Je tu další rok a za námi jsou opět Hradby Samoty. Putovní festival, který na různých hradech a zámcích představuje experimentální audiovizuální umění. Letos se opět konal na novém místě. Rok od poslední návštěvy Jelšavy a dva roky od posledních Moravan se přesunul do dalšího kaštelu na Slovensku. Jablonica je asi 30 km za hranicemi kousek od Hodonína. Z Moravy tedy kousek, ale i z Prahy sem jde dojet při příznivém provozu za necelé čtyři hodiny, z Brna nebo Přerova to je v pohodě za dvě. Pokud mě paměť neklame, po Holíči se jednalo o nejlépe dostupnou lokaci pro Čechy ze všech slovenských ročníků Hradeb.

Samotný Kaštieľ Apponyiovcov se nachází víceméně uprostřed obce, hned vedle hlavní cesty, fotbalového hřiště, kostelu a třeba nedaleké jednoty. Pár známých si díky tomu dělalo srandu, že se vlastně jedná o Hradby Samoty, které nejsou vůbec o samotě. V Moravanech to sice rovněž netrvalo dlouho, než se člověk dostal do nejbližšího obchodu a hospody, ale aspoň areál kaštelu oddělovala od zbytku světa docela velká zeď, takže člověk měl pocit většího soukromí a klidu. Zde bylo vše ještě snadněji přístupné, což způsobilo například i několik krádeží ve stanovém městě, kam mohl přijít úplně kdokoliv.

Jinak ale v samotné Jablonici není prakticky nic. Až na jeden penzion, který snad ani není na bookingu, si jedinci, kteří se nespokojí se stanem, museli shánět ubytko po okolních vesnicích, kde to taky nebylo s nabídkou kdovíjak pestré. I z tohoto důvodu vnímám jako jedno z největších pozitiv, že díky slušné nabídce jídla a pití člověk prakticky nemusel odejít z areálu. Jasně, nebavíme se o gastro pornu jako na obřích festivalech, přeci jen jsou Hradby Samoty akcí pro pár stovek lidí (a to včetně kapel a crew), ale od masa, těstovin a polévek až po veganské pokrmy (na které se většinou dost čekalo), se dalo najíst fakt dobře. I pivo ale bylo fajn, a kromě jedenáctky z pivovaru Čierny kameň a speciálů z Nachmelené opice (nefiltr 11, APA a IPA) zde měli i dost limonád, což jsem ocenil před řízením v poslední den. Velký plus rovněž za to, že vše bylo za cash nebo se dalo platit i kartou, a člověk nemusel řešit debilní žetony.

Nechyběla opět ani zajímavá výstava. Nebyla sice tak obří jako například v Moravanech, ale v prvním patře kaštela byla hromada děl zaměřených na téma Masky. Ať už samotné masky, tak projekce s obrazy vygenerovanými přes AI, tak různé sochy. Masky koneckonců částečně spojovaly i část hudebních interpretů. Ne všichni je samozřejmě měli, ale troufám si tvrdit, že třeba takoví BBYB, T'ien Lai, Mare di Dirac a další byli pozváni především proto, že vystupují v maskách.

Hrálo se opět na dvou pódiích, jednom venkovním a druhém vnitřním. Hlavní stage byla samozřejmě venku, ale stále byla na hlavním nádvoří hned vedle té menší, která rovněž nebyla úplně skrytá někde ve sklepě, ale byla otevřená kolmo k prvnímu pódiu. A jelikož hned na vedlejší části nádvoří bylo i šapitó s místem k sezení a stánky s jídlem a pitím, člověk měl opravdu vše po ruce a ani se tolik nenachodil. Osobně jsem kvůli nedávné operaci páteře kompaktní areál určitě ocenil, stejně tak bylo dobré, že návštěvníkům prostě neutekl žádný interpret kvůli překrývajícímu se programu, protože kdyby pódia hrála zároveň, zkrátka by se vše přeřvávalo. Nutno ale říct, že chápu i částečné zklamání lidí, kteří byli zvyklí se různě povalovat v moravanském parku a u toho poslouchat hudbu místo stání s ostatními návštěvníky furt na stejném místě. Zde šlo leda odejít z areálu a flákat se na zemi před vstupem, což jsem třeba v pozdějších hodinách dělal čím dál častěji, i díky tomu, že hudba z obou pódií zde šla furt dobře slyšet. Jáně rovněž dodává, že nemám zapomenout na veškeré palmy, citronovníky a olivovníky, které se uvnitř areálu nacházely a dotvářely téměř středomořskou atmosféru.

