OnDRajs: Do areálu přicházím právě v momentu, když drtí kosti američtí Devourment. Stíhám poslední dvě skladby a skutečnost, že do kapely jako náhradní bicmen naskočil slovutný Lille Gruber, mě vpravdě šokovala. Samozřejmě, že bych raději viděl živě jeho alma mater Defeated Sanity, ale co už. U Devourment může předvést jen zlomek toho, co umí. Praotcové slamming death metalu měli u lidí slušný ohlas, jejich produkce je totiž chytlavá. Aby ne, je na co pařit, pomalé džn-džn riffy jsou ale stokrát ohrané, navíc tenhle zvláštní subžánr toho o moc víc nedokáže nabídnout. Ale na rozjezd OK.
MXL: Devourment byli první z letošního slušného zastoupení brutal death kapel a rozhodně zanechali přesvědčivý dojem. Slamming jim jde na výbornou a není divu, když patří k jedněm z průkopníků BDM žánru made in USA. Dá se souhlasit, že dnes již nepředvádějí nic převratného, než roztomilý jateční průměr, ale copak je třeba něco navíc? Nemyslím. Navíc páteř setu tvořily skladby ze zpráchnivělé prvotiny Molested the Decapitated (1999!), kdy jsem se zaradoval při “rotten-greenech” jako Fucked to Death a Self Disembowelment. Z poslední desky Obscene Majesty jsem zaznamenal jen asi dva vály včetně hnusu Cognitive Sedation Butchery nebo pak Babykiller, ale ono si je to všechno opravdu dost podobné, takže se můžu plést. Rozhodně skvělé k odpolednímu čaji na úvod festivalového maratonu.
Brutusáček: Slámovalo se přísně, potvrzuji, vlastně ten jejich vymezný čas byl tak akorát na porci téhle muziky.
MXL: Celkem solidního ohlasu se od fans dostalo exotickým Bloodywood z Indie. V zásadě jde o nu-metal s etno prvky, kdy hraje prim sitár a buben dhol, došlo i na takovou tu indickou píšťalu, co na ni hrají zaklínači brejlovců. Jinak samozřejmě i jedna kytara, basa a bicí. Stylově bych kapelu přirovnal ke kříženci Sepultury v dobách Roots (ta Ratamahatta tam zněla fakt jako fest) a Ektomorf. Takže groovy to bylo převelice, zpěvák řvoun se střídal s obstojně rapujícím parťákem a lidi hopsali jak splašení. Já se po chvíli celkem nudil, ale nemůžu upřít kapele srdečný projev frontmana a sympatický fajn přístup. Sami tour v Evropě komentovali jako splnění svých snů a dokumentovali na tom, že nic není nemožné, když má člověk jasný cíl. Pravda pravdoucí.
Brutusáček: Záhlédl jsem jeden-dva songy a kapela si to užívala, zajímavý mix nu-metalu a indické, řekněme živelnosti.
OnDRajs: První opravdu zajímavou kapelou festivalu byli maďarští Thy Catafalque. Produkčnímu týmu BA se tady podařil opravdu husarský kousek, protože skupina, respektive sólo projekt Tamáse Kátaie, naživo prakticky nevystupuje. Jejich diskografie za dobu existence hodně nabobtnala a já z ní znám pouze něco, takže do kotle vcházím hlavně za momentem překvapení a s nejistým očekáváním, jaké že to vlastně bude. Uvítá mě bumčvachtový heavy metal německého střihu s nablacklým skřehotem - úvod setu tedy moc nenavnadil. Po zhruba prvních dvou skladbách se vystoupení proměňuje a začíná jízda mezi žánry. Laibachovská tvrdá elektronika plus Rammstein se mísí s folklorem, dojde i na zmeshuggované sekačky, nasypané blackové sypanice, tuc-tuc techno, hlava z toho jde kolem. Zhruba ve dvou třetinách setu nastupují dvě sličné zpěvačky, které vokálně dominují až triphopovému průběhu jedné ze skladeb. Nevšední záležitost. Na to, že jde o první koncert skupiny, tak dojem z něj je velmi dobrý. Závěr se ovšem opět nese v duchu hard/heavy odrhovaček a já nakonec prchám do ústraní.
