Před osmnácti měsíci na OvO. To jsem byl na koncertě naposledy. Přemýšlím, vzpomínám, jak že se ty reporty z koncertů píšou. Začínalo se vždycky něčím důležitým, dopravní spoj na koncert? Ne, to nebylo ono. Počet piv před koncertem? Bohužel, v neděli večer je to takřka bez přípravy, jen rychle otočenej plech na cestu. Příchodem do klubu, to asi půjde.

Přicházíme něco po osmý, jak jinak než se zpožděním, s některejma nešvarama ani natěšením po roce a půl nehneme. První překvapení je už u vchodu, vnitřní prostory Botanique jsou uzavřený, takže se do sálu vchází přímo přes zahradu. Druhý překvapení přichází při vstupu do sálu, koncert je na sezení, takže žádná divočina. Je vcelku zajímavý, jak s židlema metalový publikum zápasí – někdo roztáčí vrtule i v sedě, pár hráčů na vzdušný nástroje se taky najde a v neposlední řadě se s přibývajícím časem množí klimbání s pivem v ruce.

Kvůli zpoždění přicházíme v plným proudu, Neptunian Maximalism už mají tu svojí hypnotickou směs metalu a jazzu nastartovanou. Hned z první cením vizuál, grindový trika doplňujou třásně a kalhoty do širokejch zvonů, taková vyšinutá banda hipíků - přirovnání k rodině Charlese Mansona není úplně od cesty. Princip maximalismu se naplňuje, lidí je totiž na pódiu tolik, že je má člověk skoro problém spočítat: dvě kytary, sitár, basa, saxofon, klávesy, stoleček na dělání hluku a dvoje bicí (jedny dělaj progový finesy, druhý dávaj rány). Masivní zvuk odpovídá počtu rukou a nohou na pódiu, je to radost zase cejtit hrudní koš při poslechu muziky trochu vibrovat.

Hlavní síla Neptunian Maximalism je v namotávajícím tlaku, kde pulsující rytmiku doplňujou masivní kytarový riffy a saxofonový výjezdy. Některý části vytvářej solidní šamanskej rituál, v kterým se člověk s chutí ztratí. Asi nejlepší věc večera je obtočená kolem masivního doommetalovýho riffu, kterej střídaj tajemný mezihry. Ale výtečný části trochu zabíjí celková dramaturgie setu. Jednak je to příliš dlouhý a místy trochu vatový, což mi vadí i na nahrávkách, a jednak je celej set poskládanej tak nějak, jak to zrovna padne. A místy to padne jak pěst na oko. Když už jsem zmínil to výtečný zadoomaný riffování, tak je škoda, že ho najednou, takřka bez jakýhokoliv přechodu, vystřídá rozjetá párty věc. A bicí sólo v prostředku snad ani nezmiňuju, kurva, kdo má tohle dneska ještě zapotřebí.

Po cca hodince a půl je fajn se trochu provětrat, dát si špatný pivo do kelímku, levnou cigaretu a naladit se na Emptiness. Chlapci nastupujou v civilu, z první bych si tipl nějakej vcelku obyčejnej prog rock á la Katatonia, větší divnost naznačuje jen jedna kápě. Otvírá se přehráváním nový desky a je to pěkný, křehký a znepokojivý zároveň. Trochu jsem se bál, jak to zvládnou naživo nazvučit, aby zachovali správně vyfetlou atmosféru, ale myslím, že se to docela povedlo. Hlavně u kytary a kláves byla dobře vyvážená melodika a vyjetost (ačkoliv jsem slyšel i nějaký brblání, a je fakt, že divnost vokálu tolik nevynikla). S postupem času vcelku dost lidí odcházelo, takže bych řekl, že to bylo divný dostatečně. Anebo to byl málo metal.

Stejně jako u Neptunian Maximalism ale kulhala celková dramaturgie setu. V případě Emptiness to bylo střídáním starý a nový tvorby. Když po prvních dvou věcech najednou přišla výměna kytar a blackmetalová palba, tak to vyznělo takřka jako cílený ničení atmosféry koncertu. Black metal navíc dostal tak pět minut, a pak se šlo zpátky k rozjímavější novince. Tahle horská dráha se zopakovala ještě jednou ke konci setu. Jako chápu, že se chlapci nechtěj vzdát starší tvorby, a místy bylo i docela zajímavý sledovat, jak ve starší tvorbě vystrkujou růžky jemnější nápady, který naznačujou budoucí vývoj, ale tady je potřeba víc práce, aby to dohromady mělo smysl – jednak pečlivej výběr starších věcí, který fungujou v kontextu nový tvorby, a jednak asi jejich částečný přepracování, aby líp zapadly do celkový atmosféry. Potenciál tu určitě je, ale zatím to zní, jak když na festivalu občas převálcuje část setu zvukovka kapely z druhýho pódia.