Záhrobí a vůně tlejících apoštolů v rakvích versus bolestivé umírání obětí během ejakulace masového vraha. Pražská zastávka turné Defeated Sanity a Incantation představila dvě odlišné podoby death metalu. Otázkou bylo, jak se Nová Chmelnice popasuje se zvukem. Vystoupení v tomto klubu bývají sázkou do loterie.

Když jsme do něj krátce po sedmé hodině vešli, nebyla v něm prakticky ani noha. A tak jsme se kochali pohledem na rozbalená trika, mikiny, CD, vinyly a další obchodní artikly interpretů, kteří na turné rozhodně nebyli nevybaveni. Je libo triko s rozmašírovanou kostrou plavající v kašovitě vypadajících vnitřnostech? Nebo dáváte přednost jehlám roztahujícím lidskou kůži o desítky centimetrů? Gábovi se líbilo oboje a u stolu Defeated Sanity nakupoval jako zběsilý. Potěšila i cena cédéček za 250 korun, tady jsem nezaváhal pro změnu já.

Zatímco jsme trávili čas u merchandise, na pódiu se už mezitím uvelebili američtí Skinned. Musím říct, že mě dost zaskočilo zjištění, že to kapela vedená Travisem Weickumem táhne už od roku 1995. Na kontě mají pět desek, já jsem se seznámil se zářezem z roku 2015 Create Malevolence znějícím jako přímočarý, moderněji pojatý US death metal. Standard, který by mohl být na rozehřátí fanoušků fajn, jenže zaúřadoval pověstný „skleníkový efekt“ Chmelnice. Kytara zněla jako nahalovaný větrák v hangáru a i když se dost sypalo (gravity blast vůbec nevyzněl), žádný tlak na publikum se nedostavoval. V porovnání se studiovkou to v Praze znělo dost „agro“ a vůbec, živě šlo o úplně jinou skupinu. Nutno říct, že soundu nepomohlo ani to, že Skinned hráli ve třech, přitom normálně mají pětičlennou sestavu. Odezva byla také docela vlažná, a protože pod prknama bylo jen pár desítek hlav, začínal jsem obávat návštěvnického průseru.

Skinned po půlhodině skončili a svá fidlátka si začali rozbalovat Defeated Sanity. Pokud se nepletu, v klubu u nás hráli naposledy v roce 2011, což je fakt dávno. Už při zvukovce bylo jasné, že Němci si zvuk dokážou ohlídat a žádná koule se opakovat nebude. Ba naopak, úplně vepředu byl zvuk ostrý jako příslovečná kudla. Kvartet se živě prezentoval úplně stejnou produkcí, jakou má třeba na Passages Into Deformity – tedy krásně konkrétní bicí s výrazným „céčkem“ Grubera, kovadlinový zvuk basy Jacoba Schmidta a mírně zastřená kytara plešatého Christiana Kühna. A navrch jako šlehačka na dortu chrochtající Josh Welschman. Popsat pocity z vystoupení Defeated Sanity jde dost těžko. Fakt si nedokážu představit, že by se někdo v BDM dostal dál než oni. Songy jsou ve všech směrech tak absurdně extrémní, že nechat se přejet stotunovým bagrem je ve srovnání s jejich koncertem jako odstranění neškodného beďaru na tváři. Možná snad jen Malignancy uspěli v BDM v navození takové intenzity, techniky a brutality, které jsou natlakované na 1 bilion hektopascalů.

Playlist měli Defeated Sanity postavený poněkud zvláštně. Hned první tři věci zastupovaly zatím stále poslední Disposal of the Dead - Into the Soil, Generosity of the Deceased a Suttee. Kdyby to měli nakombinované se skladbami z ostatních desek, rozhodně by to setu prospělo. Co si budeme namlouvat, vzhledem k tomu, jak je poslední počin postavený, tyhle věci jsou hodně přímočaré a na poměry Defeated Sanity se v nich zas tolik neděje. Situace se změnila s Engulfed in Excrutiation, kterou řadím k nejlepším songům z Chapters of Repugnance. A pak pětiminutový kolos Naraka, komplikované roubování na ozubené kolo, při němž hýkáte slastí. Brutálnější už to být nemůže a je velká škoda, že z Passages into Deformity (nejlepšího BDM počinu za posledních pět let) zahráli hoši jen tuhle věc. Pak už se Němci věnují jen starší tvorbě, zazněla i pro mě neznámá věc (byla to Insecta Incendium?), ale to už koncert spěl ke svému závěru. Němci jeli přesně podle časového harmonogramu, 21:05 a konec. Je to škoda, protože podle setlistu předchozích zastávek současného turné zahráli o jeden dva kusy navíc. Ale i tak maximální spokojenost a pro fanouška BDM splněný sen i vlhké trenky.

Nechci to nijak zlehčovat, ale i když to Incantation v jejich současné formě hraje náramně, po předchozím setu to vyznělo až trochu odpočinkově. Veteráni měli času přes hodinu a řádně tak provětrali svoji nabitou diskografii. Snad mě nebudete mlátit basebalovou pálkou, když prohlásím, že po Diabolical Conquest klidně už nemuseli nic vydat, protože s tímhle majstrštykem prostě „měli splněno“. Ale McEntee a spol. to v Praze měli dobře spočítané – slabším kusům se vyhnuli a z těch nových desek si vybrali ty povedenější – musím zmínit Vanquish in Vengeance a poslední Profane Nexus. Na ně se dostalo později, úvod setu byl spíš výletem do historie, kdy se hrálo z úplně první fošny Onward to Golgotha. Nechyběly ale osvědčené věci ze zmíněného milníku - Shadows of the Ancient Empire a Impending Diabolical Conquest. Zvukově to bylo (tak trochu překvapivě) OK, kapela nakládala zejména v pomalejších doomových riffech, horší to bylo v tupačkách, kde se kytary dost slévaly. Ale ruku na srdce, u Incantation se v jejich jednoduchých nápadech neztratíte. Celkový dojem z veteránů byl velmi pozitivní, kvartet si na nic nehrál a působil vstřícně až přátelsky. Mou pozornost upoutal nejen šedivý vlk McEntee, ale hlavně zašátkovaný sekerník Sonny Lombardozzi (kdysi se mihl i ve Fleshtized) s jeho sedmistrunkou a jejím zvláštním rozdělením pražců. Kapela to zhruba po hodině zabalila, fanoušci si ji ale ještě dokázali vyřvat zpátky a skupina tak zahrála ještě jednu věc. Pak už byl ale definitivní konec.

Koncert nemůžu hodnotit jinak než jako povedený. Obavy z katastrofálního zvuku Chmelnice se nenaplnily, dojem zkazila jen nízká návštěvnost. Death metal netáhne, nebo všichni byli ve stejný den na Sólstafir?