mIZZY: Já toho v pátek kvůli hraní s Můrou zrovna moc nestíhal, ale jsem moc rád, že jsem před svým koncertem zvládl odchytit Thy Catafalque. Po prvním koncertu v Budapešti, který proběhl letos v dubnu, se jednalo o první vystoupení kapely mimo Maďarsko. Bylo tedy otázkou, jak kapela na akci typu Brutal Assault vyzní a jaký setlist zvolí. Nakonec, celkem nepřekvapivě, poskládala hodně metalový set, který ale tvořilo fakt dost hitovek. Potěšily hned tři věci z Rengeteg, ale třeba i Szarvas z novinky Vadak. Na svou metalovost ale Thy Catafalque částečně dopláceli, protože i ty nejtvrdší songy nesnesou moc srovnání s jinými opravdu nasypanými kapelami z festivalu. Thy Catafalque hlavně vynikají díky pestrosti své hudby, použití různých nemetalových nástrojů atd., což se na Brutalu zrovna nestalo a ani zvukově to nevyšlo úplně stoprocentně. A i přesto (nebo možná i proto), že se na pódiu střídali tři zpěváci, kteří se snažili i dělat nějakou tu show, působilo to trochu jako šaškárna. A když už to vypadalo, že fakt Maďaři odehrají regulérně metalový set, nastala změna a na pódium konečně přišly dvě zpěvačky a zůstaly zde po dobu tří mnohem folkovějších skladeb. Töltés, Napút a Trilobita v tu chvíli vyzněly mnohem svěžeji a zábavněji než veškeré sypačky. A i když mi jasné, proč kapela zvolila takový výběr skladeb, jaký zvolila, celkem doufám, že na podzim v Budapešti to bude mnohem více zpívánkové, a tudíž ještě lepší. Rozhodně díky za možnost vidět tuhle kapelu na Brutalu, ale věřím, že má naživo ještě na víc.
MXL: Na Thy Catafalque jsem se těšil coby dlouholetý fanda, který ještě svou oblíbenou kapelu viděl jen v obchodě za sklem výlohy. Jak už bylo řečeno, Tamás Kátai si přivezl poměrně rozmanitou sestavu a také setlist, který umožňoval prostřídání zpěváků. V tomto případě i po všech stránkách dvou ideálních zpěvaček, které svým vzhledem i projevem později vystupující “pornoherečky” z komerční slátaniny Butcher Babies naprosto zastínily. Thy Catafalque nikterak neblackovali, ačkoliv při deseti skladbách nabídli průlet hned šesti svými alby a sázelo se hodně na avantgardnější, ale metalové polohy. Příliš jsem nepobral, proč byl drummer za plexi hrazením, protože zas takový nářez to nebyl. Za sebe můžu říct, že chápu, proč je toto opatření pro hudebníky snesitelnější, já ho ale vnímám spíš rušivě. Hudba kapely je velmi proměnlivá, stavěná spíše na jednoduchých motivech a jejich vrstvení, které naživo vyniklo a skladby gradovalo. Maďaři hrají moderní metal v tom nejpoctivějším slova smyslu a já se bavil královsky, i přes chvilkové slabší pasáže. No, a přišlo mi to potichu. Jako většina kapel. Velmi rád bych si tyhle progresivní folklóristy užil někdy v klubu. Zatím jsem si musel u stánku Season of Mist alespoň zakoupit tričínko.
Brutusáček: Strašný, místama to zasypalo, místama to byl děsný bigbít, zřejmě záměrně, ale asi jsem na to intelektuálsky nebyl naladěn.