pátek 14. července 2023

A co samotný hudební program? Jelikož jsem čtvrtek ze zdravotních důvodů raději vynechal, nemohu se k němu vyjádřit, ale kamarádi si poměrně chválili kombinaci elektroniky Miroslava Tótha a disharmonií smyčcového Dystopic Requiem Quarteta. Rovněž jsem slyšel chválu na velšské duo tAngerinecAt, které rovněž míchá elektro, ovšem s niněrou. Dále zde hrálo několik rytmičtějších techno projektů a jedním z vrcholů prý byla i performance Kristíny Hrevušové, která byla s každým momentem čím dál více zvrhlejší. Já dorazil v pátek kolem čtvrté a postupně se družil se známými tvářemi, kterých zde byla hromada, ale celkový počet návštěvníků až tak velký nebyl. Není se čemu divit, až na pár jmen zde letos opravdu velkých taháků moc nebylo a i já festival pojal ještě více jako flákací pohodu na zajímavém místě než jako hudební maraton.

První Mancy Sono odstartovali páteční program s dost mohutným sludge/post-metalem. Na pódiu měli i didgeridoo, ale kromě krátké chvíle, kdy na něj hrál jeden z kytaristů, moc výraznou roli v hudbě nemělo. Mnohem více fungovaly různé synths, které ovládal člen uprostřed pódia. Než o nějakých riffech či velkém tlaku byli Mancy Sono spíše o zvuku, který byl dost hutný a všechny nástroje se v něm dobře doplňovaly. Ve výsledku fajn věc na úvod a jedna z mála dobrých kytarovek.

Slam Poetry vynechávám a místo ní jdeme kouknout na výstavu a vracíme se na start kolaborace hromady hudebníků na programu uvedenou jako Koleso Nešťastia. Vzhledem k tomu, kolik lidí se objevilo na pódiu, jsem čekal nějakou noisovější improvizaci ve stylu Hlukové Sekce, byť o něco méně harsh. Na velké stage jsem napočítal minimálně sedm hlav, ale to, co šlo z beden, až tak ohromující nebylo. Od maskovaného člena s notebookem se sice objevovaly signály dirigující zbytek sestavy, ale výsledek zněl dost náhodně a nikterak ničivě.

To kolaborace Arabian Family Payback a Blind Ruler Cursed Land byla o poznání promyšlenější a více rozplánovaná. Jednalo se primárně o martial industrial set Erika z Drén a Angel Epilepsia s novějším projektem Uncle Grashy. Po celou dobu setu běžela projekce, oba protagonisté byli oblečeni v maskách a kromě industrial/noise prvků hráli i na perkuse atd. Jak to ale bývá, občas zafunguje kouzlo nechtěného, a když Erik pochodoval před pódiem s vlajkou a snažil se zapálit pomyslný molotov, ani na několikátý pokus nechtěl začít hořet, takže si diváci z jejich show odnesli i pár vtipných zážitků. Podobné, často i jen jednorázové spolupráce jsou ale na Hradbách super, to nejlepší nás ovšem teprve čekalo.

Na hlavní stage hrálo další duo, tentokrát xDzvoNx z Polska. Jednalo se o kombo ječícího a rapujícího přednesu zpěvačky (samozřejmě v polštině) a různé elektroniky, beatů, ale i skřípajících zvuků linoucích se z kompu a synths druhého člena, který se také občas připojil i se svým hlasem. Ne vždy to bylo zrovna dobře fungující, občas mě napadal příměr jako divnější Die Antwoord z Polska, ale když jejich set na konci vygradoval a rozjela se pořádná rychta s tunou jebnutých pazvuků, do které se oba členové přeřvávali, makalo to vlastně dost dobře.

Jestli ale někdo páteční večer bez debat vyhrál, byli to pánové Kazehito Seki a Martin Režný aka Säkkikangas. Ti spojili Kazehitovo vokální umění, kterým i bez použití jakýchkoliv efektů zvládne utvářet slušně noisové pazvuky, s modulárním synth bordelem Martina, který se taky nebál strčit si do pusy mikrofon či nějaký snímač a k Sekiho smyčkovanému a deformovanému hlasu přidat ještě další skřípavé skřeky. Výsledkem byl totální harsh noise mordor, který ale nestál jen na samotném pištění, ale právě díky práci s vokály se dobře odlišoval od standardnějšího hluku. I tak ale Säkkikangas s Kazehitem předvedli ultimátní vichřici, po které bylo jasné, že ji jen tak něco nepřekoná.

