Devátý ročník Hradeb Samoty se po dvou letech vrátil zpět na Slovensko. Když nepočítáme spřízněnou akci Mariacsalad, stalo se tak potřetí v historii festivalu. Po roce 2011 na hradu Holíč a sedmém ročníku v Jelšavě se našla další lokace mimo Českou republiku. Útočištěm pro letošní sešlost experimentálního audiovizuálního umění se stal kaštel v Moravanech nad Váhom, který se nachází asi pět kilometrů od centra Piešťan. Vzhledem k tomu, že se dá do tohoto lázeňského města na rozdíl od Jelšavy poměrně snadno dostat i z Čech, našlo si sem cestu relativně velké množství lidí. Já s doprovodem vyrazil vlakem již ve čtvrtek ráno, a z Prahy jsme se až do areálu přesunuli zhruba za šest hodin. Na místě jsme byli mezi prvními, a i když po zbytek čtvrtečního dne návštěvnost nevypadala na rekord, v průběhu víkendu zde dorazilo asi 500 lidí, a letošní ročník se tak stal nejúspěšnějšími, a z mého pohledu také nejpříjemnějšími Hradbami Samoty.

Ony sice i všechny předchozí Hradby byly akcemi, z kterých člověk odjel naplněn mnohem bohatšími dojmy než z kteréhokoliv klubového koncertu či open-airu. A i když mám například Rosice u Brna, kde byl festival již čtyřikrát, hodně rád, prostory moravanského kaštelu nabídly mnohem rozsáhlejší zázemí pro růst festivalu, a vůbec bych neprotestoval, kdyby se sem festival vrátil i v budoucnu. Jako největší plus snad všichni vnímali velký park, kde se kromě hlavního pódia a desítky soch nacházelo také stanové městečko. A řeknu vám, není nic příjemnějšího, než se probudit v 10 hodin ve stínu velkých stromů namísto rozpálené louky, kde slunce vyžene v 7 ráno i ty největší opilce. Každopádně i samotný kaštel je hodně velký a pořadatelé z něj, i přes částečně zchátralý stav, využili téměř každý kout. V podzemní vinárně byla stage pro UG interprety a prakticky v každé další místnosti ze tří rozsáhlých pater se nacházela nějaká instalace nebo výstava obrazů. Není se tedy čemu divit, když kromě poslechu hudební produkce a pití piva během teplých červencových dnů trávila hromada návštěvníků ještě více času procházením se chodbami nebo sledováním projekcí. Pivo mimochodem poskytl piešťanský pivovar ŽiWELL, a to konkrétně desítku s červenou dvanáctkou za 2 € a o půl eura dražšího APAče s IPA. Vše bez problému pitelné i pro náročnější pivaře :) Jídlo, pravda, nebylo úplně zázračné, ale rozhodně nic, z čeho by se člověk otrávil. A navíc šlo vždy zajít do místí restaurace nebo se vydat do Piešťan, ale o tom až později.

Co se hudebního programu týče, ten byl podobně poskládaný jako loni. Ano, našlo se zde několik zvučných jmen jako Death in Rome, Brighter Death Now, Arrm, Sonic Area nebo na poslední chvíli potvrzení Job Karma, ale drtivou většinu tvořili menší a lokální hudebníci, kteří vám mnohdy o to více vyrazili dech. A to platí jak pro hlučnější stage, přístupnější hudbu na hlavním pódiu, tak i pro skryté klenoty. Většina vystoupení byla naplánována tak, aby šlo mezi konkrétními koncerty přebíhat. Z vinárny šlo dojít do parku za pár minut. Vzhledem k pohodové atmosféře měl ale málokdo potřebu prožít festival jako zběsilý maraton. I mně párkrát trvalo téměř celou hodinu, než jsem se z poslechu vleže na trávě přepnul do tanečního módu a šel objevovat nové kapely. Nelze tedy ani čekat kapely-pitvající report jako z metalových festivalů, byť se pár nejsilnějších momentů pokusím přiblížit i s ohledem na nové prostředí. Letos však rovnice: „celková atmosféra > jednotlivé koncerty“ platila ještě více než v minulosti.