OnDRajs: Rivers of Nihil mě zklamali na celé čáře. Naposledy jsem je viděl na turné se Soreption a Revocation a na něm se ještě prezentovali docela říznou produkcí desky Where Owls Know My Name. Jenže v Josefově letos už dominovala tvorba z následující The Work, kde se skupina snaží na svůj původní deathový ksicht naroubovat melancholický post-metal a vůbec to nejde dohromady. Agresivnější riffovačky téměř vymizely, vystřídalo je ospalé tempo a mdlé kytarové pasáže, které působí bezzubě. Kapela navíc nedokáže přenést zvukový kabátec z CD na prkna pódia a výsledkem je tumpachová koule. Odcházím do kobky, pak se zase vracím a zkouším to znovu, jestli si to ansámbl u zvukaře nevyladil, leč nikoliv, a tak volím opětovný ústup.
MXL: Nelze než přikyvovat při čtení onDRajsových pocitů z vystoupení Rivers of Nihil. Viděl jsem je asi pětkrát a letošní josefovské vystoupení postrádalo to zásadní - nebylo vůbec brutal. Ještě tak v první třetině to chvilkami sypalo a kopalo, hrály se taky vypalovačky z předchozí desky včetně titulní Where Owls Know My Name, A Home nebo The Silent Life, jenže ze starších skvělých alb nic a naopak se Pennsylvánští soustředili na stále aktuální The Work. Já vám nevím, ani samplovaný saxofon nepomohl, je to super hudba do auta nebo obýváku, ale tady to zasněné proggy vybrnkávání nezafungovalo. Lidé naslouchali pozorně, ale bylo to takové vlažné, přestože kapela fakt umí a já fakt oceňuju nejen fantastického bicmana Jareda, ale i basáka Adama, který má super vokál doplňující ten Jakeův. Jenže tenkrát v Praze na Chmelnici nebo v Brně na Melodce to byla úplně jinak natlačená rubanice. Tady kapele někdy ve druhé třetině spadl řetěz a do konce vystoupení už se ho nepodařilo nahodit. Škoda. Přitom je cítit, že kapela dost vyrostla a zvukově taky OK. Následně jsem si trochu upravil slechy při produkci holandských slammerů Korpse na zadní Obscure stage. Valivý a tupý BDM mě zase rozesmál a dostal do žádoucí bažinné pohody, z níž mě RoN vyvedli.
Brutusáček: Já jsem někde na pomezí, ten předěl s tvorbou na nové-poslední desce je znatelný, takže souhlas s kolegou Ondrajsem, to tour s Revocation bylo super tlak, tady to vystřídala poslechovka jak říká kolega MXL, někde spadl řetěz a už to nenajelo, přitom tu dseku mám rád. Nevím.
OnDRajs: Redakční kolega Mizzy by mi určitě neodpustil, kdybych jeho Můře nedal naživo šanci, a tak vzadu na Bastionu jeho sebranku netrpělivě vyhlížím s předstihem. Přiznám se, že v pevnosti jsem tenhle retro death/doom slyšel poprvé. A jo, byl to nenáročný přímočarý výlet do konce 80. let, kdy se v rámci old schoolu tvořilo nosné podhoubí pro extrémní metal hvězdné následující roky. Někdo v Můře slyší doomové party Incantation, já si vzpomněl i na deathové pasáže z jinak pohřebně šlapajících Evoken. Vlajku hniloby pevně ve svých rukách třímá Mizzy jako moderátor večera, kdy pomalovaný warpaintem a oči v sloup zaříkává (pivní) démony. Je to OK, tuším, že dál se to už měnit nebude, takže po dvou skladbách mizím.