Po tomhle to měl kdokoliv těžké, ale jelikož přišla řada na jednoho z českých headlinerů, a to BBYB, nebyla o slušnou party nouze. Údajně se jednalo o předposlední koncert před definitivním koncem kapely, v které už jednotliví členové, z kterých se část rozutekla z Ostravy, někteří si dokonce pořídili dítě atd., už nemají v plánu pokračovat. Po Hradbách Samoty bude Babuyabu možnost vidět ještě na KAL stage Brutal Assaultu a pak evidentně šmitec. Což je samozřejmě škoda, protože minimálně u nás z kapel míchající techno, grind, breakcore a podobné prvky se jednalo o jedno z nejlepších jmen. Koncert samotný byl asi takový, jaký by šlo od rozlučkové show čekat. Žádné velké experimenty, ale sázka na jistotu s těmi největšími peckami z obou alb. Z deBBYButu zazněly například Kalimerum, Kozí Dech, Tehace nebo Pigface, ze Stavebnice reality zase Yaba The Hut a Čáry, ale na úplný závěr celého setu padla i nějaká novější věc, kterou neznám jménem. Všichni kolem byli evidentně spokojení, slyšel jsem i názory jako “konečně mě BBYB fakt bavili”, pár jedinců i rozjíždělo mosh, vpředu skákaly ženské nahoře bez, no já myslím, že i kapela mohla být více než spokojená. Osobně bych přidal ještě na hlasitosti a hlavně vytáhl kytaru, ale zase chápu, že v 10 večer nemůžeš uprostřed obce rozjet mordor jako na CzechTeku. Jelikož se na Brutal letos nedostanu, jsem fakt rád, že jsem Yabu mohl ještě jednou vidět alespoň tady a rád budu vzpomínat na veškeré ty party, co jsme spolu zažili.

Následný vídeňský techno projekt Rosa Nebel jsem letos již jednou viděl v Německu na A Sinister Purpose, kde když hrál po Ved Buens Ende, docela jsem brblal na absenci gradace a až moc retro zvuk. Proto se jdu válet na zem před areál, abych konečně odpočinul nohám. A jak tak ležím na zemi a poslouchám, co se line z pódia, říkám si, že to je vlastně hrozně příjemné a má to super atmosféru. Ještě nějakou dobu tedy rozjímám a užívám si jej vleže, ale pak mi to nedá a stejně se jdu podívat dopředu. Tou dobou mimochodem nahodili Weird Visuals své projekce, které svítily minimálně na čtyřech místech po celém areálu a tvořily je primárně masky, které byly použity i na plakátech samotného festivalu. 

Pak přišel na řadu Jeden Kmen, jak by řekl Olaf, uskupení, které se ti nikdy nevyplatí, už jen kvůli tomu kolik jich je a kolik toho sežerou a vypijí. Na pódiu jich bylo opět minimálně deset a než začali hrát, strašně dlouho zvučili. Ale fakt hodně dlouho, a ve chvíli, kdy už to vypadalo, že začnou hrát, protáhli zvukovku snad o dalších dvacet minut. Jako chápu, že když máš tolik členů, nějakej čas zvukovka zabere, ale takhle se akorát chodilo pro další a další piva, a když už fakt začali, nějak nebyla nálada je poslouchat. Hráli tedy své nejnovější album Basnj, což nám přišlo podstatně méně živelné, než když se ukázali v Moravanech před čtyřmi lety, plus se tentokrát ani nějak extra nepodíleli na výstavě, takže trochu palec dolů.

