Ach, jaké nehostinné jaro! Slunce probleskuje mezi mraky a ruší tak věčný pláč osamocených bohů truchlících nad neodvratnou zkázou stvoření i sebe samých. Titáni usedají k pohřební hostině a temný imperátor vypouští hejna supů nechť hodují a pějí píseň masa a mrtvolné hniloby.

Prostory pomyslné márnice stylově zaplnily nezbytné artefakty pohřebního byznysu: rozkládající se smuteční věnce, fragmenty hrobky a urna, lebky, černý obraz s ještě černějším obráceným krucifixem a všudypřítomné červené svíce. Poněkud mimo zorné pole diváků byla rozmístěna další znepokojivá umělecká díla obrazová. Jejich hodnotu však málokdo mohl ocenit vzhledem k požadavku klubu je umístit nikoliv na stěny, ale ke stropu. Velmi obskurní…

První z mrchožroutů zatíná pařáty do - v úvodu zatím nemnohé - sešlosti smutečních obětí a s mrazivým zvonem umíráčku předkládá publiku svou neutěšenou vizi zániku. Piva zdarma pro první návštěvníky však přece zafungují a paleolitici své publikum mají. Borne by Tempest pojímají truchlohru s rituálně ambientním přednesem. Zlověstně zasmyčkované plochy vyluzované zefektovanou baskytarou hrají na tesknou strunu archetypálních repetic a načernalý odér se nese Vopičím prostorem spolu s chuchvalci krvavé mlhy. Akustické vstupy píšťaly evokují postavu prehistorického krysaře vedoucí tlupu troglodytů na zteč. Stále se opakující motivy gradují ve zpustošené mysli posluchače a výsledkem chmurné půlhodinky jsou neveselé vyhlídky na noc plnou žalozpěvů.

Nanejvýše pochybný pražský kvartet Námöl nacházející zalíbení v groteskních obrazech pozemského zmaru a halucinačních origiích psilocibynových přilákal další smuteční hosty. Jejich prázdné pohledy svědčily o lobotomickém mrchokvasu odpovídajícím zaměření festivalu a některým začaly bezděky kanout zahnědlé sliny na rozmokvanou podlahu. Hrály se skladby z připravované demo-prvotiny Zhouba z rakevního dna, leč úroveň provedení, coby jeden z protagonistů, nemůže autor hodnotit. K filozofickým úvahám o problematice různé doby hoření lidského těla či těžko odhadnutelném načasování úmrtí jednotlivce se popíjel zkažený likér z holubích vajec, který servíroval rozjařený hrobařův holomek. Dle odezvy by se dalo soudit na kladné přijetí spolku při jeho teprve třetím veřejném vystoupení prostoupeným vcelku nehoráznou blackened/death/doom posedlostí.

Silou tisíce náhrobních kamenů padajících ze samotných nebes udeřila na nebohé pozůstalé zmutovaná ozvěna gospelu nejisté budoucnosti. Moravští sludgers stylově nasycení rumem již z předešlého dne udeřili zdrcujícím soundem a těla pod pódiem začala pozvolna měnit tvar a konzistenci. Gospel of the Future se po letech hibernace vrátili na pódia s magnificentním opusem Blowtorch Mankind a nepochybně patřili k tahákům večera. Rozjetá fabrika plná bucharů na zpracování kovu přirozeně dodala čtveřici industriální akcent a zbytek již byl otázkou nastavení hlasitosti strojovny. Vynikající zvuk a intenzita smečky obráběcích strojů by srovnala se zemí nejeden vzrostlý hřbitov. A ta explozivní rytmika, Aleši! Mé zavalené slechy identifikovaly kompozice jako úvodní Děti z Mravenčí hory, Krvavý trůn nebo Stigmata. Naprosto ultimátní zážitek trhá útroby na kusy a je nejlepším doporučením pro opakovanou terapii. V současné kondici je kapela srovnatelná se světovou špičkou a mezinárodní průlom by byl na místě.

Z mlhy a ještě hustší mlhy se následně vynořila pětice smutečních hostů z nejpovolanějších. Et Moriemur jsou bezesporu nejoriginálnějším domácím spolkem holdujícím zhoubným tónům zkázy a nebetyčného smutku. Vrcholem jejich invence budiž, dle mého názoru, stále nedoceněný loňský klenot Tamashi No Yama, který, dostane-li od posluchače dostatek prostoru a poslechů, stává se obrovskou pokladnicí působivých emocí a novátorského přístupu. Ostřílení doomaři se mu však věnovali jen okrajově v úvodu setu (Sagami/Oshima) a poté sáhli po epigramatech (Communio, Libera Me, Sanctus) a ještě hlouběji do historie. Opět díky zvukaři Márovi za skvělý sound, který byl pověstnou třešničkou na strhujícím představení. Od vynikající Sea of Trees si už kapela zcela získala pozornost cca stovky ze 140 přítomných. Zdeněk je ve svém pěveckém projevu velmi variabilní. Nevšední i tradičnější hlasové polohy tak střídá s naléhavým přednesem, který jedné z posluchaček prý zněl jako rap. No budiž. Dočkali jsme se i hlav ve vrtuli, a to se u daného žánru cení dvojnásob. Není divu, že průřez tvorbou doplnily staroby jako Deep a Shadows. Ve všech ohledech vynikající show, Et Moriemur si za léta píle a kreativity svůj piedestal zaslouží.