čtvrtek 4. července

Po úvodní gramofonové rychtě Reverend nebo příjemném ambientu s violoncellem Untitled Sea vystoupilo na hlavním pódiu skřetí uskupení Jeden Kmen. Tento projekt se zaměřuje na rádoby rituální tribal folk, ve kterém hojně používá hrdelní zpěvy, starověké nástroje, členové vystupují v ručně dělaných kostýmech a celkově mají svůj koncept velmi promyšlený. Osobně na mě jejich hudba, která se pokouší přiblížit atmosféře kapel jako Wardruna, neudělala až tak silný dojem. Mnohem více jsem ocenil dodatečné aktivity, během kterých myšlenku svého kmene detailněji představili. Na výstavě bylo možné prohlédnout si jejich kostýmy s fotografiemi z různých larpů zblízka, a dokonce v pátek i v sobotu pořádali workshop hrdelních a alikvótních zpěvů.

V podzemní stage hrálo temnější elektro Samhain doprovázené projekcí od Nano VJs, kteří připravili i velké videomappingy na stěnách kaštelu. S částečně šokující projekcí a thereminovým noisem zde vystoupil taky Uncle Grasha´s Flying Circus, jehož hudba, stejně jako další noisy, se do vinárny dobře hodila. Nevýhodou sklepní místnosti byly však menší rozměry, na které doplatil téměř každý, kdo nepřišel včas a neměl chuť se protláčet dopředu. Kvůli nulové výšce pódia šlo tedy pouze poslouchat hudbu zezadu, ale z promítání moc vidět nešlo.

Během čtvrtečního večera mě ale celkem nečekaně nejvíce překvapil set Sonic Area. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jednoho z headlinerů, by měl být úspěch spíše očekáván, ale v mých vzpomínkách na Arnaudův koncert z Audiotrauma festu jasně dominuje zajímavý vizuál nad oslnivou hudbou. V Moravanech sice vystoupil také s pulzujícími barevnými panely na svém pultu a třpytivou maskou, ale poslech jeho techna mě strhl mnohem více než pohled na pódium. Taneční rytmy proplétaly melodie a místy rozbíjely výbušnější údery. Ve správném rozpoložení mě tahle pařba v parčíku zabavila mnohem více než v Nové Chmelnici.

Ambientní duo БРАДА to po tomhle nemělo moc lehké a ani noise Vrtačky Po Desáté Hodině nebyl kdovíjak ohlušující. Vrstvení kytary a drone/noise, který předvedl O /​\​/​\ /​\​/​\, známý také díky kolaboraci s Blues for the Redsun, působil však na hlavní stage efektně, a vkusně tak uzavřel čtvrteční program. Kdo neměl dost, mohl si dát ještě rozbitou nálož od Turbosampler nebo vyčkat na techno ONNN. Bohužel už nedokázali zahrát dostatečně energický nářez, který by probral mrtvolu z polospánku.

pátek 5. července

V průběhu pátečního dne se několik ranních ptáčat vydalo na výlet do Čachtic a okolí. My jsme se ale rozhodli raději si pospat a strávit celý den v Moravanech. Zde sice kromě celkem hezkého hřbitova, z kterého lze vidět až na kaštel, a Gazdovského dvoru, kde měli fajn vyprážaný oštiepok za pár eur, nic moc není. Zbylo ale o to více času na prohlídku výstav, workshopy a objevování neznámých klenotů, které vystoupily ještě před začátkem hlavního programu.

Bizarní podívanou byla hluková kolaborace Moučný dědek, během které lítaly vzduchem kromě mouky také trenčianske parky s fazulou, od kterých byli následně hlavní protagonisté slušně zprasení. Největším překvapením byl však koncert Tigris Argentum, který proběhl u jedné z kovových instalací. Jednalo se o akustický set alter-ega 900piesek, který mi už v minulosti na Hradbách několikrát vyrazil dech jak sólově, tak jako součást Hlukové Sekce nebo dua Mantra. Tentokrát hrál na dva zavěšené kovové pláty, které zpočátku jemně rozzvučoval pomalými pohyby, ale následně uchopil do ruky palici obalenou jakýmsi plyšem a postupně velký plech rozvibroval. Jak stupňoval frekvenci úderů, hukot, který nástroj vydával, silně gradoval. Ve vrcholné fázi dosáhla noisová vlna v uzavřené místnosti takové intenzity, že se jednalo o nejhlasitější vystoupení celého festivalu, které bylo až fyzicky nepříjemné, ale zároveň úchvatné. Nikdy bych nečekal, že z kusu kovu lze něco podobného vyloudit. Celý cyklus s gradující frekvencí se několikrát opakoval a na závěr Tigris Argentum přiložil na rozvibrovaný plech ještě dvě jehlice, čímž dosáhl až sonických efektů. Hra na plát smyčcem byla už jen příjemným doplňkem.