No a vzhledem k tomu, jak jsme prochlastali Jeden Kmen, z následujícího setu Urbanfailure vím úplný hovno. Nějakou fotku v mobilu jsem sice našel, ale nepamatuju si ani vteřinu, což asi znamená, že to nebyla ani extrémní rychta, ani brutální noise. V případě následujících T'ien Lai nemohu říct, že bych byl o moc chytřejší, ale aspoň si pamatuju jejich masky s třásněmi a že jejich tribal techno mělo dost fajn zvuk. Ale jestli mě tohle polské duo ve výsledku bavilo nebo ne, už říct nemohu. Pořádně jsem se probral až na afterparty s DJs, kde jsme vyhlíželi Marakiho. Jenže v jemu stanoveném čase hrál někdo jiný, pravděpodobně Kodiki, který tedy nebyl vůbec špatný, rychty pouštěl solidní, ale Maraki to prostě nebyl. No a když se asi až ve tři ráno dozvíme, že Maraki nakonec nemohl vůbec přiletět, ale v programu stále napsaný byl, rozhodneme se to konečně zabalit a jít spát. Čekal nás totiž další docela náročný den.

sobota 15. července 2023

Ne že bychom toho v sobotu měli nějak moc na práci, na rozdíl od ostatních jsme se vysrali na jakékoliv výlety a akorát se celý den váleli v kempu pod stromy, v jejichž stínu se dalo na rozdíl od zbytku světa aspoň trochu žít. Bylo třeba ale vydržet do konce hlavního programu a pak ještě sednout do auta a dojet zpátky na Moravu. Absolvovali jsme sice komentovanou prohlídku přilehlého kostela sv. Štefana, která trvala všeho všudy tak dvacet minut, a pak jsme se šli opět válet a nadávat na slunce a fotbalisty.

V půl šesté jsem měl následně svůj noisový set, ke kterému se samozřejmě nebudu moc vyjadřovat, ale jsem rád, že jsem tou dobou hrál na druhé stage, kde bylo uvnitř aspoň trochu chladno a ne úplně ke zhebnutí jako venku. Kromě velkého poděkování Waldemarovi za to, že mi dal možnost si na Hradbách zahrát, patří taky díky všem mým kamarádům, kteří stále řvali na zvukaře, ať to dá pořádně nahlas. Po koncertě z něj vypadlo, že v té maličké místnosti naměřil přes 115 decibelů a fakt to bylo kurva tak nahlas, že to pár lidí nezvládlo vydržet. Asi tedy v pořádku.

Během zábavně pojmenovaného projektu Boh Vajec + sklobeton se hlavně balím a rychle běžím pro pivo, ať nechcípnu. Šlo ale o celkem vyjeté vystoupení, jehož základem byla recitace nějaké poezie doplněná o hudební podklad. Občas se objevily jen elementární zvuky, občas sofistikovanější hra na klávesy, ale také regulérní opírání se do kláves lokty. Jako nic vyloženě esenciálního, ale v danou chvíli to zabavilo.

Totální mordor ale rozjeli PTAO, u kterých přesně platí známý mem, že když přijdeš o minutu později na grindcorový koncert, prošvihneš první dvě kapely. Okay, nehráli minutu ale třeba pět, i tak ale zvládli dostatečně dlouhou pauzu, odchod z pódia a další přídavek. Kdo netuší vo co go, tak se jedná o noisecorový projekt od lidí z kapel jako Sheeva Yoga, Sedem Minút Strachu nebo Social Deformity. Jednalo se mimochodem teprve o třetí koncert v jejich kariéře a o první gig po 27 letech. Základ tvořily Vikiho sypačky, ve kterých se přeřvávaly tři vokály a vše doplňovala Radova basa. Tou samozřejmě spíše mlátil o zem a o aparát, místo nějakého strukturovaného hraní, že ano. Není tedy divu, že mu sem tam vypadávala. I kvůli tomu a absenci jakýchkoliv dalších nástrojů to bylo tedy hlavně o grindcore / power violence sypci než o větším noisování. I tak ale krátký a velice intenzivní výplach.

V případě dalších Raw Deal nám byl slibován kraut rock. V tiskovce padly slova jako rockn’n’rollová dravost i acidové šílenství, ale popravdě z nich moc nadšený nejsem. Z těch letošních kytarovek asi nejslabší, a ne že by to bylo úplně blbý, ale naprosto se zde minulo očekávání s výsledkem. Většina setu byla hodně klidná, až ambientní. Basák zahrál dva tóny, které pak opakovaně hrály v loopu dokola a dalších X minut se s instrumentem skoro nic nedělo. Bubeník, na to že to měl být kraut rock, taky nehrál žádná pekla, ale jen si tak ocinkával činely a sem tam bouchl do bubnu. Set byl evidentně improvizovaný, takže mnoho nedostatků lze odpustit, ale když se konečně objevila slibnější pasáž, která mohla evokovat třeba rozvážnější momenty nejnovějších Swans, opět místo jakékoliv gradace odezněla tak nějak do nikam.