MXL: Můra patřila hned zkraje mezi očekávaná vystoupení mnohými z nás a vůbec nerozhoduje, že s nimi pěje jeden pán, kterého tady v redakci vůbec nikdo neznáme. Zpomalené záhrobní kvarteto přidalo kosmu na temnotě svým povedeným loňským EP Doom Invocations and Narcotic Rituals, a tak jsem byl žádostiv, jak se lahůdkový materiál projeví naživo. Zároveň šlo o můj první test prostor Bastionu. Prťavé pódium mě lehce zneklidnilo už od pohledu a chabá aparatura na radosti nepřidala. Přišel jsem až v průběhu první skladby. Mizzy a ostatní byli celí zaflákaní od sněhobílého prášku, popela z nebožtíků a jiného bordelu, a když jsem se přiblížil na deset metrů od kapely, slyšel jsem i hudbu. Nebyla to zvukově žádná sláva, horší chvíle měly ovšem teprve přijít následující dny a kluci se to úspěšně snažili přebít nasazením. Ve výsledku je můj dojem z nahrávky trochu vyzrálejší, zhoubná prezentace však byla nakažlivá a k pokyvování palicí nutící. Došlo i na litry prasečí krve z útrob vokalistovy lednice, a tak jsme byli svědky nehezky krvavé podívané. Až jsem se začal bát. Mizzy vládne uvěřitelným chorobným murnurem, kapelu rozmáchlými gesty hnal kupředu pohřebním krokem a já ocenil především občasné vybočení hlasu z lehce monotónní polohy. Ale třeba to tak má být, já tam vidím prostor ke zlepšení. Domácí Můra se zařadila hned první den k tomu nejtemnějšímu a v závěrečném hodnocení i nejlepšímu za úterý. Pánové to vyhráli i s návštěvou jejich setu, kterou bych odhadoval na tisícovku, kterážto kapelu dokázala i náležitě ocenit. Těším se příště.
Brutusáček: Nejenom kolegové dorazili na přerovského exulanta v Praze, ale i docela dost početný dav lidí, tolik kámošů zas nemají. Nicméně ten slowly bloody doom od Můry fungoval. Lehce bych to zhutnil, ale to možná bylo jenom aktuálním zvukem, takže jsem zvědav na klubovku.
OnDRajs: Tam, kde Rivers of Nihil před hodinou zklamali, tam dánská senzace Vola kralovala. Dokážu ocenit, když si skupina pohlídá zvuk a naservíruje tu samou produkci, s níž se prezentuje i na CD. V Josefově to byla poslechová lahůdka a vzhledem k tomu, že i ve Futuru v předcovidové době to bylo zvukově excelentní, věřím, že to nebyla náhoda. Přicházím, když kvartet dohrává shahmenovskou These Black Claws (zazněl rap z playbacku, nevíte?) a následuje balada Ruby Pool. Zvukový orgasmus! Postrocková pohodička s melodickým klavírkem, je to jak nedělní vyjížďka a lodičce na Zámeckém rybníku v Teplicích. Frontman Asger Mygind v sáčku působí civilně, prostě chlápek, se kterým zrovna kecáte na kafíčku s dortíkem v kavárně. Skupina sází do lidí hlavně věci z poslední Witness (i když i na povinné songy z Inmazes došlo) a publikum jí zobe z ruky. Parta vlasáčů za mnou zpívá spolu s Asgerem vlezlé medové refrény, skupina střídá brutální Meshuggah patterny s popíkovskými melodiemi jak z osmdesátek. Povedené! Playlist: První dvě věci asi 24 Light-Years, Alien Shivers, pak These Black Claws, Ruby Pool, Head Mouted Sideways, Stray the Skies, Whaler, Inside Your Fur, Straight Lines.
MXL: S dánskými Vola jsem se měl příležitost seznámit až krátce před festivalem, ale i tak jsem tušil, že by se mohlo dít něco extraordinérního. Svěží moderní rock djentuje, umí chytit za koule, ale i rozněžnit a vyvolat v nich svrbění, když se přiblíží popovým vodám. O perfektním zvuku už tu poznámka padla a já jen podepisuji. Hudba má potencionál oslovit třeba posluchače náladiček Stevena Wilsona nebo novější tvorby Anathemy. Má však mnohem větší šťávu. Kapela vypadá do budoucna na velkou věc a já jsem už teď zvědav. Velmi dobré.
Brutusáček: Zbytek Vola po Můře bylo pohlazení pro tu emo dušičku. Podepisuji vršek a koncert v září asi nevynechám.