Dalším skvostem byla také ateliér s výrobky Petra Válka aka Der Marebrechts. Petr je známý svým Youtube kanálem the VAPE, kde zveřejňuje videa svých podomácku vyrobených přístrojů na generování hluku. Do Moravan přivezl stůl plný krabiček, plechů, cihel a všemožných točících se a rachotících blbostí, jejíchž snímáním tvořil solidní noise bordel. Jeho hra se na stejném místě opakovala několikrát, a veškeré třískání šlo slyšet až venku u baru. Hodně rovněž pobavila cedulka s poznámkou, že bude hrát „pokud to bude ještě fungovat“ :)

S úderem šesté hodiny začal v parku polský neofolk By The Spirits, který na mě už v minulosti na Wroclaw Industrual Festivalu zapůsobil velmi příjemnou atmosférou. Michał, který celý projekt tvoří, navíc na rozdíl od mnoha neofolkařů umí dobře zpívat, což brnkání na kytaru hned posune o třídu výš. Zde nebylo co pokazit, a hned po pár písních byl člověk v ideální náladě k opětovnému rozjímání na trávě. Následující dvojka Stavros Papadopulos svým nerytmickým a vlastně kompletně nehudebním třískáním do bubínků s vlezlými hlasy atmosféru narušila a zanechala převážně negativní dojem. Sem tam se jim sice podařilo vyloudit pár podivných zvuků, ale nic víc. Kéž by se do toho aspoň pořádně opřeli.

Ve vinárně se následně chystala asi jediná kapela, která se letos dala aspoň částečně označit škatulkou metal. Začátek Black Hole Constellation byl však stále posouván kvůli technickým problémům, a během zvučení nebylo ani povoleno jít do sálu, aby se dalo zjistit, zda se hraje. A když už se začalo, zvuk stále nebyl kdovíjak úžasný, a navíc už po půl hodině dělání blbostí s rezavou instalací, kterou většina kolemjdoucích proměnila na hudební nástroj, nálada na poslech baskytarové ekvilibristiky poněkud zanikla. Společný set Keosz a Adama Pižurného naopak celkem překvapil správně vyklidněnou elektronikou s lehkými tribal rytmy, čímž pánové evokovali něco jako pomalejší Tzolk'in, a nakonec jsem si z nich odnesl mnohem více než jen plánované čekání na headlinera festivalu.

Brighter Death Now ale překvapivě nehráli na hlavním pódiu. Zařazení na druhou stage ovšem organizátoři zdůvodnili tím, že by se ven jejich hudba stejně nehodila, a že mezi stísněnými cihlovými stěnami bude fungovat mnohem lépe. Ano, tentokrát sice fanoušci opět tvrdě doplatili na pozdní příchod, protože i když zakladatel švédského labelu Cold Meat Industry hrál s dalšími třemi členy, vzadu stojící jedinci to neměli šanci vidět. Já se naštěstí probojoval dopředu, takže jsem měl na vše výhled a docela mě překvapilo, že Roger Karmanik hrál ještě s houslistkou, (bas)kytaristou a kolegou, co mu pomáhal s efekty. Netřeba se bát ale nějaké slaďárny, BDN naservírovali totálně nelítostný power electronics, death industrial, až harsh noise výplach. Intenzivní smršť, která všechno semlela. Jejich set byl relativně krátký (možná ovlivněn dříve zmíněnými technickými problémy), ale o to výživnější. Hráli asi jen půl hodiny, než vše utichlo, ale v poslední třetině několik jedinců včetně mé maličkosti rozjelo regulérní kotel, jak se sluší a patří. Hroznej nářez, a i když hodně lidí brblalo, že to mělo být delší, já odcházel naprosto spokojen.

Díky tomu jsem nakonec stihl i celý set Death In Rome, kteří patřili mezi další stars. Na festivalu bylo nejspíše jen málo lidí, co by neznalo jejich neofolkové covery popových hitů. Oproti litevskému festivalu, kde mě slušně rozebrali peckami jako Pump up the Jam, hráli v trochu jiné sestavě. Akustická kytara s perkusemi zůstala, ale místo člena s efekty a počítačem hrál na Slovensku baskytarista. Veškeré dodatečné zvuky tedy šly ze samplu, a někdy dotvářely až velkou část hudby včetně beatů a melodií, které by snad byly interpretovatelné i normálně naživo. Úplnému začátku navíc nešlo částečně rozumět, což se ale po dvou skladbách spravilo. Zazněly jinak věci jako Firestarter od Prodigy, Rhythm Is a Dancer od Snap!, Dirty Diana od Michaela Jacksona, a naštěstí také zmíněná bomba od Technotronic. Dle očekávání se pokračovalo Jeřabinami od Kryla s navazující Barbie Girl a Slováky samozřejmě muselo potěšit čerstvě složené provedení Poďme sa zachrániť od Petera Nagy. Vrcholem setu osobně považuji ale You’re My Heart, You’re My Soul od Modern Talking, což během parádního klipu s DIR odzpíval také zpěvák z By The Spirits. Dále potěšilo zařazení snímků ze Spalovače Mrtvol, čímž frontman spolu s česky/slovensky zpívanými songy hezky zavzpomínal na své kořeny.