Set italských Mare Di Dirac mě ovšem taky kdovíjak neuchvátil. Sedící duo se evidentně snažilo o podobný efekt, jako třeba Phurpa nebo Bön. Objevily se zde tedy hrdelní zpěvy, nějaké archaické hudební nástroje a asi i trocha elektroniky či noisu. Výsledný dojem byl ale celkem slabý, nejvíce si pamatuji cinkání čerstvě utrženými větvičkami do na zemi položených činelů, který byly spojené nějakými snímači nebo majknuté a šly tedy i do mixu. Na Phurpu to ale bylo málo hrdelní, celkově málo nahlas a bez silnější atmosféry, byť byli kompletně zahalení v zeleném kouři. Nakonec mi tedy ani nevadilo, že hráli jen 15 minut.

Z dua Lofn ve výsledku dorazil jen jeden člen, a to Aitcher Clark, který odehrál svůj set sám bez Anny. Většina jeho koncertu byla primárně ambientní, což v již setmělém kaštelu při doplnění laserového osvětlení celkem sedlo. Sice tato klidná poloha trvala na to, abych vydržel stát celou dobu před pódiem, až moc dlouho, tudíž následuje odpočinek. Když ale v druhé polovině setu rozjel rytmičtější část, znělo to dost dobře a opět mě nalákal dopředu. Škoda, že nemohli hrát oba, věřím, že by to bylo ještě bohatší.

Následující Jena Jang s Ivanou Marínou Hollou měli na druhé stage vlastně prime time, ale výsledek žel zněl jako něco, co spíše mělo program otvírat podobně jako slam poetry v pátek. Doufal jsem, že Jena bude zpívat a rozjede nějaké noise/dronové umění. Její živá nahrávka, která byla zveřejněna v programu, nezněla vůbec špatně. Jenže ve výsledku to bylo celou dobu o tom, že zde Ivana něco recitovala a Jang sem tam pustila nějaký zvuk. V pár momentech jsem sice slyšel i hlas korejské umělkyně, ale jinak jsem si z toho moc neodnesl.

Nevadí, přišel totiž čas na headlinera celého festivalu, a to římské Spiritual Front, u kterých jsem doufal, že si spravím chuť, což se naštěstí opravdu podařilo. Sice museli lehce protáhnout zvukovku kvůli technickým problémům, ale vše nám dobrým koncertem vynahradili. Poté, co na festivalu v minulosti vystoupili například Of the Wand and the Moon nebo Death in Rome, se jedná o jedno z největších neofolkových jmen, která sem pořadatelé pozvali. A jelikož jsem je v minulosti ještě neměl tu čest vidět, jsem za jejich účast dost rád. S tím neofolkem to sice v jejich případě není až tak horké. Jasně, jisté neofolkové jádro tu rozhodně je, ale také rockové, kabaretní a popové prvky. Koneckonců sama skupina svou tvorbu označuje za nihilist suicide pop, což je ale popisek, u kterého nevím, zda by se hodil k sobotního koncertu, který byl v dobrém slova smyslu strašně pozitivní. Trochu jsem se tedy bál, aby to neskončilo průserem, ale nakonec jsem dost spokojený. Velkou část úspěchu tedy tvořila samplovaná hudba, do které hrálo klasicky rockové duo kytara a bicí. Frontman Simone sice měl v ruce akustickou kytaru, ale mnohem více než hře se věnoval zpěvu a tanci. Šlo docela dobře poznat, že Italové vyrostli v docela velkou kapelu a dost se snaží dělat show ve svých oblecích. Což je docela vtipné, protože jinak se po celý den promenádovali po areálu v trikách Swans a Obituary, a neměli problém pokecat, popít a vyfotit se s fanoušky. Zvukově ale jejich koncert vyšel dobře a většina odehraných songů, z nichž většina byly fakt hitovky, vyzněla rovněž skvěle. Jestli se nepletu, hrálo se jen ze tří alb, a to Armageddon Gigolo, Rotten Roma Casino a Amour Braque, z nichž bylo nejvíce zastoupeno právě první jmenované, které je rovněž z tvorby Spiritual Front úplně nejlepší. Osobně mě trochu mrzí, že nedošlo na žádnou skladbu z kolaborace s Ordo Rosarius Equilibrio, ale člověk holt nemůže mít vše. Darkroom Friendship ale zahráli dobře, největší hitovka Jesus Died in Las Vegas zazněla též - zde to Simone možná až trochu přepískl s teatrálností, ale zase potěšilo, že v jednom refrénu zaměnil Las Vegas za Slovakia. Pak ještě určitě došlo na Disaffection a Pain is Love. Super byla také Slave nebo Bastard Angel (teď si už nejsem stoprocentně jistý, zda hráli obě, ale asi jo) a končilo se s Children of the Black Light. V průběhu koncertu také Weird Visuals rozjeli svou světelnou show na zdi hned vedle pódia, což rovněž vypadalo parádně. Pár lidí sice na Spiritual Front brblalo, že nějaký pop a akustické kytary na Hradbách nemají co dělat, ale já se bavil dobře a jsem rozhodně rád, že jsem je viděl.