OnDRajs: Vio-lence jako trashový headliner úterka? Trochu překvapení, ale koneckonců proč ne. Pozapomenutá kapela z Bay Area letos o sobě dala vědět povedeným návratovým EP, kde se přesvědčivě vrací k hoblovací škole. Potíž je v tom, že se riffy v rychlejších kouscích podobají jako vejce vejci a hrozně se to slévá. I proto mám od nich nejraději pomalejší fošnu Nothing to Gain. Jenže z ní nic nezaznělo, protože gró věcí je z debutu Eternal Nightmare. Výsledek byl sice OK, ale myslím, že tahle grupa patřila do tehdejší druhé thrashové ligy oprávněně.
MXL: Na sanfranciské thrashery Vio-lence jsem byl nažhaven vcelku přesvědčivým novinkovým EP. Dostalo se nám ale poměrně primitivního, ač tupa-tupa dobře nasypaného setu, který po 4-5 skladbách dokonale nudil. Nervózní škubání v rypáku jsem zaplašil okamžitým přesunem na jejich kalifornské sousedy, úchylné to zombíky ze San Diega. Pathology mají na scéně podobně laděných spolků za ta dlouhá léta působnosti poněkud zvláštní postavení. Jsou oblíbení BDM publikem pro jejich středně tempé sekané riffy, jedná se však v jádru o typicky pojatý kalifornský death metal, jehož kořeny lze jen přeci rozpoznat. Králové surových scénářů konce světa, nákazy, rozkladu a vůně prohnilých podzemních márnic se s tím nepárali, hráli rychle a nahlas. Opět skvělý zvuk tohohle hororového večerníčku na zadním pódiu a drsňáci nás za 40 minut naporcovali na kousíčky do psího žrádla. Hrálo se především z loňského “Všudypřítomného moru”, který nemám ještě tolik najetý, ale rozpoznal jsem Code Injection z Legacy of the Ancient, snad Media Constuption a Imprisoned by Fear. Perfekt mazec a super vrčák zpěváka.
mIZZY: Po hraní a více než hodinovém umývání paintu a veškeré krve jsem se konečně naplno dostal i já do rozjetého festivalu. No a jelikož backstage byla celkem dobře zásobená, vylezl jsem z ní připraven dost možná více než většina dalších fanoušků. Předem jsem si ale říkal, že potřebuju vidět Voices. Ty ale dostihla nemilá věc, v den koncertu zjistili, že jsou na hraní jenom dva. Zbyly jim tedy dvě možnosti, koncert buďto úplně zrušit nebo nějak zaimprovizovat. Nakonec zvolili druhou variantu s tím, že to bude nějaký experimental noise cosi. Dle popisu potenciálně lákavé, ale provedení nebyla žádná sláva. Za střízliva bych jej možná ocenil, ale vybavuji si pouze podivnou hru na klávesy, k tomu zvláštní zpěv, žádný velký bordel, no, za chvíli odcházím, ať stíhám pořádný výplach.
MXL: S blížícím se vystoupením Britů Voices přišla zpráva, že vystoupení progresivních black/deatherů neproběhne podle plánu. Dle vyjádření kapely bubeníka postihla náhlá silná nevolnost a musel být převezen do nemocnice. Nejednalo se přitom o nikoho jiného než o Nicholase Barkera. Náhradní elektronická improvizace zbylých aktérů nic zajímavého nepřinesla, a tak se běželo jinam. Přiznávám, že to bylo velké zamrzení, Londýňané hrají neotřelou kvalitní muziku a jejich provázanost s Akercocke mi také sedí. Snad jindy.
mIZZY: Jak je známo, Hluková Sekce nabízí vždy naprosto ultimátní destrukci ušních bubínků a nejinak tomu bylo i teď. A navíc i celkem překvapila, protože se složila z docela atypické sestavy. Kromě tří lidí se synťáky, kompy a různými efekty se k hlukařům přidal také s bicími Marián z Decultivate, takže kromě hlukové stěny, pískání a skřípání jsme se dočkali aji pořádných sypaček, které celkový bordel jednoznačně obohatily. Jasně, občas mohly bicí k harsh noisu dávat trochu větší smysl, nebo právě naopak ještě o poznání menší, ale jelikož se beztak jednalo o stoprocentní improvizaci, výsledek byl fakt skvělý. Je prostě strašně super si zajít na partu magorů, jejíchž cílem je pouze udělat co největší zvukovou destrukci, z které ale máte silnější zážitek než z veškerých metalů.