Finále na hlavní stage následně patřilo Táboru Radosti, kteří se na Hradby Samoty vrátili po šesti letech. Z jejich koncertů mívám celkem rozporuplné pocity. Rytmické momenty mě většinou baví, ale u ambientních pasáží většinou trpím. Tentokrát zvolili hodně živý set, během kterého se zaměřili spíše na tribal industrial. Minimálně nějaké tepání bylo slyšet celou dobu, chvílemi až taneční, a kdo vydržel, rozhodně se neuzíval. Velké pódium jim navíc sedlo, jelikož skvěle vynikla jejich vizuální stránka s velkou projekcí a zvuk měli rovněž dobrý. Že by nejlepší koncert TR, co jsem doposud viděl? Poslední interpret, na nějž jsem vydržel, byl slovenský synthwave Nightcall, který dobře rozjel pařící náladu. Jasně, Perturbator atd. zde šel slyšet více než dost, což ale v daný moment vůbec nevadilo. Zážitek navíc posilnila svítící stěna starých obrazovek s logem Marlborek navrchu, za kterými hrál. A jelikož bylo jasné, že poslední den festivalu bude náročný, nezbývalo nic jiného než odtančit v tom nejlepším do stanu a aspoň trochu se vyspat.

sobota 6. července

V sobotu jsme se rozhodli neproflákat celý den a vyrazili jsme na výlet do Piešťan. Pešky! Ne, že by to byla taková dálka, ale pečící slunce nám dalo docela zabrat. Kromě prohlídky ostrova s termálními lázněmi se tedy v centru moc nezdržujeme a rychle se přesouváme do ŽiWELLu. V pivovaru měli stejný výběr jako na festivalu a dokonce za téměř stejné ceny. Rozdíl dělal pouhých 0,10 €, v případě silnějších piv dokonce ve prospěch festivalu. Dáme teda pár kousků, k tomu fajn brynzové halušky, a na cestu zpátky raději voláme taxík. Řidič byl hrozně zábavný, celou cestu se nás ptal, co vlastně za fesťák se to v Moravanech koná, a chtěl doporučit kapely, které tam hrají. Jelikož má údajně rád vše s hezkými melodiemi, tak jsme mu poradili Brighter Death Now, ať si trochu rozšíří obzory. Po příjezdu míjíme skupinku poslouchající přednášku o historii kaštelu a jdeme opět na pivo, s kterým následně zaleháme do chladné místnosti s promítanou levitující dekou a dronem puštěným ze subwooferu. Po příjemně stráveném flákání jsme se přesunuli do kapličky vyzdobené počítačovými komponenty a články o operačních systémech z Wikipedie, kde hrál na svůj nástroj Line Gate. Ten předvedl na niněru příjemný, byť poněkud repetitivní drone, který se v prostoru se super akustikou hezky rozléhal.

O patro níže za pár chvil otevírali hudební program noisoví Opening Performance Orchestra. Jejich Fraction Music tentokrát doplnil ještě Guldur z Magadan. Ten celkem překvapivě zasedl za bicí a do už v základu dost praskavé, šumící a skřípající hudby přidal ještě improvizovanou hru hodně založenou na gradujícím třískání do činelů s několika údery do virblu atd. Místy OPO vkusně obohatil, ale na druhou stranu šlo také poznat, že opravdu není zkušený bubeník, a chvílemi Přemkovo náhodné třískání do škopků působilo spíše rušivě. Jako experiment ovšem fajn.

O moment později nás ale v tříčlenné sestavě totálně rozebrali Shibuya Motors. Ti jako stylově spříznění Massola míchají grindcorové sypanice se saxofonovým kvílením, jen ne v tak splašeném tempu. Těžko říct, jak moc velkou část jejich setu tvořila improvizace, a zda vůbec něco bylo předem složené. Výsledek byl ovšem výborný. Duo sax a bicí celou dobu navíc doplňovaly hlukové krabičky a ságo místy vystřídal vokální jam. Dobře rozbitá šílenost, avšak perfektní. Po konci setu se jen usměju na kamaráda, který praví, že se snad jednalo o nejlepší koncert, který kdy viděl. Nejspíše trochu přeháněl, ale jeden z vrcholů festivalu to byl určitě.