Co si ale budeme namlouvat, nejdůležitější věc, na kterou jsme celý den čekali, byli BNSU, tedy duo Utku Tavila a Kazehita Sekiho, který vystoupil na festivalu už v pátek. Když ale měli začít hrát, na druhém pódiu bylo úplně prázdno. Najednou se ale ozval totální hluk a nic netušící návštěvníci se začali přesouvat do jedné z vedlejších místností uvnitř kaštelu. BNSU si zde bez jakéhokoliv oznámení v úplné tmě, prachu a bordelu rozložili bicí, zapojili PAčko a rozjeli absolutní námrd. Kazehito stejně jako v pátek vydával šílené skřeky a sázel skřípavě vokální pekla a Utku s čelovkou na čele (která byla jediným osvětlením v místnosti) jel neuvěřitelné blast beaty na své bicí. To ale samozřejmě není vše, na škopkách měl zapojené různé triggery, které ještě posílal spolu s dalšími synťáky do mixu, kde se vše o to více prasilo a snad i smyčkovalo. Výsledkem byl tedy opět nekompromisně agresivní a hlasitý harsh noise, který jak intenzitou, tak provedením překonal cokoliv dalšího, co jsme před tím na festivalu slyšeli. Je sice jasné, že tohle by fungovalo za všech podmínek, ale i díky momentu překvapení z nečekaného přesunu na speciální místo byl zážitek ještě silnější a nechybělo moc, aby tlačící se fanoušci v té tmě rozjeli regulérní moshpit. Bloody nasty sissy urgency, fakt!

Dále hrálo na festivalu ještě několik projektů, třeba hlavní stage ještě uzavírala polská synthwave umělkyně Mala Herba, která nezněla vůbec marně, ale po tomhle masakru zkrátka nic dalšího nemělo smysl. Stejně tak mi je jasné, že ještě další DJs na druhém pódiu rozjeli dobré tancovačky, ale bylo třeba se rozloučit a sednout do auta, abychom zhruba o půl čtvrté dojeli domů.

Dvanácté Hradby Samoty jsou tedy opět za námi a já jsem velmi rád, že i přes nedávnou operaci, kvůli které jsem je předem odpískal, jsem se sem nakonec zvládl dostat. Bylo parádní zažít festival opět na novém místě, které nabídlo zase jiný zážitek. Jablonica je docela velký kaštel, který je ovšem hodně rozbombardovaný a pozornost s opravou si určitě zaslouží. A to, i když stojí hned vedle fotbalového hřiště :) Hromada hudebních projektů, které jsme měli možnost vidět, byly rovněž super. Nemohu sice říct, že mě bavilo úplně všechno, což od podobného festivalu člověk ani nečeká, ale minimálně několik opravdu vydatných show jsme zažili. U mě to na plné čáře vyhrávají sety Kazehita Sekiho, a to jak s BNSU, tak i se Säkkikangas. Prostě harsh noise rules the world! Ale aji Spiritual Front byli ve výsledku hrozně fajn a několik dalších projektů taky. A v neposlední řadě musím ještě jednou poděkovat Waldemarovi za možnost si na tomto výborném festivalu zahrát. Už teď se těším, až se na pokračování této unikátní akce zase jednou, klidně jen jako fanoušek, ukážu.