Funerální hostina kulminuje a na pódiu se zjevují první kondolující přibyvší ze zahraničí. Drážďanský Frowning si za deset let působení a pěti nahrávkám udělal celkem jméno. Těžkotonážní litanie ze samotného jádra nejpochmurnějších atmosfér má na svědomí ústřední postava skrývající se pod pseudonymem Val Atra Niteris. Ten si ke svému prvnímu pohřebnímu průvodu za hranice saské země přizval hostující hudebníky (mimojiné Chrise z Lightless) a nezastavil ho ani fakt, že v předvečer slavnosti onemocněl bubeník. Val tak do poslední chvíle trávil přípravy na koncert u kompu a programoval linky pro bicí a během koncertu zvládal k base a zpěvu ještě kontrolovat počítač. To ve výsledku nikterak výsledný dojem nenarušilo, ba právě naopak. Zasmušilé podladěné tóny doprovázel strojový pochod v oblacích modrého kouře, který dodal celkovému soundu na odlidštěném patosu. Zničující nátlak novinkové Alone drtil kosti a z duše vymačkával poslední zbytky naděje na pobyt v království nebeském. Publikum zmítané poryvy nekompromisního funeral doomu bylo dokonale uzemněné kytarovou stěnou a hypnotickým účinkem bezútěšných tónů. Při Corrode from a Dream (taktéž z loňského EP Ov Void) bylo možné v očích některých zahlédnout skutečné zoufalství. Záhrobní bardo ještě před odchodem na onen svět není zážitkem pro nestabilní povahy. Impozantní a vznešená hudba zatloukla hřebíky do rakve nejednoho z účastníků. Vrcholem se ukázala Murdered by Grief z prvotiny Funeral Impressions.

Sedmdesát minut letargického transu s Frowning bylo předzvěstí nástupu headlinera Pantheïst. Kultovní projekt spoluzakladatele funeral doomové scény a subžánru Kostase Panagiotou nastoupil s cca hodinovým skluzem nabraným protáhlejšími přípravami posledních tří spolků, ale počkat se vyplatilo. Nokturnální trip do záhrobního hájemství s waleskou čtveřicí byl zároveň poctivým průřezem dvaadvacetileté kariéry kapely, která se v poslední době na evropských pódiích stále častěji objevuje vedle spřízněných veličin - před nedávnem s Esoteric v Británii nebo zakrátko v Itálii s Clouds. Slyšeli jsme skladby snad z každého alba od legendárního debutu O Solitude po nejčerstvější (ale fuj, takové slovo se snad ani na hřbitov nehodí) Closer to God. Kostas coby kněz s kolárkem a křížem na krku kázal u svých kláves o nevalných vyhlídkách lidského života a úskalích duševní trýzně. Střídání murmuru a čistého zpěvu mu šlo perfektně. Od prvních Fanelových úderů do bicích se zvedla mohutná dynamická hradba a po bytostný okraj nás protknula nefalšovanými elegiemi z obsazeného katafalku. Lehce teatrální dojem umocňovaly dekorace a po hudební stránce dokonale sestavený setlist, který ani po osmi hodinách smuteční slavnosti nikomu nedovolil konečně zemřít. Hymny jako Wilderness, Control & Fire nebo The Loss of Innocence dostali publikum do somnabulního stavu mezi životem a smrtí, který by se dal udržet nekonečně dlouho. Uznání zaslouží mazácká sehranost souboru, umocněná čitelným zvukem Anastasovy kytary a drtící Mattovou basou. Zádušní mše v improvizované hřbitovní kapli stvořené z dřevěné chajdy Modré Vopice dosáhla svého vrcholu po pětasedmdesáti minutách, kdy si poblouzněné publikum vynutilo přídavek. Výborně, pánové!

Funeral Imperial Feast svou první edicí předznamenal ještě dlouhé umírání a už teď je jisté, že se dočkáme pokračování. Díky patří skvělým kapelám, našemu oblíbenému klubu (díky Aleno, Máro, Elo), ale také členům organizačního týmu Khaaoscope, který si s lopatami a krumpáči pěkně máknul…

Fotky © KupferKris_Foto / Metalirium