Další hodiny byly ale klidnější. Zvukové prolínání kolaborace Emerge a InstinctPrimal bylo sice zajímavé, ovšem až moc klidné a nijak zvlášť chytlavé. Na taneční grindcore M.A.C. of Mad se dá naopak dobře odvázat, jenže hráli v osekané sestavě, a hlavě se po odchodu Chymuse nemohu přenést přes hlas nové zpěvačky, takže jsem moc dlouho nevydržel. To Job Karma, kteří byli potvrzeni na poslední chvíli místo Nytt Land, nás však svou hudbou okouzlili. Už v Rosicích v roce 2012 na mě Poláci udělal silný dojem dokonalým propojením projekcí a hudby, kdy jsme promítané obrazy mohli doslova také slyšet. Tentokrát se mi však nejvíce zapsali do paměti svými zvuky, které byly na poslech strašně příjemné. Odmyslet si beaty a označení industrial, klidně by JK mohli nést škatulku romantické hudby (v dobrém slova smyslu myšleno). To V0NT naopak rozjeli palbu spíše pro silné povahy. Úderné EBM beaty doplněné násilným zpěvem se postaraly o pekelnou nálož. Chování na venkovním pódiu ale snad úmyslně reflektovalo přesný opak toho, co se dělo ve vinárně. Po brutálním tlaku přišli ARRM, kteří nás naopak naladili na nejklidnější vlnu, během které zbývá pouze ulehnout a v klidu usnout. V noci ze soboty na neděli jsem viděl tento vedlejšák lidí z Thaw a Furia už potřetí, a zanechal na mě opět stejný, jestli ne ještě lepší dojem. Jejich psychedelický drone-rock vás snadno vypraví na výlet do říše snů a zároveň zní jako kapela, co by okamžitě mohla vyrazit na turné s Earth. Lepší konec hlavního programu jsme si snad ani nemohli přát. Jak to už na závěr Hradeb Samoty bývá, party jen tak nekončí. Pokračujeme tedy opět ve vinárně na Redrum, který do nás sází breakcorové rytmy a následně se střídá s Marakim, jehož techno set lze označit za pomyslnou třešničku na dortu. Tempo, které nastolil, bylo hned od začátku naprosto vražedné, a nepolevilo po celou hodinu a půl. Rychty od Lazy Bastards bývaly sice vždycky super, ale tuhle hardcore tancovačku řadím mezi ty nejlepší, co kdy vůbec na Hradbách hrály. Kromě rytmického výplachu byly beaty podkreslovány proměnlivými noise linkami, takže i když si člověk mohl vytrsat duši z těla, stále ho bavilo poslouchat i samotnou hudbu. Jako poslední přišel na řadu kACID z BBYB, který nás rovněž nešetřil. Vzhledem ke klidnějším pauzám mezi jednotlivými palbami se však nejednalo o až tak velký mordor, proto někdy po čtvrté ráno, už během vycházejícího slunce, mizím do stanu, abych následující den přežil cestu zpět do Prahy.

Hradby Samoty dopadly zase na výbornou. Opět jsme zde měli možnost slyšet několik skvělých hudebních vystoupení a festival díky novému místu konání získal nový rozměr. Vizuální aspekt byl tentokrát dotažen oproti předchozím ročníkům asi úplně nejdál a kaštel s přilehlým parkem je zkrátka super. Jsem tedy zvědavý, zda se Waldemar rozhodne v Moravanech ukotvit, či najde novou, třeba ještě zajímavější lokaci. Organizačně festivalu také téměř nelze nic vytknout, snad jen absenci tříděného odpadu a malý počet oficiálního merche. Letošní design trička vypadá skvěle, ale dostalo se jen na pár vyvolených jedinců. Do 19. července je naštěstí možné objednat si dotisk na emailu hradbysamoty@gmail.com. Došlo žel k několika krádežím a pár facek bych také poslal páru, který tahal na noisové performance svého čtyřnohého miláčka, a nechal chudáka psa trpět i během celého setu Tigris Argentum. To, že na velmi pohodový festival dorazí také několik debilů, ovšem není chyba pořadatele. I tak bych v budoucnu raději přítomnost domácích mazlíčků vůbec netoleroval.