o dvě stovky dražší “VIP zóně”, ale zato jsme mohli vedle mixáku z první ruky sledovat kvapík profi zvukařů a osvětlovačů zúčastněných kapel, a tak trochu jim koukat pod ruce.

NAILED TO OBSCURITY jsme slyšeli až závěr a o nic nepřišli. Už jednou jsem je viděl a průměr, ale ani poslech posledního alba před časem mě nikterak nepřesvědčil. Jedná se o generický melodický death metal ve středních tempech a jestli vůbec něco, ocenil jsem jednu impozantní, až doomově pomalou pasáž. Ale své fanoušky tam měli, dostalo se jim poměrně vřelé odezvy.

Détéčka kralovala, ale bestie chyběla

DARK TRANQUILLITY scénu ozvláštnili projekcí a grafickými motivy vyvedenými na aparátech. Od druhé skladby už to hrálo ok a zvuk byl vlastně celý večer v pořádku - vždy poté, co zvukaři doladili hejblátka. Nicméně jsme se shodli, že kytar bylo málo, nikomu to neřezalo, až bych je podezíral ze záměrného změkčování soundu pro mainstream fans. Světelný park naopak robustní.

A právě absence kytarového masterminda Niklase Sundina je pro DT dvakrát citelná i přesto, že jeho místo zaplnil zdatný Christopher Amott. Projevuje se to hlavně v jakémsi úbytku dravosti. Zatímco v Niklasově kytaře žije bestie, tak tady to nebylo. Co naopak ucho mé ocenilo, je angažmá drummera spřízněných a mnou oblíbených In Mourning. Joakim Stranberg-Nillson udával tempo s přesvědčivým odpichem, a také jeho zásluhou jsme viděli hudebně nejdynamičtější show sestavy.

Třičtvrtě hodinka s gothenburgskými zakladateli stylu, který definovali společně s At the Gates a In Flames, překvapila rovnou třemi vály z fenoménu Fiction (Terminus, Nothing to No One, Misery´s Crown). Dost to ovlivnilo atmosféru vystoupení a výborně fungovalo se songy z dvacet let staré Damage Done (Cathode Ray Sunshine a Hours Passed in Exile). Škoda, že se dostalo jen na jednu, a to titulní skladbu z “depešárny” Atoma, protože album má nesrovnatelně větší potenciál než vály ze skladatelsky pochopitelně průměrnějšího Moment (Identical to None a Phantom Days). Naopak potěšilo zařazení hitovky What Only You Knows z Construct, sedla tam perfektně.

Prošedivělý Mikael Stanne rozdával úsměvy na všechny strany a pózoval jako pravý gothenburgský playboy, hlasově na skvělé úrovni. Dost nás pobavila projekce se záběry do metalového moshpitu z rozhýbaných rentgenových snímků. Kostlivci třásli lebkami mocně. Oproti tvorbě souputníků In Flames, či letos viděného live zklamání At the Gates, nebe a dudy. Tak super, a teď už hurá do země tisíce jezer. 

Výlet do Karelie a zpět provázely kytarové hody

AMORPHIS se stali celkem velkou kapelou. A to i přesto, že posledních pár desek, s větším či menším úspěchem, přešlapují na místě. Halo, které dostalo hned zkraje setu prostor, je sice deska občasných neotřelých momentů, objeví se i celý pěvecký sbor (naživo samplovaný hned v úvodní Northwards), ale také lehce prodchnutá šablonkovitou výstavbou skladeb, kterou jsme od kapely slyšeli mnohokrát (důkazem budiž v pořadí druhá klipovka On the Dark Waters). Nicméně pro finské kapely nezaměnitelná karelská melodika, příbuzná orientálním hudebním tématům, je úplně učebnicově zastoupená právě u Amorphis a činí z nich i po letech vcelku originální zjev. Mimochodem, několikrát jsem si během show v téhle souvislosti vzpomněl na pohřbené krajany Sentenced.

To se naplno projevilo u Death of the King, kde se už zcela usadil zvuk (opět málo kytar) a začali jsme si užívat také hudebnické mistrovství kytaráka Tomiho Koivusaariho. A je to právě on, který má od založení bandu v roce 1990 zmíněný ornamentální rukopis na svědomí. Navíc devizou kapely je dlouholetá sehranost. V kapele působí stále čtyři zakládající členové a všimneme si toho nejen u kytarové pohody Tomiho a Esi Holopainena. Jejich nástroje komunikují, až stříhám ušima a ta dokonalá práce s efekty, to by se z fleku mohlo vyučovat ve školách rockové kytary.

Basové a klávesové linky jsou okatě inspirované sedmdesátkami, ale to k Amorphis patří. Přičteme-li před pár lety znovuobnovenou rytmickou sekci, když se do mateřské kapely vrátil původní skladatelský mozek, basák Olli-Peka Laine (také Barren Earth), funguje to jak řemen. Jan Rechberger je neustále v pohybu, žongluje s breaky a bubeníka následující kapely odepsal předem. Před rozjuchanou halou se odbývaly chytlavé hitovky jako Silver Bride, ale když přišla Into Hiding z Pohádek tisíce jezer, musel jsem si radostně zabékat. Tomi Joutsen growl umí po medvědím, a hodně v pořádku. Dost mi sedí i dvouzpěvy s kytarovým Tomim, úplně to evokuje zlaté časy s Pasim Koskinenem (Ajattara) za mikrofonem. Z kánonu atmosférického progresivního důmíku se nám dostalo ještě hymny Black Winter Day, kterou zpíval snad každý, i když věkové rozpětí fans bylo nemalé. Když navázali kultovní My Kantele, radostí se mi třásla kolínka a možná jsem si i trochu učůrnul.

Koncert spíš na pohodu, žádný extra tlak se, až na starší kusy, nekonal. To je ovšem škoda, protože i na novějších deskách je kapela mnohem tvrdší a vrací se pozdvižené obočí a myšlenka o podbízivější tváři živáku. Finové sázeli v podstatě na videoklipové hity, mohli by takhle pokračovat ještě hodinu. Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že bych rád viděl i alternativní playlist, kde by mohly zaznít skladby z éry zásadních alb s Pasim. Ty považuji za top, jakkoliv mi pozdější tvorba s Joutsenem nijak nevadí. Závěr očekávaně patřil House of Sleep, kterou opět odzpívala celá hala a já osobně mohl jet domů.

Jenže ne ne. Ještě jedna zásilka ze Švýcarska a vy se už teď určitě těšíte, že vám napíšu další kilometrový traktát na téma ELUVEITIE. Ale taky ne. Tu kapelu jsem totiž slyšel poprvé až před koncertem a nic moc mi to neříká. Folková stylizace mi nevadí, pop metal tohoto druhu však nevyhledávám. Ani vlastně nevím, jestli je to metal. Možná drsným mužským zpěvem a kdesi utopenou kytarou, případně související estetikou. Killer jen konstatuje, že to je nejtvrdší koncert, co od nich kdy viděl. Fíha. Devítičlenný soubor působí dost sympaticky, fajn se na ně dívalo. Tři kočandy v kapele, to se počítá. Zpěvačka usměvavá a sexy, ale děsně uječená. Přitom méně excitované melodické linky zvládá dobře. Jinak housličky, flétničky, niněra, citera, harfa, dudy - snaha o pestrost by tu byla. Bubenické sólo slabota, stejně jako kytarové. Lidem se to líbí a juchají. Já se ze slušnosti dokoukám a nikterak netrpím. Zpáteční cesta zasněženou noční krajinou taktéž nebolela a my splnili jednu z posledních letošních misí…