OnDRajs: Původní plán byl, že Pallbearer jen zkusím a pak se rozhodnu, zda nepřeběhnu na At The Gates, ale nakonec to nebylo třeba. Skóre počtu mých koncertních účastí se tak po úterku zvýšilo na hokejových 4:2 ve prospěch Pallbearer. Ti totiž (pro mě překvapivě, žádné avízo jsem před vystoupením nezaznamenal) v pevnosti přehráli od začátku do konce debut Sorrow and Extinction, od jehož vydání letos uplynulo rovných 10 let. A vzpomínání to bylo nadmíru vydařené. Oněch pět skladeb skupinu celosvětově katapultovalo na doomové výsluní a v Josefově se kvartet snažil ukázat, že album má stále co říct. Deska živě dostala až „švédský“ rozměr, kdy kytary zněly chrastivě jak za slavné éry studia Sunlight. Nemilosrdně tvrdě díky tomu vyzněla druhá Devoid of Redemption, kterou považuju asi za nejlepší skladbu vystoupení. Jinak to byl sakum prdum návrat do Spojeného království první půle 90. let a netřeba litovat, že se kapela vykašlala na své ostatní tři počiny.
MXL: Život je nespravedlivý a člověk je bytost chybující. Já udělal tu chybu, že jsem Pallbearer vyměnil za At the Gates. Dalšího většího omylu už jsem se už ale dopustit nemohl. Vezmu to zkrátka. Tompova družina sice přehrála celé zásadní album Slaughter of the Soul, ale zvuk na Jägermeisteru byl tak mizerný, že jsem nepoznával ani notoricky známé pasáže. Fakt průser a navíc umocněný pouhými pětačtyřiceti minutami hraní, včetně přídavku The Night Eternal z alba At War with Reality. Trošku chudá hostina. Trošku dost, vezmeme-li v úvahu, že kapela byla headliner a mohla hrát ještě dvacet minut. Prostě moc špatný a nakonec jsem si uvědomil, že jak mám tuhle švédskou kapelu historicky rád, naživo je viděl několikrát a sleduju ATG dodnes, nikdy jsem žádný jejich super koncert neabsolvoval. A tentokrát to bylo zdaleka nejhorší, příště už na něco jiného.
Brutusáček: Útěk z Pallbearer po dvou skladbách na At the Gates byl můj největší hudební fail festivalu. Pallberarer drtili mocně a fakt se mi nechtělo, ale na ATG jsem se moc těšil a přišlo bohužel zklamání. Nejdřív samozřejmě zvukové, kdy to prostě bylo divně zahuhlaný, divný bicí a kapela totál bez energie, odbouchali 45 minut a čau. Zklamání.
OnDRajs: Američtí funeralisté Evoken pro mě byli jedním z hlavních taháků festivalu. Společně s Esoteric patří k lídrům svého subžánru, jenže v Evropě se ukazují jen velmi zřídka. V Čechách si vybavuju snad jen jejich dávné vystoupení na Obscenu. O to větší radost, když v pevnosti spustili svůj nemilosrdně brutální výlet do podprahových končin lidského psyché. Evoken v Josefově ukončili své aktuální turné po Evropě, jehož zastávky byly logicky delší. Zamrzela tak skutečnost, že v klubech hráli kolem hodiny a půl a v pevnosti jen 50 minut (tzn. pět skladeb). Tohle mínus ovšem vyvážil pevnostní zvuk. Podladěné kytarové stěny drtily všechny kosti a mocně vibrovaly lidskými útrobami tak, až koncert dostával transcendentální přesah. Zapomeňte na romantiku a věčnou spásu v nebi, Evoken jsou naturalističtí, smrt u nich není nic jiného než požírání larvami hluboko v zemi a prázdnota. A hudebně jdou až na krev. Jde o klasické vytloukání klínu klínem, kdy jeden nepříjemnější riff střídá ještě horší, zlejší a pomalejší. Člověk se během pár chvil propadá do spirály jiného světa, který mizí až s odezněním posledních tónů koncertu. Překvapilo zařazení stařičké Shades of Night Descending z roku 1994, ale jednoznačně nejvíc potěšila zlo-hymna A Caress of the Void. Vivat Evoken!
MXL: Pohřebáky z New Jersey Evoken, jsem si též já, podobně jako kolegové, od začátku zařadil do kategorie “A must” a očekával jejich absolutorium útočící na Top 5 celého BA 2022. A ono to vyšlo přesně, až na malou opravu. U mě to vyhráli non plus ultra na celé čáře a ještě teď to rozdýchávám. Taková temnota! Jedna z nejtvrdších kapel a to metafyzické zlo bylo úplně hmatatelné. Tušil jsem, že to bude lifetime experience, ale skutečnost převyšovala všechny mé obskurní fantazie. Hlubinný doom metal bez příkras pitval lidské nitro zaživa a tělesné orgány byly přikovány k jejich astrálním předobrazům. Hudba valivě pronikala lidským masem s neúprosnou naléhavostí a co teprve pak indoktrinace mysli a ducha tím nejpochmurnějším z myslitelných odchylek od božského řádu a harmonie. Při In Solitary Ruin jsem myslel, že odlétam do lunárního nenávratna, ostatně úplňkový měsíc tomu výrazně napomáhal, jako loni při mystickém vystoupení Mgla. Hlasitost a čistota zvuku při Evoken jen umocňovala zdrcující účinek psychoaktivního přeprogramování zachvácených posluchačů. Fakt (ne)příjemný nátlak po všech stránkách. Zůstala jen hrobová tma po ochromujícím zážitku smrti.
mIZZY: K Evoken dodám snad jen to, že byli fakt nahlas. Ale jako fakt totálně kurva nahlas. Ona celkově podle mě Obscure stage během celého festivalu trpěla přepáleným zvukem. Ve srovnání s hlavním pódiem (no a vlastně jakoukouliv další stage) jsem pouze na Obscure přemýšlel o tom, že vytáhnu špunty (které jsem stejně neměl), a na Evoken to valilo opravdu fest. A jelikož jsem byl už echt nadrbaný, vlastně vůbec nevím, co hráli a jakékoliv detaily jsem už zapomněl, ale vím, že to bylo fakt mega kruté a neuvěřitelně mě to bavilo. Doteď jeden z nejsilnějších zážitků festivalu.
Brutusáček: Satanajeho, totální top festivalu, zkáza, anihilace. Nahlas to fakt bylo, fakt až moc, ta stěna vepředu fakt tělem cloumala, ale spolu s hudbou to bylo naprosto vynikající.
mIZZY : A jak tomu na závěr festivalových dní, kdy máte ještě aspoň trochu styl, bývá, i po funeral doomu se šlo ještě na afterparty. S Nightcall kolektivem to bývá taková loterie, někdy se vám podaří zajít na úplně parádní set, a někdy to je zase fakt otravná synthwave tancovačka. Jestli se ale nepletu, tak po jedné v noci zrovna pouštěl do lidí své pecky Computerboy, který se nebojí rozjet pořádnou rychtu, ale sem tam do ní nasekat aji breakcorové prvky. A zrovna na konec úterního programu odpálil fakt parádně tvrdý taneční set, do kterého jsme se s dalšímy máničkamy natřásaly tak další hodinu až do vyčerpání zbytku sil.
Vložit komentář